My a ti druzí

Asi mi už hrabe z karantény. Možná moc přemýslím, možná jsem moc uzavřená nebo naopak moc otevřená. Nevím. Nicméně, ventil je třeba.

Jsou dny, které nejsou horší než jiné. Světlé okamžiky, kdy se smějeme a já si říkám, že je to hukot, ale vlastně se to u nás tolik neliší. Díky tomu, že jsou děti relativně malé a na první pohled nevypadají odlišné, můžeme vlastně v poklidu žít svůj „jiný“ život, aniž by na nás někdo útočil nebo nás řešil. Jenže jsou i ty další dny. Dny, kdy otevřete oči a všechno je blbě.

Spala jsem málo a budí mě to, že se děti strkají hned vedle mě v mé posteli. Dost to bolí, křičí a já jen těžko chápu co je za hodinu, den, měsíc nebo rok. Roztrhnu je od sebe a vidím, že mají oba bačkory, které od návštěvy chalupy, kde byla chladná podlaha, odmítají sundat. Řeknu jim, že musí z postele, protože do postele se v bačkorách nechodí. #K seskočí a jde si po svých. #A se po mně válí, tak svůj požadavek zopakuju. Zafňuká a vystřihne scénu jak autifilmu. Mlátí se do hlavy, nohou i rukou. Ještě jsem se úplně neprobudila, sedí mi na nohou, takže se nemůžu ani pořádně posadit a čumím. Prostě pár vteřin na to jen konsternovaně čumím. Způsobila jsem svýmu dítěti sebepoškozující záchvat jen co jsem otevřela oči a pusu. Polknu nějaký svý kňů a řeknu: ,,Tak hele, tohle nedělej. Vždyť Tě to bolí. Pojď z tý postele, mimo ní ty bačkory mít přece můžeš.“ Ještě fňuká, protože v ní ještě doznívá bolest, ale jde. Vařím si kafe, slzy na krajíčku a nevím vůbec co dělat, protože tohle je pro nás nový. A upřímně, jsem v šoku. Přemýšlím nad tím, že je sobota. V pondělí někam zavolám. A uvidíme. Je to asi podruhé nebo potřetí co to udělala. Třeba to už dělat nebude.

V pondělí volám psycholožce, která jí viděla jen jednou, kde jí hodinu testovala podle tabulek. Úplně jí nevěřím, protože vždycky má všeobjímající rady a obecný postup. Na všechno je láska, pozitivní a trpělivý přístup. Řežou se mezi sebou? Trpělivost a pozitivní přístup. Řeže se dítě samo? Trpělivost a pozitivní přístup. Řeže dítě autíčkem mě? Trpělivost a pozitivní přístup. Nejsem z toho vůbec nadšená. Ale říkám si, že asi lepší než na ní křičet. I když upřímně, jak člověk hledá cesty, zkusila jsem i : ,,Hele, jestli chceš, tak přestaň a pojď sem. Dám Ti na zadek sama.“ Nutno podotknout, že to zabralo a okamžitě zařvala, že Ne. Pro lepší pocit si domlouvám si telefonickou konzultaci s Ranou péčí na druhý den.

Naštěstí když už nevím co už, jdeme ven. Tak jim dám kola a nechám je jezdit u hřiště. Občas se přidá nějaké jiné dítě a jsou úplně happy. Je něco po desáté ráno a kousek od nás sedí na lavičce táta a v pískovišti se rochní jeho cca tříletý syn. Zírám do mobilu a asi za půl hodiny táta zavelí: ,, Tak pojď, máma už bude mít hotový oběd. Jdem za maminkou.“ Vzhlídnu a přemýšlím. Kdy někdy vzal jejich táta děti před obědem ven? Někdy asi jo. Někdy to tak asi bylo. I když byly řeči a vrátil se zpruzenej. Kdy to mohlo být naposledy? To už si vážně nepamatuju.

To by bylo něco! Nemuset vařit s nimi za zadkem. A nemuset od osmi vařit, v deset ven, ať si zajezdí, v půl dvanáctý domu, udělat přílohu, ve dvanáct oběd, v jednu spát…. Taky mě napadá, že už asi nikdy nebudu mít žádný jiný děti. A asi to tím pádem už nikdy nezažiju. Nikdy nezažiju to, že tatínek vezme v klidu prcka na písek a já budu zatím vařit oběd. Nikdy nezažiju normální dětství svýho dítěte.

Na FB v mezičase reaguje maminka v nouzi na odrážedlo. Má miminko a dvouletého syna. Prosí o další a další věci. Přicházíme tedy před obědem domů a já začnu vařit vodu na těstoviny a mezitím vyklízet věci, co by se jí mohly hodit. Beru do rukou bodýčka, co nosili v tom nejhorším období. Trochu mě to mrzí, ale představuju si, že to miminko bude o to šťastnější a jeho máma taky. Ve finále je z toho pořádná taška a začínám hrabat mezi lahvemi a hračkami.

Lahve mi dávají hrozně zabrat. Jen to sundám ze skříně a jdu děti po obědě uspat. Než vstanou, stihnu se zhroutit z lékové lahvičky, dát se dohromady a trochu to nachystat. #K do věcí nakukuje. Poznává svou starou knížku se zvuky dopravních prostředků. Odejde, přijde a dá do tašky autíčko.

-#K, to jsou ale ty věci pro chlapečka,co jsem Ti říkala. Jak nemá oblečení a hračky, víš? Tohle všechno mu dáme. Ty mu dáš to svoje autíčko?

+Jo!

Dojímám se nad tím, jak je přece jen rozumný a velkorysý. Jenže on začíná nosit další auta.

-#K? Rozumíš mi? Chápeš, že tu tašku vezmu, dám za dveře a všechno si to vezme jiný chlapeček?

+Jo!

-#K a opravdu mu tohle všechno chceš dát?On už Ti to nevrátí!

+Jo!

-Dobře. Tu tašku vezmu a dám jí pryč, jo?

+Neeee! Ne pryč! Ne pryč! Neciiii!

Najednou leží na zemi a nepříčetně křičí. Nechápu co se děje, nestihla jsem se přeorientovat z módu matky toho nejrozumnějšího a nejvelkorysejšího chlapečka na světě, na mód, že vysvětluju horem spodem, vypadá to, že rozumí, ale je to omyl.

-Tak dobře, vynedej si ty autíčka, ano?

+Neeee, neciiii

-Tak já je vyndám

+Neee, neci, neeeee!

Srdceryvně pláče, ze stoje padne na zadek a pozadu se šoupe po zemi do rohu, kde sedí a křičí, že nechce.

Roztřesenýma rukama chci dát tašku stranou, ale ani to nechce. Tak tam sedí v rohu, pláče, křičí, já sedím před ním a mezi námi taška s věcmi pro miminko, která mě stála tolik přemáhání.

V tu chvíli se z obýváku ozve:

-#A! #A! To neni Tvoje! To je autíčko #K!

Otočím hlavu a tam sedí má malá holčička, křičí na sebe a mlátí se hlava nehlava. A tak tam těch pár nekonečných vteřin sedím mezi nimi a mám pocit, že zešílím. #K se ale uklidňuje, #A už taky. Volám je k sobě a přece jen jdou. Ani jeden se na mě nedívá,vždycky něco odvede jejich pohled. Ale dřepíme tam spolu a je líp. Zkouším jim něco vysvětlovat, ale ani jeden mě neposlouchá. A tak jdeme zase ven.

Večer si nalévám víno a říkám si, že fakt potřebuju s někým mluvit. Probírám v duchu seznam a nevím. Tohle přece snad nemůžu ani nikomu říct. Vždyť je to strašný. Člověku to přijde děsivý a hodný lítosti. Navíc komu jako volat? Té skáče dítě po hlavě a naposledy když jsme spolu mluvily, málem zahučelo do řeky. Ta zase vůbec netuší, jaký to může být. Ta mi řekne, že mám zavolat jindy, protože je zrovna někde u rodičů, přátel a nebo řekne:,, Já bych Ti ráda pomohla, ale ..“ Přemýšlím i nad tou vhodností. Nechci přece nikoho děsit, nechci lítost. A vůbec nepotřebuju zachránit. Ale potřebuju mluvit. I s někým jiným než je dítě, u kterého každou větu musíte luštit a stejně otázkami na Ano x Ne zjišťovat co řeklo, přesto, že to naléhavě opakuje pořád dokola. A řeším, co teda. Pohorším někoho? Uvedu do rozpaků? Vyvolám pocit viny? A jsem já zodpovědná za to, co kvůli tomu ostatní cítí?

Jen sedím, piju víno a přemýšlím. S tátou dětí už nic moc neřeším. Ale chtěla bych někomu říct, že to bylo děsný. Chtěla bych někomu napsat na dobrý ráno. Chtěla bych, aby vyhlásil pátrání, když se dva dny neozvu. Mít pocit, že když se něco stane, mám se kam obrátit. Jenže jaké já mám možnosti?

-Hele, kámo, mám čas každou neděli tak dvě hodinky, ale jen přes odpoledne, táta dětí si je nebere večer. Jo a taky, jestli nemáš svoje, se mnou už je asi mít nebudeš, protože dvě divný zvládám horko těžko. A promiň, ale nejsem schopná riskovat, že budu sama na tři. Jo a taky jsem někdy dost unavená a budu Ti o nich občas říkat děsivý věci.

Už vidím ty davy. To bych musela být Angelina. A obávám se, že ani to by nepomohlo.

Naštěstí komunikuju s Ranou péčí a tam se mi dostává konkrétních rad, dokonce mě nezatratí za pokus s výhrůžkou a končím hovor mnohem klidnější.

No. A jak je známo, daná paní věci nevyzvedla. Tudíž jsme se trápili relativně zbytečně. Ke všemu. Nicméně si říkám, že i když je ta Karanténa na hlavu, stejně před některými věcmi neuteču. A tak je možná dobře, že to jde ven. Možná to vyvolá negativní reakce a já je naprosto chápu, ale přesto si nemyslím, že musím být potichu. Nemusím pořád hrdě a statečně nést osud a třeba se kvůli tomu cpát AD, abych nikoho neotravovala. Dělám to dokud můžu. Ale když už to nejde, nechci se stydět za to, že nejsem dokonalá a mé děti taky ne. A nechápu, proč kdejaká biomatka může řešit kolik polknout Sava, každý prd svého zdravého mimina a my, které máme mnohem složitější problémy, máme mlčet, ideálně ještě někde v koutku.

 

Třicet

Aneb náhodou nalezený záznam starý šest let.
Nedávno mi bylo třicet. Vlastně je to stejné jako dvacetdevět, dvacetosm. Celkově se cítím cca stejně jako dva roky zpět. Mé pohledy na svět se moc nezměnily. Snad jsem si jen postopadesáté a snad definitivně srovnala priority. Jenže pohled na mě samotnou se změnil. V některých kolonkách se ještě vejdu. Třicítka je ještě mezník. Až mi bude 31, budu definitivně za zenitem kulatého rozmězí od-do:-) A ostatní lidé se začínají dívat tak nějak jinak. Soucitně? Opovržlivě? Na věty začínající slovy Já v Tvým věku.. už mam alergii. Snad bych jí i zanesla do zdravotních záznamů. V mým životě bylo pár pádů na hubu a některé se odrážejí dodnes. V droboučkých vráskách u očí, v někdy těžko viditelných jizvičkách po těle. Ale já vlastně nikdy nebyla taková ta typická hezká holka. I když nutno podotknout, že v mým dětství ještě holčičky nebyly tak krásné a dvanáctiletý holky vypadaly opravdu jako děti:-) Já vypadla ale ovšem jako ošklivej zubatej chlapeček. Samá ruka, samá noha a korzet. Skolióza. Na sobě jsem 23hodin denně měla konstrukci na páčku a na plastový krunýř mi hrozně rádi klepali spolužáci:-) Když jsem začla v šestnácti randit, schovávala jsem ho pod postel:-) Mí rodiče byli ke všemu víc než přísní a tak jsem se nesměla líčit. Lesk na rty znamenal facku ještě mezi dveřma. A tak i ve třiceti mám v oblasti kosmetiky a vylepšování vzhledu mezery jako o pár metrů ležící osmdesátiletej děda z díry xy, kterej si čistí zuby jen před návštěvou zubaře:-)
,,A kdy jste tam byl naposled?“
,,Počkejte, to bylo když mi komunisti sebrali statek“:-))
Na kosmetice jsem byla prvně před svatbou. A to už je dost dlouho. Od té doby jsem byla asi tak třikrá a žiju i tak 🙂 Je to zvláštní, ta dnešní doba. (,,Udělej něco proti ošklivosti“) Holky jsou hezčí, přirozeně, uměle. Parametry krásy se mění. Nedávno ještě hlásali aktivisté Stop anorexii a dnes je internet plnej maminek co jí celý těhotenství jen banány a cvičí a lidi skandujou jak jsou úžasný. Spousta mých známých tráví hodiny svýho volnýho času dřinou mezi upocenýma spolutrpícíma v objetí čtyř stěn. Místo muziky, filmů a míst kam se podívat, počítají kalorie a baví se o tom co má víc vlákniny nebo bílkovin. Jsem opět out. Vidím jak se dívají. Je mi třicet, jsem bezdětná, mám poměrně nový vztah. A jediný co dělám je, že chodím do práce, kde se téměř nezastavím. Občas si zabruslím, občas si vylezu nějakou tu skalku nebo se potrápím na umělé stěně, jednou za sto let si zajdu zaplavat, jednou za sto let si zaběhám nebo vyjedu na kole. Spousta přátel bere mý důvody jako výmluvy. A možná jsou. A nebo jsou tu možná důvody, které oni nikdy nepochopí, protože je nikdy nezažijou. Pracuju dost často 60 nebo 72 hodin týdně. Rvu se s pacientama, běhám z jednoho konce oddělení na druhej. Pravda, tělo si zvyklo a potřebuje víc, aby ten zadek byl trochu pevnější. Ale energie už často nezbývá.  Miluju relax u filmu a wasabi brambůrků:-) Není to se mnou ještě tak hrozný, ale co si budem povídat. Hrudní koš mi to rozhodně nezvětšuje. To je další věc. Příroda mi bohužel moc nenadělila. Respektivě ten nahoře asi chtěl nadělit kam měl, ale všechno to upustil níž 🙂 Je pravda, že kdybych hodně chtěla, můžu změnit práci. Jenže plánuju mateřskou. A nechci vydělávat míň. Šetřím co se dá, abych i já mohla přispět jednou do rodinnýho rozpočtu a muž mě nemusel živit. A ten stojící po mém širším boku a často tisknoucí mou drobnou hruď, mě má zdá se rád takovou jaká jsem:-) A ve chvíli kdy jsem pomáhala jedný pacientce do empíru před operací a uviděla její jizvy po ablaci prsů, uvědomila jsem si, že můžu být ráda, že mé minivnady vůbec mám. A ano. Někdy se usměju a kolem očí naskočí drobné vějířky. A kolem mě skáčkou čtyřicítky s pletí jako vymandlovanou. Ale na druhou stranu, která z nich má za sebou co já a vypadala by tak i bez patřičný údržby? Zvažovala jsem plastiku nebo auto. Co říct. Před domem stojí plechový miláček, ve kterém snad jednou povezu ty ratolesti, díky kterým dřu ne pro svou postavu, ale pro budoucí rodinné štěstí.
Je mi třicet, jsem taková jaká jsem a mé priority se neshodují s většinou vymodelovaných slečen. Zase je dobrý, že když ze mě někomu praskne čočka, můžu domluvit její výměnu a nadstandardní pokoj 🙂

Sama sobě drábem

Dneska nejsem v pohodě. Je to paradox, mám přece hodinu pro sebe.

Jenže se mi ještě třesou ruce z těžkýho nákupu a chce se mi brečet. Koupila jsem toho dost, pro #A jahody, maliny, borůvky. Zase nebude chvíli prudit. Jenže jsem nevzala džus. A můžu se ještě sebrat a běžet do večerky, ale mám stopku.

Seděla jsem na zemi, otírala nákup a chtělo se mi brečet. Vím, že to není fér a musím se s tím srovnat. S tím, že se bojím mluvit o tom co mi vadí a pak to ze mě vyletí a má to dost nepříjemný následky. Bezmoc. S dětmi nemůžu do obchodu. Bez hlídání nenakoupím. Nejen pro sebe, ale hlavně pro ně. A sere mě to. Prostě dneska nejsem pozitivní a klidná. Jsem nasraná a nešťastná. Protože děti mají doma dost často unavenou matku, která na všechno říká: ,,Počkej chvíli, já teď musím… Počkej pět minut!“ A pořád je buzeruje. ,,Pojďte, budeme si kreslit, tady mi to spoj, tohle zkus vymalovat, pojď, teď budeme cvičit“. A rvu si vlasy, protože i když se s nimi nemusím učit, jejich rozvoj teď závisí na mně a oni to potřebujou víc než jiné děti. Nemáme hipoterapii ani ergoterapii a já lezu po zdi. U obou se zhoršily jejich odlišnosti a já nevím jestli je to tím, že se nudí, že jim chybí školka a nebo si víc všímam. Ale je to hrozný. Vidíte svý dítě, jak opakuje větu, kterou kdysi někdo řekl. Ale už jí neopakuje tak jako normálně. Křičí jí. A bouchá se do hlavy. A jste vyděšený a nevíte co máte dělat. Jenže kdo jinej to má zvládnout než vy? Tak tu svou holčičku vezmete za ruku, říkáte jí nějaký moudra, aniž by vás vlastně poslouchala a přemýšlíte co dál. A když usnou, nalijete si víno, googlíte jak divý. A trochu brečíte, ale co už. Snažíte se najít souvislost a nějaký přístup, který by mohl pomoct. Jenže druhý den je to tu znovu. Do toho se u #K začíná naplno projevovat hyperaktivita, autistický rysy jsou taky intenzivnější. Sedí u stolu, vybarvuje auto a do toho houká. Permanentně. Skáče po policích, stole, skříních, pokouší se vylézt na knihovnu. A já jsem jako nějakej zasranej policajt a pořád jenom říkám: ,,Nedělej tohle, protože… Tohle nedělej, protože..“ A někdy už to zkracuju a hážu příkazy: ,,Slez, nemlať, nech toho!“A jsem nešťastná, protože i když se snažím každý den si s nimi hrát a zároveň je vzít ven, aby nikde nic nechytili, aby měli dobrý jídlo, který sní, aby měli čistý oblečení a byt vypadal jako po výbuchu, ale alespoň ne atomovky.. Mám pocit,že i když dělám maximum, nějak to pořád nestačí. A vím, že s tím nic neudělám. I když se postavím na hlavu, nic se nezmění na tom, že to budu já, kdo je bude učit držet tužku, kreslit, správně něco říct a zlepšit porozumění, pohyb a já nevim co všechno. Kdo bude veškerý volný čas trávit s nima a svůj čas bez nich taháním těžkejch tašek, úklidem apod. Ale sere mě to. A nechápu to. A jen doufám, z celýho srdce doufám, že to jednou budou schopný pochopit. Že jejich máma není jenom generál, ale že to všechno dělala pro ně. A strašně mě mrzí, že v tom někdy tak plavu. Že jsem nejistá. A kolikrát si dost možná nakládám mnohem víc, protože mi chybí nějakej jinej názor. Ujištění, že i když nebudou mít podělanej džus, nebudou se mlátit do hlavy ani mě nepřestanou mít rádi. Ujištění, že to zvládneme. Jenže já to musím zvládnout sama. A i když jsem zvyklá na spoustu věcí a vlastně mi to dost usnadňuje situaci, někdy mi hrozně chybí možnost probrat svý myšlenky, svý chování, jejich chování, s někým dalším. Nepamatuju si jaký je to mít normální vztah. Možná proto to ani nehledám. A když sedím a brečím, protože jsem zase dostala podpáskovku, kterou jsem si nezasloužila, koukám na telefon a najdu si stopadesát výmluv, proč nevolat téhle nebo tamté. Vždycky mám v rukávu krajní řešení. Využití nějaký pomoci. Ale nedělá mi problém jen to, že někoho otravuju, zatímco mám pocit, že bych pomáhat měla já ostatním. Asi jsem se prostě nesmířila s tím, že ego je víc než rodina. Nečekám, že se to změní. Ale taky jsem to ještě nezvládla přijmout. Časem to asi přijde. Časem přestanu po každý hádce brečet nad tím, jak je tohle prostě možný. Kéž by to bylo brzy.

Ale abych nepsala jen tenhle depresivní slovní průjem. Jsem strašně vděčná za Dobrého anděla. Když už nic, můžu žít s tím, že nám nebudou chybět peníze. Nebudeme mít víc a asi holt po těch pěti letech nevymaluju a neudělám dětem pokoj, ale vyjdeme. A to je hrozná úleva. Kéž už to brzy skončí.

O maličkostech & přecitlivělosti

Poslední dny jsem strávila relativně odstřižená od sítí. Potřebovala jsem si uklidit. Uvnitř sebe. Na chvíli klesnout pod vodu, abych utištila všechny ty rady a dohady zvenku a zase se mohla nadechnout. Rozmyslet si, jakou cestou jít.

Většina lidí kolem mě žije více méně normálním životem. Uznávají nějaký společenský a morální normy, i když jsou schopni tolerovat nějakou menší odchylku. Jenže já se někdy musím smířit s tím, že své hranice musím posunovat. A někdy je šoupu tak často, že se mi úplně ztratí a já už nevím co je normální. Co chci, co bych měla chtít? Co je důležitější? Někdy je muj rozum tak na kordy s tím co cítím, že se musím stáhnout, chvilku je nechat bojovat a počkat, kdo vyhraje. Někdy se mi povede, že si o tom s někým promluvím a ten řekne něco, co mi najednou přehodí výhybku a otevře oči. A někdy, někdy v tom prostě jen plavu a nedaří se mi dosáhnout na břeh.

Před týdnem jsem byla tak roztěkaná, že jsem rozmrazila místo kuřecího masa králíka. Ok. Tak ho teda holt upeču, i když ho nejím. Jenže když jsem ho vytahovala z trouby a odkrývala víko zapékací mísy, #A zakopla o dřevěné koleje na koberci a začala řvát. Takový ty drobnosti jako chňapka, prostírání atd. byly zbytečné výdaje, takže jsem používala stoletou natrženou chňapku, přeloženou na půl. Zvedám víko, koukám na #A a křičím, že jsem u ní za chvíli. Pára z mísy vyšlehne a opaří mi tři prsty. V tu chvíli křičím znova. Na zemi, bolestí. #A je to úplně jedno, #K zrovna napodobuje zvuky mašinky a míří k přejezdu. Přemýšlím, že omdlím.

-Do prdele, nemůžeš omdlít, máš tu děti.

#A stále pláče a kvílí, že má bebí na nožičce. Mě to bolí tak, že se rozbrečím, že mám bebí taky. A tak ležíme obě na zemi a brečíme na sebe. Odplazím se do koupelny a pouštím studenou vodu. Na lince je rozdělaný oběd. Chladím to s přestávkami mezi děláním batátový kaše. Bolí to tak hrozně, že přemýšlím co dělat. Jet na chirurgii? Zatím se nedělá puchýř, tak snad to bude dobrý. Nicméně bolest je jen těžko snesitelná. Jdu pofoukat #A nožičku, kde má milimetrový škrábanec. Dávám dětem oběd, v mezičase pořád chladím studenou vodou. Uspávám děti. #K se zlobí, že neležím u něj a nejsem v klidu. Pořád se zvedám a chodím chladit pod tekoucí vodu, protože nesnesu dotek čehokoli, byť zmraženého. Nakonec se spokojí s tím, že sedím na posteli.  Pomalu mi naskakujou puchýře. Ruším domluvené kafe, budu ráda, když se dám dohromady. Padá na mě zase známý pocit bezmoci.

Další den jdou děti po dvou týdnech do školky. Vleču je autobusem, na jednom prstě velkou tašku s peřinami. #A vyžaduje, abych tašku nesla na prstech ruky, za kterou držím #K. Je to ta opařená. Nějak je tam dovleču, jdu na nákup. Pořád mám docela dobrou náladu, jsem vděčná, že komunikace s lidmi okolo mě nějak funguje a mám zase chvíli pro sebe. Řeším dárky k Vánocům, narozeninám. Jenže ono stačí málo. A já se najednou propadám. Klesám na dno svý duše a přemýšlím. Jakou cestou se vydat? Nechci s nikým mluvit, nechci zatěžovat nikoho kdo je mi blízký ani nikoho cizího, kdo nemá ponětí, jak vratké můžou být hranice.

Děti každý den cestou do školky pláčou. Když jedu do práce, jsou unavení z brzkého vstávání a odpoledne už jsou na zabití. Pořád přemýšlím nad hranicemi i u nich. Nakolik je můžu nacpat do škatulek norem a na kolik jim ustupovat? Přiznávám, že často tápu. I proto jsem se zapsala na seminář v Motýlovi, jak vést děti s podobnými specifiky k soběstačnosti. Asi bych se měla zapsat i na nějaký seminář o trpělivosti, protože mě #A svou plačtivostí a věčným ,,Neeeeeejdeeeee“ aniž by se vůbec pokusila, dohání k šílenství. Hysterka. Přecitlivělá.

-Ty seš teda přecitlivělá!

Čtu si zprávu na whatsapp. Na chvíli mě to namíchne, protože nepotřebuju, aby mě soudil někdo úplně mimo můj svět. V tu chvíli začne #A vřeštět, protože má v botě kamínek. Hm. Přecitlivělá…

Co když je v mých očích taková, ale ona to má jen jinak? Vím, že ve většině věcí se dokážu chovat rozumně a nějaký svý pocity dát stranou. Ale když se jedná o pro mě důležitý věci a lidi, skáču jak čertík z krabičky. Co když ona je taky taková? Co když pro ní je všechno důležitý? Dívám se na děti na hřišti. #K se poprvé odváží jet na lanovce, protože vedle stojící maminka říká, že její zhruba stejně stará dcera jezdí úplně v pohodě. A tak ho podpořím a jistím. Asi všichni někdy chceme, aby i naše trochu jiné děti byly alespoň trochu stejné jako ty ostatní…

O #A říkám, že jak se umí strašně smát, umí i strašně brečet. Myslím na to, když ťukám odpovědi na zprávy. Když mi o nic nejde, jsem ostrá. Kamarád pobaveně konstatoval, že dokážu chlapa jedinou větou vykastrovat. Škoda jen, že když mi na něčem záleží, najednou nevím, kde je vpravo a kde vlevo..Možná jsme s #A ve finále stejné.. Když s #K přicházím domů a on okamžitě lehne na koberec a jezdí sem a tam s vláčky dojde mi, že i já občas utíkám mimo vnější svět. Jako teď. Oba jsou přetažení ze vstávání v 5:15. Všechno špatně. Řve se, protože nejdeme k sousedce, řve se, protože se nechtějí koupat. Když řeknu, že tedy nemusí, stojí u vany a řvou, že chtějí. Napustím vodu, malá tam vleze, ale malý řve, že ne. Odeženu ho tedy do obýváku, kde několik minut křičí, že se chce koupat a když řeknu ať jde, křičí, že ne. Bezmocně tam stojím, snažím se vysvětlovat, pak odcházím, zase se vracím, když hází věcmi. A najednou se mi zatmí před očima a já ho prostě na férovku ve všem oblečení postavím do napuštěné vany. Zaječí a překvapeně zírá. Voda je teplá, ale mokré oblečení špatně snáší, takže se okamžitě začne svlékat. Vytáhnu ho z vany, svleču, v rychlosti umyju a strkám mu tablet. Teď brečím já. Naštěstí mám další den volno.

Ráno nákup, koukám po nepořádku doma, ale už prostě ne. Najednou mám chuť si udělat radost a tak vyrážím po obchodech. Už v tom prvním mě napadá, že na radost to nakupování hadrů fakt nemám. Světlo v kabince odráží mou únavu a boostuje každý můj nedostatek. Když už jsem ve třetím obchodě a znechuceně na sebe zírám v nepadnoucím svetru, vzpomenu si, že jsem členem Luxor klubu. Sednu si v kabince a projíždím jejich stránky. Mají Selnera! Vracím na místo nepadnoucí svetr a utíkám do knihkupectví. Jedinej kus!

Už když se blížím k pokladně, cítím, jak ze mě něco spadlo. Jedu domů, nechám bordel bordelem a lehám do postele. Už po prvních větách, jakoby mě někdo pohladil. Pochopení, trpělivost, porozumění, tolerance, láska. Strašně mi to chybělo. Jakobych zase v posledních dnech zatla zuby a nemohla kvůli tomu otevřít pusu. Uzavřela jsem se, protože mi došlo, že se svým vnitřním i vnějším světem nestojím za nic. Zase jsem propadla svým nedostatkům, nedostatkům dětí a preventivně usoudila, že by to prostě nikdo nedal. Vždyť ani já to kolikrát nedávám. Radši jsem se stáhla do sebe, protože nikdo přece nemůže rozumět tomu, co každý den žiju. Četla jsem první věty a usmála se. Četla jsem další, cítila jak se mi sevřená čelist povoluje. Někdy se mi do očí tlačily slzy. Přecitlivělá. Asi.

Vzpomněla jsem si jak jsem dva roky zpět táhla tank s dětmi do Centrumu, abych si objednala první díl. Se staženým zadkem zaplatila objednanou knihu, protože jsem nemohla dojet někam, kde jí měli na skladě. A všemožně jsem si obhajovala její koupi. Protože za to mohly být třeba jedny pleny.

Teď jsem tu knihu držela v ruce. V Luxoru na druhém konci města a jen jsem se mohla těšit. Zase jsem se o kousek posunula k lepšímu. Skvělej pocit. A když přišlo pár zpráv na Twitteru, možná to neznamenalo vůbec nic. Ale už jen ta možnost Kdyby, mi zvedla náladu. A když se děti porvaly ve vaně a já vytírala potopu, nekřičela jsem. Najednou se mi nechtělo brečet a se všim praštit. Najednou jsem #K štípla do holýho zadku a se slovy ,,Padej ty satane nebo Tě vykostim!“ se smála tomu jak nahatej utíká z koupelny do obýváku a nožičky mu pleskají o lino.

Někdy maličkosti dělají hodně.

Děkuju.

Marodi

Začalo to nenápadně. #A začala pokašlávat a i když jsem hned začala dávat sirupy a vitamíny, rozjelo se to tak, že jsme skončili na inhalacích. #K onemocněl dva dny po ní. A já taky. Začátky byly krušný, inhalace, léky, mně bylo na umření a pět dní jsme nevytáhli paty z domu mimo nákupu. Zabavit je bylo docela obtížný, takže jsem zase vytáhla kartony a vyráběla ptákoviny, aby jen nezlobili.

Jeden večer jsem jim pomáhala s koupáním, vařila večeři a začalo bolet operovaný ucho. Jenže na to já jsem zvyklá. Většinou když jsem nemocná, vrazí se to zrovna tam. Asi po hodině jsem cítila, že se mi tam cosi přelévá, dost to tlačilo. Jenže co teď. Děti je čas jít uspat a komu bych zavolala?Tak jsem zalezla do postele, držela #K  za ruku a povídala pohádku o mašince. Jen jsem se trochu zavrtěla a najednou křup!Cítila jsem, jak mi cosi teče až ven z ucha. Na kapesníku narůžovělá tekutina. Hm. Tak to prasklo. Ještě jsem chvíli držela #K za ruku, ale to už se mi do očí valily slzy. Dost to bolelo a já si najednou uvědomila, že je to situace úplně na pikaču. Jenže co s tím. Seděla jsem na gauči, zapila Ibalgin a chvíli se naprosto nefalšovaně litovala. Druhý den jsme měli kontrolu s dětmi, #jejichtáta měl odpolední, tak jsem ho poprosila o hlídání a naštěstí mi vyšel bez problémů vstříc. Myslím, že prasklý bubínek už byl docela pádný argument 🙂 Horko těžko jsem tedy absolvovala s dětmi kontrolní prohlídku u pediatra a odebrala se na ORL.

-Ježiši! Máte to opravdu prasklý!

Jo, to by člověk neřekl..Vyfasovala jsem antibiotika a klidový režim. Chachá! Můžu říct, že v klidu jsem až posledních pár dní. Od té doby co jsou děti na světě mi bylo co se týče nemoci asi nejhůř. Ucho bolelo poměrně intenzivně , rýma se mě nechtěla pustit a zívat, kýchat nebo smrkat bylo utrpení. Do toho děti, kterým začínalo být trochu lépe a potřebovali pomoc, zabavit. Nepočkalo vaření, praní, úklid ani nákup.

Ale postupem času se to začalo zlepšovat. A když jsem v pondělí byla brečet na ORL, že je mi pořád hrozně zle a dost to bolí, absolvovala jsem rtg dutin a náběry. Ukázalo se, že daná antibiotika byla úplně k ničemu. Dali mi jiná a už po necelých dvou dnech bylo znát zlepšení. A i když bych to asi neměla psát, teď už je mi podstatně líp a paradoxně jsem za OČR vděčná. Nemuset se každé ráno hnát, jezdit MHD křížem krážem, nemuset řešit návštěvy odborníků a co všechno musím. Asi jsem to potřebovala. I když to bylo docela drama. Tím, že mám navíc děti víc dní 24/7 a soustředím se hlavně na ně, vidím další a další pokroky. To jak #K používá víc a víc slov. Mnohem víc se usmívá. Naprosto upřímně, sladce.. Jak reaguje na pochvaly. Občasné vzteky a potíž s jídlem přetrvává, ale co se týče sociálního kontaktu, je úplně milionovej. Minulý týden zvládli venku hodinu s kamarádkou, kterou viděli naposledy před pár měsíci. Čekala jsem obstrukce, ale #K jí s úsměvem objal, řekl Čau a šel. Sice mi po pár minutách volala, že leží na zemi a brečí, ale naštěstí to bylo jen chvilkový zklamání nad tím, že nejednou autobusem. Když to srovnám s loňským rokem, je to někdo úplně jiný. Možná je to i trochu tím, že i já jsem v klidu. Nikam se neženu, nestresuju. Ucho mi dost často připomíná, že mám stejně smůlu a že ještě nejsem v pořádku. A  #A se taky trochu zklidnila. Je to pořád moje hysterína, pokroky jsou méně znatelné, ale pokaždý když se v myšlenkách vrátím k tomu co bylo, mám chuť jí obejmout a nepustit.

Je vidět, jak mě ten každodenní shon někdy ubíjí. A jsem hrozně vděčná za těch momentálních pár dní klidu, kdy ucho bolí snesitelně, děti už jsou skoro fit a můžeme chodit na chvíli ven, hrát si spolu. Jsou to chvíle, kdy si naplno uvědomuju, jak moc je miluju.

Pamatuju si na okamžik, kdy jsem se svým způsobem zlobila. Na to, že je všechno takhle komplikovaný a já nemůžu spoustu věcí. Pamatuju si ten pocit bezmoci, kdy bylo téměř jasné, že kdyby byly úplně v pohodě a ideálně ne dvě, mohla jsem žít trochu jinak..I teď vidím, že kdybych byla sama nebo měla jedno standardní dítě, asi by to bylo jiný. Jenže TYHLE děti jsou moje. Jsou mou součástí. A i když vím, že to není nic přitažlivýho, že mě někdy dost ovlivňujou, jsou moje. A taky vím, že nejsem matka roku..

#A to shrnula jedinou větou: #K ne! To je Maminkovo!

Jsem vlastně takovej mamínek. Matkootec 🙂 Není to ideální stav, ale i přes všechno otce pro děti nehledám. Mají ho. Jsem vděčná, že spolu teď bez problémů vycházíme a myslím, že to dost přispívá tomu, že jsem teď tak v klidu. Faktem ale je, že jim tátu ani nahradit nedokážu. Jsem pořád ženská a máma. Pořád jsem neschopná v některých mužských záležitostech, občas potřebuju poradit.. A je to dva na jednoho. Stíhat domácnost, vaření, nákupy, návštěvy odborníků, práci.. Je toho dost. A tak se vyskytujou mezery v podobě bince, nevyžehleného prádla, nebo přehlídnutí nějakého výstřelku dětí. Jenže si to už nevyčítám. Vím, že za mě nikdo jiný nic neudělá, takže se nemusím bičovat a prostě si užívám, že my tři jsme pohromadě, nic nás netlačí a život je zase chvíli veselej a neutíká zběsile mezi prsty.

Cocotte minute – natáčení klipu Czeko

Poslední týdny jsou extrémně stresový. Kolikrát jsem se dostala na dno a zase se odrazila, abych na něj padla znovu, ani nespočítám. V práci trvaly dovolené, byla jsem tam přesčas a neměla vůbec myšlenky na cestu do Prahy. Řešila jsem všechno na poslední chvíli a ještě s možností toho, že těsně před odjezdem zřejmě celá akce padne.

Měla jsem ale velký štěstí, protože mi kamarádka slíbila garde na cestu do Prahy, zařídila si po dobu natáčení vlastní program a nebyl pro ní problém mě zase vyzvednout a dopravit na vlak zpět do Plzně. Neskutečně mi všechno usnadnila. Zamluvila jízdenky na autobus i vlak a i když až na místě zjišťovala spoje metra a kam si sedneme, všechno proběhlo v naprostém poklidu.

Z Plzně jsme odjížděly už před 11h, Flixbus praskal ve švech a než jsme najeli na dálnici, byla jsem vařená. Naštěstí se pak vzduch trochu ochladil a my si mohly užívat jízdy. Líčila mi bezstarostná randíčka a já si užívala pohody. Když jsme přijížděli na Florenc a jeli přes Vltavu a já se dívala na hladinu řeky a lodě na ní, spadla ze mě všechna tíha a já cítila, že se po strašně dlouhý době můžu nadechnout. Cítila jsem se trochu jako vesničan ve velkoměstě a když mě zavedla do hipsterský kavárny plný cizinců, kam jsem oblečená do merche CM moc nezapadala, trochu jsem zírala 🙂

P. měla domluvenou koupi tabletu, tak jsme zase vběhly do metra a jely na Letňany. Pak na Anděl, abych to měla blízko k Radlické sportovně, kde se natáčení konalo. Zašly jsme do Odpočívadla na naprosto božskej oběd a já jen seděla na příjemný zahrádce, hltala luxusní burger a bylo mi blaženě. Obě jsme byly docela unavené z dvouhodinové cesty autobusem, tak jsme zaběhly ještě na rychlé kafe do Cafe perón a pomalu se vydaly směrem k místu natáčení. V merchi jsem si tedy ve 30C připadala trochu zvláštně a přišlo mi, že se mi ta sukně snad každou chvíli vykasá až ke krku 🙂 Ale cestou jsme narazily i na lidi mířící stejným směrem, takže jsme sportovnu našly hned. Před ní už postávaly hloučky a kamarádka se rozloučila. Vedro bylo příšerný, mezi cizíma lidma jsem si přišla trochu opuštěná a hlavou mi táhlo, jestli jsem se tak trochu neposrala. Ale věděla jsem, že mě muzika uvolní a i kdyby bylo natáčení provar, už ta cesta, oběd a kafe za to stály. Než se první fanouškové začali přesouvat ke vchodu, regulérně ze mě teklo. Před vstupem už čekal s Roman s Davidem, pozdravili jsme se, prohodili pár slov a začalo se pouštět dovnitř.

Vnitřní prostor byl naplněný kouřem, teplota byla jen o malinko snesitelnější než venku a tak jsem okamžitě zamířila k baru. Nervozitu jsem zaháněla četbou e-booku a atmosféra byla trochu napjatá, ale na dámách jsem se dala do řeči s fanynkou, která přijela taky sama a neznala cestu na hlavní nádraží odkud jsem s kamarádkou jela zpět do Plzně, tak jsem jí nabídla naší společnost a tak nějak přirozeně jsme pak zbytek času strávily spolu. Štěstí, že jsem nikdy neměla problém kamarádit s výrazně hezčíma a mladšíma holkama 😀

Po chvíli nás vpustili do místnosti natáčení, kde bylo pódium obehnané sítí a dostali jsme první pokyny. Vesměs se natáčely různé úseky Czeka a my prostě pařili. Za zmínku rozhodně stojí okamžik, kdy Martin oznámil, že viděl videoklip jakési japonské metalové kapely a v něm se fanoušci s rukama nahoře do rytmu ohýbali do pravýho úhlu 🙂 Byli jsme jak sardinky, takže jsme si to neuměli moc představit, ale musím říct, že když jsme se rozestoupili a zkusili to, bylo to mocný 🙂 Můj obrovskej obdiv mají chlapi, který byli fakt vysoký a velký a přesto nikoho nešlápli, nezranili, nebouchli. Dávali pozor kolem sebe a nevzniknul jedinej konflikt. Žádný neřízený pogo pod pódiem, naprostej soulad všech se všema. Atmosféra naprosto jedinečná i přes to, že po pár minutách ze všech regulérně lilo. V jedný chvíli jsem cítila jak mi kapka potu stejká z krku až mezi půlky 🙂 Vůbec už jsem nemyslela na to, jaký mam vlasy ani cokoli jinýho. Když se potkala má vztyčená ruka s jakoukoli jinou rukou v blízkosti, regulérně po sobě sklouzly 😀 Naštěstí měl Kuba rozum a když viděl jak na tom jsme, vyhlásil pauzu o něco dřív. Všichni se vrhli na záchod, na bar a snažili se nadechnout a trochu ochladit. Velý dík patří i obsluze, která byla taky skvělá. Ochotně nakládala do kelímků led a rychle točila studený pivo.

D. chvílemi odcházela na vzduch, chvíli jsme si povídaly s Romanem a přišla druhá fáze natáčení, která byla naštěstí už podstatně méně náročná a blesková. Celkově jsme skončili o dvacet minut dřív než bylo v plánu a pomalu jsme se vycházeli smažit pro změnu na slunce.

Pár fanoušků se zastavilo podél zdi před vchodem a stěžovali si, že Czeko neslyšeli v kuse. Tak jeden z nich vytáhl mobil, pustili to a začali zpívat. Já i D. jsme se přidaly a je mi hrozně líto, že to nikdo nenatáčel, protože to bylo tak spontánní a pěkný, že by to za to stálo 🙂

P. už na mě mávala, tak jsme se rychle rozloučily a vyběhly za ní do metra. Cesta na hlavák byla blesková a bezproblémová, vlastně vůbec nevím, čím vším jsme jely a najednou jsme stály před tabulí a koukaly odkud nám jede vlak. D. jsme odkázaly na ten její a usadily se v prázdném vagonu. Konečně jsem seděla. Opřela jsem se do sedadla a úlevně jsem vydechla. Únava už byla znatelná a ještě nás čekala přes hodinu dlouhá cesta. Začaly se ozývat záda a bylo naprosto jasný,že z toho skákání mě budou druhý den pěkně bolet nohy.

Doma jsem nemohla usnout, takže jsem vstávala po dvou hodinách spánku pěkně rozbitá a bez Voltarenu bych do práce asi nedolezla. Nicméně to byl ten nejmenší problém. Myslím, že vzpomínka na to, že jsem si užila den, mi ve dnech příštích dost pomohla. Je škoda, že po hlubokém nádechu přišly zase dny, kdy se dýchat vůbec nedá.

 

Divnomatka

Mám dvě divný děti. Byla doba kdy mi to moc nedocházelo, doba kdy jsem se před tím uzavírala, doba, kdy jsem hystericky shromažďovala informace a topila se v tom, že nejsem schopná je číst. Byla doba pláče, vzteku, boje, rezignace. Prošla jsem asi všema fázema a někdy se různá období znovu vrací. Jaký to vlastně je?

#A

S #A jsme prošli peklem. Po porodu pro ni místo maminčiny náruče čekal inkubátor. Vážila 1480g, zhubla na 1300g. Vypadala jako takovej malej mimozemšťánek s velikánskou hlavou. Protože prodělala drobné krvácení do mozku. Měla zvětšené mozkové komory a cysty v nich. Neustále zvracela přesto, že byla krmená sondou. A pořád strašně plakala. Někdy byly dny, kdy jsem jí směla jen pohladit, ale nesměla jí pochovat. Dívala jsem se na ní přes sklo a snažila se nebrečet. Hrozně jsem k ní chtěla. Dělalo mi problém pochopit, že teď nepotřebuje mě, ale hadičky a klid. ALe snažila jsem se. Pamatuju si na tu bezmoc, jednou krok kupředu, vzápětí dva zpátky. Nikdy nezapomenu na ten její neustálej vysokej a neskutečně intenzivní pláč. Měla ještě nedovyvinutej hrtan, takže do toho pískala a chroptila.První měsíce byly čirý zoufalství. Po propuštění dostala průjmy a zvracela. Infekce. Hospitalizace. NIkdy nezapomenu na to, jak jsem se starala o malýho a jakmile jsem nakojila, letěla jsem za ní do nemocnice. Na tu návštěvu, kdy jsem bezmocně přešlapovala v jejím prázdným pokojíčku a zírala na její růžovou deku. Postávala na chodbě, abych se zeptala kde je a najednou to viděla. Sestra s doktorkou běží s miminkem v náručí,který má zvrácenou hlavu a otevřený oči. Pamatuju si ten šok z toho,že to dítě nebrečí. Popření,že to určitě nebyla ona, ale jiný miminko. Návrat na pokoj a přemýšlení. Nejsou tu prázdný ampule, nebyla resuscitace. Není tu lahev od mlíka, neaspirovala tedy zvratky. Bakteriální sepse. Poškození mozku. Selhávaly všechny funkce. Vybojovala to. Pořád ještě nedokážu pozdravit doktora, kterej se ke mně na JIPce zachoval jak největší dement a prostě mi oznámil,že příští minuty ukážou jestli to přežije. Co všechno přestává fungovat a že jsem jako zdravotník, tak vím jak to chodí. Pokaždý když ho vidím na obědě, sevře se mi žaludek a mám chuť mu dát pěstí. Za to,že mě neinformovali,že se její stav zhoršil,když tam ležela, že jí dělaly vyšetření přesto,že jsem pouhý den poté skončila s malým jen na druhým konci chodby.

Ale ona to dala. Nikdo mi nebyl schopný říct, co to bude znamenat. Točily jsme se v kruhu odmítání jídla,nepila, pořád jen plakala. Vyšetření, rehabilitace, neurologie, protože poškození mozku přineslo epilepsii. Léky..

Jsou to tři roky, co skončila na sondě. I tak zvracela. CHytila navíc další infekci. Překlad do MOtola, týdny na jednom malým pokoji na rozkládacím křesle. Vyběhnout na cigaretu na nádvoří, zase zpátky. Zoufalství nad tím uzlíčkem, který nechce pít.

I pak jsme bojovaly. Krmila jsem jí i v noci ve spánku. Vyndat z postýlky, dát lahev, pochovat, zase do postýlky. A znovu a znovu. Do půl roka jsem vařila dvakrát denně rýžový odvar a každý den konzultovala s primářkou neonatologie poměr odvar/speciální naštěpené mléko. Po půl roce průjmy ustaly. Krmení v noci ale pokračovalo. Do roka a půl. Ale byla bez sondy. A pak se to začalo zlepšovat. Začala jíst sama, začala se zajímat o nový chutě..Zůstalo pohybový omezení, je trochu nešikovná, hůř drží rovnováhu, hůř mluví a rozumí.Je ale bez léků na epilepsii, které jsme před rokem úspěšně vysadily. Je veselá. I když jak nahlas se umí smát, tak nahlas umí řvát 🙂 Občas se zasekne na nějaké větě a je schopná jí několikrát za sebou opakovat. A brebentí neustále 🙂 Ještě se občas stane, že si nerozumíme.

Příklad:

Já: Zlato, jakou to má barvu?

#A: Jakou to má barvu?

Já: Ne, zlato, já se Tě ptám, jakou to má barvu! Modrou nebo zelenou?

#A: Modrou nebo zelenou?

Já: A tak to nech bejt

 

#A: Nanaí-i

Já: Cože? Co prosím?

#A: Prosím!

Já: Ale ne! Co jsi říkala?

#A: Nanaí-i!Nanaí-i!

Já: Máš hlad? Chceš napít?

#A: Neneneee! Nanaí-i!!

Přemýšlím nad počtem slabik a intonací. Zkoumám kam se dívá.

Já: Závodníci! Ty chceš pustit Mickeyho závodníky?!

#A: JO!!!

Vylučovací metodou a odpověďmi Jo x Ne, se většinou dopídíme výsledku. Snažím si zapamatovat všechna slova, která komolí, abych příště věděla, co chce.

Nicméně, se #A vrhá s nadšením do nových věcí, ráda se učí, snaží se překonat svá omezení a i když to vede k držkopádům, žene se do toho znova a znova. Díky tomu vlastně chodí, běhá, chodí po schodech. Mluví.Někdy mě to svou hysterií přivádí k šílenství, ale zároveň jí bezmezně obdivuju a miluju. Za to, jak bojuje, za to, jakou dokáže mít ze života radost.

S #A jsme vedení na gastroenterologii Motol, neurologii FN Plzeň, kožním, očním, logopedii, imunologii, v rané péči, rehabilitaci a čeká nás hipoterapie.

 

#K

#K byl hned od narození můj malý princ. Byl větší než sestřička a vypadal naprosto kouzelně od prvního okamžiku. Utíkala jsem k němu, když to s #A nevypadalo dobře.Mohla jsem ho brát každý den z inkubátoru, kojit, chovat. Byl se mnou dřív doma, byl kojený. A kdyby nechytil stejnou infekci jako #A, trpěl by jen refluxem. I tak vším prošel bez komplikací, jen přetrvávaly průjmy a tak byl na stejném naštěpeném mléce jako #A. Krásně prospíval, rostl, usmíval se..Do roka a půl spokojený usměvavý dítě. I přes všechno kolem něj. Pak jako by se v něm něco přeplo. Z občasných nočních děsů byly každodenní noční boje, vzteky, řvaní. Mlácení, kopání. Pamatuju si hodiny, kdy do mě kopal a ječel tak strašně, že jsem myslela,že se zblázním. To zoufalství bylo nepopsatelný. Od počátku vybírání v jídle, nesnášel jakýkoli kousky, přidaly se vzteky i ve dne, kdy byl schopný vletět pod auto nebo se nehezky praštit o cokoli v dosahu. Já neustále okopaná, samá modřina, on taky. Celý sídliště na nás koukalo, protože tyhle stavy byly několikrát denně a trvaly desítky minut. Nástup do školky byl zlom, kdy mi hned první den učitelky jen tak z plezíru oznámily, že je autista a takovýhle dítě nikdy neviděla ani 30let učící učitelka. A začalo peklo. Každodenní stížnosti, nátlak na vyšetření, na přemístění jinam. Jak šel čas, #K se ale zlepšoval. Šel dál s podezřením na PAS s poruchou pozornosti či ADHD s aut. rysy. Tlak stran školky ale nepovolil. Naopak. Přesto,že dělal v mých očích obrovské pokroky, trochu se rozmluvil (cca kolem 3roku), vzteky se zmírnily a byly méně časté, stejně byl pro učitelky přítěž. Bojovala jsem dlouho a poměrně urputně. Nicméně, nakonec jsem se asi smířila, že kde není vůle, nestojí to za to. Od září jdou jinam. A školka je dál, takže jsem si obnovila řidičák a budu se snažit znovu řídit. Resp. naučit se řídit 🙂 Nicméně, přesto, že se situace nedá srovnat a je z něj někdo úplně jiný než na začátku školního roku, stejně je to boj. Peru se s povahou svýho otce i s tím, že se někdy neumím těm vztekům postavit v klidu.

#K: Píše!Píše!

Já: Písek?Máš v botě písek?

#K: Ne! Píše!

Já: Klíče?Nebo..? Já nevím. Ukážeš mi to?

#K: Ne, neneneeeeeee!!!!

Když si ještě neuměl říct, že chce čůrat, sundaval si kalhoty. Kdykoli, kdekoli. Taky ve stresu svlíkal ponožky. Nejdřív sundal ponožky, pak letěly slipy, pak kalhoty. Ve školce, doma, na návštěvě… Učitelky mi tenkrát pravily, že ohrožuje mravní výchovu ostatních dětí tím, že chodí ve třídě do půl těla nahý..

S oblibou zmiňuju pár teď už vtipnejch historek, ale vím, že tenkrát jsem se nesmála.

Jdu s dětmi za ruku, dívám se na cestu před námi. Proti nám jde fešný chlapík v mém věku a usmívá se. Říkám si,že mi to asi sluší a dětem taky. Shlídnu dolů na #K a on má kalhoty dole. Jak dlouho? Netuším.

Čekám s dětmi na nádraží, aby mohly zamávat vláčku. Koukám do mobilu. Vlak prosviští, lidi mávají a smějou se. Otočím se a #K taky mává a směje se. S kalhotama včetně slipů u kolen..

Kolikrát mi takhle šel naproti přes celý natřískaný hřiště.. Když se naučil slovo čůáááát, spadl mi kámen ze srdce.

Normálně trvá pár měsíců, než dokážete s miminkem nějak komunikovat, většina dětí se dřív nebo později rozmluví. #K donedávna komunikoval řevem a ukazováním. Někdy jsme se k ukazování přes řev ani nedostali.

Už ale nestuduju hrozně chytrý knížky, protože vidím, že automatický návod neexistuje. Už se nestarám, jak divně vypadá když se dívá tím svým zvláštním pohledem. A i když mě někdy napadne, že nikdy nedokáže dát dohromady větu: ,,Mami, mám Tě rád,“  vím, že je to blbost. Máme štěstí. Obrovský. Není vyloženě autista, není na první pohled divnej, neubližuje si.. Jen je trochu jinej než ostatní děti, má svý zvláštnosti a já mám před sebou obrovskej úkol. Přestat se snažit prorazit hlavou zeď a naučit se v klidu zvládat jeho občasný řvaní a vyvádění. Je to těžký, protože otec ve mně vůči vzteku, řvaní a všemu podobnýmu vytvořil neskutečnej odpor. Když jsem jako malá zjistila, že ústup ani kajícnost nic neřeší, začala jsem odpovídat stejně. Naučila jsem se, že nejlepší obrana je útok, protože zahání strach a vyvolává dojem síly a ne křehkosti a zranitelnosti. A já si nemohla dovolit být křehká a zranitelná..A tak se musím snažit, protože upřímně. Když vidím, jak proti mě stojí, řve, mlátí a háže s věcma, mám chuť ho přetrhnout vejpůl. Je to pro mě velká lekce. O to větší, že není opory..Ale musím říct, že #K pořád zůstává mým malým princem. Zvykla jsem si na jeho noční neklid, který je díky Bohu mnohem slabší. Spí se mnou v posteli a já se někdy vyloženě těším, až si k němu lehnu a přitulím se. Vezmu ho za ruku.. Někdy se napůl probudí, obejme mě nebo mi vlepí pusu. A v tu chvíli jsem ta nejšťastnější máma na světě. A vím, že mě má rád.

S #K jsme vedení na rehabilitaci, imunologii, kožním (hemangiom na ruce),psycholog klinický, psycholog v SPC, logopedie, neurologie.

Je to těžký, protože pro mě slova byla vždycky docela důležitá. Moci mluvit, vyjádřit svý myšlenky, nějaký vnitřní stavy.. I proto píšu. Ale je to výzva. A já vím, že není špatný učit se nejen poslouchat, ale i vidět a vnímat to, co je na první pohled skryté..

A jaký je to finančně? Slušně se to říct nedá. Pracuju na poloviční úvazek, protože #K nezvládá být pět dní v týdnu ve školce 10h v kuse. A jejich táta dělá i odpolední, takže nemůže vyzvednout. Dost často jsou nemocní, je to první rok školky a i když se to o něco zlepšilo, pokud nemají rýmu nebo kašel, stejně ve dnech kdy mám volno chodíme po specialistech.. Když nejsou extrémní výdaje jako tenhle měsíc, celkem se to dá. Bohužel mi v srpnu doběhne rodičovský příspěvek, který teď relativně dorovnává můj plat. Řešením by bylo prodloužit si ho do listopadu, kdy dětem budou čtyři. Bohužel, při pobírání RP nemá otec dětí nárok na OČR a mně se OČR vypočítává z platu za poslední rok. Pracuju ale jen 7měsíců. Řeším to tedy náhradním volnem a napracováním chybějících hodin. Což je někdy ale dost náročné.Většinou totiž onemocní obě děti a já to chytím od nich a chodím do práce vyřízená. Táta dětí přispívá a pomáhá. Jen je to někdy komplikované a jeho insolvence taky není med.

Nicméně. Všichni máme nějaký problém. Všichni bojujem. A ani my to teda nevzdáváme. A můžu říct, že málokdo dokáže ocenit běžné věci tolik, jako někdo, komu se jich nedostává. A málokdo dokáže mít tak velkou radost i z naprosto malých pokroků, jako mámy dětí, které nejsou úplně zdravé.