Rukavice

Byl to takovej ten den, kdy už je ráno jasný, že to bude stát za prd. Noc byla zase rušná a po probuzení se ozvala bolest v krku. Vstala jsem tak utahaná, že bych se hned vrátila do postele. Ale A. musela na převaz a do hodiny musela být nakrmená, oblečená a musel se přichystat monokočár.
Bohužel, monokočár nebylo možný nastavit na její délku, měkká kola slibovala poměrně neslavnou jízdu a tak zbyla návštěva chirurgie na tatínka. Ještě jsem tam volala, že je po noční, malá s poruchou imunity…. Jako bych nic neřekla. Čekali tam hodinu.

Šel spát naštvanej, čekala ho ke všemu rehabilitace. Řekla jsem si tedy, že nebudu zahálet. Vyžehlit, dopolední sváča pro dětičky, přichystam si všechno k obědu i na odpolední svačinu a můžem být dýl venku. Nebudou mu aspoň za zdí řvát. Poslední dobou je to s nimi totiž dost náročný. K. začal na A. útočit. Bere jí hračky, občas jí jen tak z dlouhý chvíle kousne nebo se jí snaží povalit na zem. Kňourá jakmile jí chovam, vyvádí když si sednu k PC. A naše prťavá A. se sice moc nebrání, ale zato se snaží všude vylézt (slézt už ale neumí),věčně háže záda a stačí aby se K. přiblížil a už ječí dopředu jak kdyby jí rvali hlavu. Do toho milujou mlácení do čehokoli, přetahujou se o otevřený dveře dokud to neskončí boulí a řevem. Takže je prostě lepší je sbalit a vypadnout. Jenže ono neni snadný ani to. Obleču jedno dítě, nacpu do kočárku. Obleču druhý dítě, nacpu do kočárku. Zapínám fusak prvnímu, smrad. Rozepnu fusak, svlíknu dítě, přebalim, obleču, nacpu do fusaku. Nasazuju čepici druhýmu, smrad. A tak jedem znova tu samou písničku. Sklopit rukojeť, na milimetry vytočit v chodbě, nacpat se do výtahu, dozapnout všechny zipy, odemknout nájezd a sjet ho aniž by mě kočár stáhl dolů.
Ale jedeme. Měla bych na nákup, ale ve většině obchoďáků se nevejdem mezi kasy a do Tety se mi s kočárkem nechce. (Jsem mistr výmluv :-)) Pojede na rehabilitaci, tak nakoupí.
A tak si to míříme rovnou do mého oblíbeného parku. Pokochám se pohledem na kostel a hřbitov a šupeme k mostu kde jsou kachny a labutě a navíc to přes něj krásně drncá. Zima je pěkná. Občas se zastavím abych si zahřála zmrzlý ruce. Loni jsem ztratila rukavice a letos je nekoupila. Protože priority a protože věčnej spěch. Prostě jednou až… Cestou vytlačim ultramaxi kopec, protože se mi zachce mrknout jak jsou na tom s tunelem co má o pár minut zkrátit cestu vlakem do Prahy a vracim se zpátky.

Z dálky ke mně doléhá pořvávání. Je to bezdomovec, co se tam kolem hodně často motá. Vždycky má nějaký řeči o tom jak se mi tlačí kočár nebo o tom jaký je to nadělení, ale nevtírá se. Prostě si jen tak existuje. Vjíždím na most a dívám se dolů. Řeka je plná labutí a kachen. Sem tam zahlídnu nutrii. U schodů sedí on. Před sebou velkej černej batoh a z něj tahá chleba a rohlíky. Hlavou mi bleskne, že by si to měl nechat pro sebe. V tu chvíli zakřičí: „Náteee! Moji kamarádííí.Vemte siiii. Dyť já nikoho jinýho nemam než vás!“ A mně je to jasný. Chvíli drncám sem a tam, hltám očima hladinu řeky, přilehlý skalky a celé to hemžení. Sakra to je zima. Dýchám si na zkřehlý ruce. Další prasklej prst ze zimy a věčnýho mytí, aby A. něco nechytla. Navíc snad stokrát denně plnej dřez. Chvilku se lituju a pak mě to praští do očí. Bunda, kalhoty, čepici a potetovaný hřbety rukou. Ty kráso! Ten chlap je celej den v mrazu a na rukou nic. A já skuhram kvůli hodině. Chvíli tam tak podupávám, ale A. usnula a on hrozně huláká. Hrabošim v nákupním košíku. Když bere ven kočárek taťka, bere si svý starý vytahaný rukavice na motorku. Jsou tenký, ale jemu stačí. Mně padaj z rukou.  Scházím z mostu. „To je naděleníííí. Pani, to máte fuškuuu. Hele, nech jí to ty jedna huso! Husa si, ne labuť! “ Kývnu hlavou. Nejdu až k němu, k řece je prudkej sráz a hrozně ječí. Tak jen mávnu rukavicema a nechávám je na prvním schodě.

Zapomněl nakoupit, takže vyrážim na velkej nákup pro děti. Jedu MHD tam i zpátky. Od zastávky je DM tak slabých 15 minut a já se můžu uklepat zimou. Myslim na horolezce na Nanga Parbat a na chlápka co už ho nezebou ruce a je mi líp. Vleču batoh a ještě tašku. Nestíhám se zastavit před koupáním v lékárně. Kruci.Vletim aspoň do večerky pro rohlíky a zjistim, že nemam ani korunu. K bankomatu a zase zpátky. Ve výtahu si rozepínam všechno co můžu a hned začínám s koupáním a večeří. Vysavač dosloužil. K. kousnul A. Já snad půjdu zas na mráz. Vařím nám k večeři polívku a než se stačim najíst, je čas je uspat. A. stávkuje. Usnula odpoledne. V postýlce se mrská ze strany na stranu a směje se mi. Desetkrát si stoupne, desetkrát jí položim. Háže dudlík z postýlky, pak řve, že ho nemá. Skoro hodinu jí uspávám a zjišťuju, že je čas zase nachystat krmení na noc. A jít spát než začnou blbnout. Ještě se podívám jestli se neobjevilo někde to blbý chodítko pro K. Bojí se samostatných krůčků, takže před sebou tlačí buď židli nebo box s hračkama. Obojí dělá neskutečnej rámus a dost často to končí pádem na pusu. A hele 🙂 Na fb zpráva: „Prý sháníš chodítko, vim o jednom za dobrou cenu. To dřevěný cos chtěla. “ Píše kámoška a posílá mi odkaz na album kde je přesně to krásný dřevěný chodítko s milionem udělátek a já si ho můžu dovolit. A vedle něj? Jedny úplně obyčejný pletený černý rukavice. Beru,píšu sz! 🙂

Reklamy

Silvestrovská

Pro změnu něco pozitivního z deníku dvojčecí matky

31.12.2016

Je to tu. Konec roku. Není ani moc čas na nějaké bilancování, ale přece jen to za pár řádek stojí.

Sedim tu a jako správně emočně flexibilní matka brečim. Jen tak malinkato 🙂 Za tenhle rok jsem se hodně naučila. Hodně zesílila, možná až trochu ztvrdla. Ale pořád jsou věci, který mě dojímají. Pořád je někde kus tý malý holky a křehký zasněný ryby (úplně slyšim jak se tomu muž směje :-))

Tenhle rok jsem poznala spoustu nových lidí. Spoustu dobrých a spoustu takových, který bych pověsila za koule do průvanu(i když většina z nich zrovna koule nemá). Myslím, že nikdy nepochopím ty, kteří mají tu drzost vměšovat se jiným do životů, soudit je a škodit. Nikdy nepochopím ty, kteří se tváří jako přátelé a bodnou kudlu do zad.A to klidně i opakovaně. Za ty dobré jsem ale moc vděčná. Za ty, kteří mají velké srdce a dokážou podpořit a pomoci. Za ty, kteří by zasloužili metál a přitom o nich nikdo neví.

Nikdy, ale opravdu nikdy jsem nepoznala silnější ženy než jsou matky nedonošených a nemocných dětí. Když jsem ležela na NEO-JIRP, sdílela jsem pokoj s pěti. A já tu sedím a tečou mi slzy kvůli jedné z nich.

Byla to největší kočka z celé porodnice. Holka z vesnice s krásnými černými vlasy. Byla tam nejdýl z nás. Tak jako já psala, ona pletla. Pro svou dcerku Aničku i pro ostatní dětičky, které neudržely teplotu. Takový ty bačkůrky nad kterými zaslintá i dvoumetrovej habán. Byla na tom pokoji před námi i po nás. Od návštěvy k návštěvě, od chvilkového pochování k další noci bez holčičky. Později je přesunuly na JIP jako nás všechny. S tím rozdílem, že my si odnášely děti domů dříve či později. Ona ne. Anička zemřela po neuvěřitelném půl roce pláče a zatvrzelého boje o její život… Ale nevzdali to a příští rok pro ně bude naopak šťastný. Jen to bude chlapeček 🙂 Rozbrečelo mě to. Sakra to byl tak těžkej rok.

Na jeho začátku jsem slyšela, že má dcera nemusí přežít příští hodiny. Prošla jsem peklem na dětským ve FN kde byl přístup personálu k matce tak otřesnej, že na to jen tak nezapomenu. Později vidět svý dítě se sondou, neustále zvracející, slyšet ten neutuchající pláč a smět jí chovat jen na délku hadiček. Jen z nejhoršího setřít její zvratky a chovat dál dokud si nějaká sestra nenajde čas. A jak se sakra rozpůlit i pro malýho?  Vidět svou holčičku s dekubity v nose, které v Motole snad nikdy neviděli. Řešit katetrovou sepsi z ojetý buničiny, kterou byl přelepenej vpich po flexile. Doufám, že už nikdy nezažiju ten pocit bezmoci, kdy se člověk snaží ozvat a přitom ví, že je naprosto odevzdaný situaci i personálu, na kterém stojí a padá zdraví jeho dítěte. Nikdy nepřestanu být vděčná za naší paní primářku a její neuvěřitelně osobní, lidskej a obětavej přístup. Ani nepřestanu být vděčná za Motol. Nikdy nepřestanu být vděčná za to, že je teď má dcera celkem v pořádku.

A pak tu byl říjen. Blbej měsíc celkově. Natož když odejde někdo pro vás důležitý a nahradí ho párek policajtů z kriminálky, který vám v průběhu nejtěžších dní v životě lezou domu, vozí vám na etapy k podpisu lejstra co byste nejradši vyhodili oknem a věci, které vás dokážou položit tak, že máte strach, že už se nezvednete. Fakt nevim jak jsem to zvládla. Jak jsem se mohla starat o děti a nepadnout. A i v tomhle období se našli lidí, kteří měli potřebu si kopnout. Jsem ráda, že jsem se nedala. Možná mají sakra dlouhý prsty, ale já je přes ně klidně znova plácnu. Je pravda, že jsem byla někdy i celkem sprostá 🙂 Ječela jsem na poručíka z kriminálky, že jim tam udělam takovej bordel, že to ještě nezažili. Já. 56kg servaná matka dvou dětí, která se skoro rok nevyspala 🙂 Taky jsem řvala na jeho šéfa v práci, kterej měl potřebu troubit do světa věci, které mu nepříslušely. („Že nemá kus mozku? Ten kus mozku asi chybí vám. Ještě slovo a garantuju vám, že si za Váma dojdu a udělam takovou ostudu, že Vás bude Lewinská litovat! A tomu kdo vynesl informace z nemocnice vzkažte, že existuje funkce Audit klinických událostí  a jestli mě ještě chvilku bude srát,tak si ve špitále škrtne tak maximálně sirkou!).  Ale vlastně jsem na to i trochu hrdá 🙂 Nenechala jsem si kálet na hlavu i když jsem jí měla hodně skloněnou.

Ale to všechno je pryč. Dokázala jsem  celkem půl roku táhnout rodinu finančně i v jiných směrech. Nezbláznit se a udržet si pořád radost ze života. Z maličkostí. Hýčkat si svoje malé a směšné, i ty větší a ještě směšnější sny. Mít třeba radost z hudby, ze které se radují i moje děti. Umí tančit a tleskat do rytmu ještě dřív než chodit 🙂 Jsou zdraví. Jsme všichni tady. S nadějí, že ten další rok už bude plný radosti. Letošní konec roku je opravdu šťastný. Nikdy jsem nebyla tak chudá a zároveň tak moc bohatá. Díky za to..

A teď už jdi milej roku 2016 hezky do prdele 🙂

Sára

Jsem vyřízená a chtěla jsem jít spát. Taky jsem chtěla napsat hrozně moc pozitivní blog. Jenže. Hledala jsem ten mail o nedoplatku u ČEZ a vyskočila na mě odpověď od nadace Dejme dětem šanci. Píšou, že mou žádost o ukončení finanční podpory dítěte přijali.Sakra.
Byl květen 2012. Bydlela jsem čerstvě v malinkým bytě, který mi měl nahradit „náš“ 2+1, psa a manžela. Byl to můj malý hrad. S vanou do které jsem si brala vychlazené Frisco po úmorných službách, vyřvávala s mp3 v uchu svoje oblíbený fláky a šplouchala do rytmu vodou co voněla šeříkem. S místností kde jsem jedla, spala, tančila, smála se i bulila do polštáře. Vztekala a snila.
Jenže muj svět byl na kusy. Ve váze uschlá svatební kytka. Naděje na rodinu vzaly za svý společně s důvěrou v lepší časy. Smiřovala jsem se s tim, že děti mít ještě pár let nebudu. Ale tu touhu jsem nějak nemohla utišit. Ani tahama až do rána, ani naprosto katastrofálníma vztahama nejlépe na vzdálenost 100km a ani úmornýma službama v práci.
A tak jsem se začala zajímat o to jak pomoci sobě i někomu dalšímu. Našla jsem si stránky zmíněné Nadace a udělala krok vpřed.
Sára byla nejmladší v nabíce. Bylo jí osm let. Nejdřív mi napsali, že už se jí někdo ujal, ale o pár týdnů později přišlo vyrozumění, že Sára je znovu zařazená do tzv.adopce na blízko. První zájemkyně jí odmítla poté co zjistila, že se jedná o romskou holčičku. A tak byla Sára „moje“. Každý měsíc jsem jí posílala na účet částku, která jí měla po opuštění dětského domova umožnit lepší život.
Uběhlo pár měsíců a já objevila možnost korespondence. Nadchla jsem se pro to. O jedné noční jsem vzala papír a propisku a začala psát.

Milá Sáro,
jmenuju se….,  pracuju… Blablabla

Co proboha napsat takhle malý holce? Že je mi skoro třicet a zhroutil se mi svět? Že žiju sama v malým bytě a nevím nic o fungování normální rodiny a tudíž jí nemůžu nabídnout to co by bylo maximálně vhodný? Že smyslem mýho života je má práce, kterou strašně miluju a někdy strašně nenávidim, protože mi žere veškerej čas a nemůžu díky tomu ani mít psa po kterým se mi tak strašně stýská? Ten dopis jsem dopsala, ale byla to taková snůška nesmyslů, že jsem ho nikdy neposlala.
A teď je konec. Na konci roku jsem si přerovnala asi po stý svoje priority (1. Děti, 2. Děti, 3. Děti… ) a rozhodla se. Co nemůžeš vydělat, musíš ušetřit. A tak jsem sesmolila mail asi o třech větách, který zdaleka nemohly vystihnout jak já se teď mam a požádala o ukončení podpory.
Často jsem na ní myslela. Na to jak roste, co má ráda. Jak vypadá, s kým kamarádí, jestli už je zamilovaná nebo jestli tajně kouří a chodí za školu. Na to jak asi naloží s tím co jí dám. Jestli to utratí za cigára a krabicáky nebo trávu. Nebo jestli to dá na podnájem v novým bytě a životě. Nebo jestli za to zaplatí školný. Co z ní asi bude? Nechá se zbouchnout hned v 18ti a bude žít z dávek nebo bude jako Míra co chodil o třídu vejš a dobyl prkna nejlepších divadel v republice?
Asi se to nikdy nedozvím. Nebo možná jo. Od Saši, která se o ní dozvěděla ode mě a je ochotná pokračovat v tom co jsem začala. Kéž by.
Jsem naštvaná a smutná.Ano. Proč si to jednou nepřiznat?Takhle jsem si to všechno nepředstavovala. Celej život jsem makala na směny o víkendech, svátcích, zdravá nebo nemocná. Chodila jsem na blbý semináře, abych měla registraci. Honila se na službách až k padnutí, abych jednou měla peníze když chci ty děti a jsem asi pravej opak zlatokopky.  Ale někdy prostě život neni jen slunce a duha a tohle není o mně.
Sáro… Ať se Ti v životě jen daří. Ať jsi zdravá a šťastná. A máš všeho dostatek. Udělala jsem maximum. A i když to bylo málo. Prosím promiň

Pro AneJa a jejího Pomocníčka

Bylo mi 13 a začala jsem zjišťovat, že mám trochu problém rozumět učitelům i spolužákům. Každou chvíli ,,Co?Cože?“ Většinou si mysleli, že jsem úplně blbá. Jenže já prostě nerozuměla, protože jsem neslyšela. Jednou jsem se svěřila svý starší sestře, že za to prostě nemůžu, že levá strana dobrý, ale ta pravá… Byla v pubertě a byli jsme na dovolené ve Španělsku s autobusem plným máminých kolegyň. ,,Hele, mami, vona ale neni blbá, vona neslyší. Neměla by k doktoru?“

Máti se rozhlídla po kolegyních a rudá až na zadku slíbila návštěvu ORL.

Rentgeny, vyšetření, návštěva ORL ve FN Motol. Celkově se přesně nevědělo, co je s mým uchem vlastně špatně. A tak se rozhodlo o operaci, aby se zmapovala situace a rozhodl další postup. Ve svých necelých 15ti letech jsem byla hospitalizovaná v nemocnici na Karlově náměstí, na dětském oddělení. Tenkrát se lékaři usnesli na přerušeném řetězci sluchových kůstek. Došlo ke spojení speciální hmotou s tím, že se bude sledovat další vývoj. Další vývoj byl takový, že operace nepomohla. A tak jsem ve svých necelých 16ti letech absolvovala další, kde mi byla voperována speciální protézka. Ani to nepřineslo kýžený výsledek. ,,Víš Ty co?Ona ta medicína jde pořád dopředu. Dáme jim šanci se ještě trochu vyoperovat a voni něco časem vymyslí.“ Pravila tehdy má lékařka na ORL.

Zhoršený sluch mě samozřejmě omezoval. Na základce si ze mě dělali srandu, schválně mluvili potichu a culili se, že neslyšim, případně se ozvu až na několikátý zavolání. Na střední to už bylo lepší, většina si zvykla z jaké strany na mě mluvit a nezaznamenávala jsem žádné potíže. Zdrávka byla úplně v pohodě. Nicméně jsem se po celou dobu setkávala s tím, že si hlavně cizí lidi mysleli, že jsem natvrdlá. Dost často jsem se dostávala i do situací, který mou blbost téměř potvrzovaly. Někdy se mi to stává i teď. Ze strachu z toho, abych nebyla za pitomce, odvozuju co člověk říká, snažím se odezírat, zorientovat v situaci a odhadnout, co se po mně právě chce. A někdy odpovím na něco úplně jinýho. Což v druhém vyvolá překvapený výraz a automaticky mě zařadí do škatulky k ostatním blbečkům 🙂 Ano.Občas se mi i bohužel stalo, že mi můj milý zašeptal něco hezkého do špatného ouška. A někdy mi bylo tak hloupé se zeptat,  že mi některé něžnosti zůstaly utajeny.

Když jsem nastoupila jako sestřička do nemocnice,vnímala jsem svůj hendikep zase o něco víc. Lékaři drmolili ordinace, nebyla jsem zvyklá na jejich mumlání a otočení zády. Občas jsem v tom dost plavala. Plnit ordinace tzv. per hubam bylo dost náročné. Byla jsem vdaná a v neurčité budoucnosti se rýsovalo rozšíření rodiny. Radši teď než pak odkládat plány. Vyrazila jsem tedy ke staré známé lékařce na ORL. Vyšetřila mě a poslala zpět k panu asistentovi. Ten mi s nadšením vyprávěl o existenci tzv. pistonu. Taková uměla kostička s kloubkem. Nahradí zlomený třmínek. Takže znovu pod kudlu.

Probudila jsem se na JIP.
,,Prosim vás, proč jsem tady?“
,,Vy nevíte?  Přestala jste nám na sále dýchat“
Nic si nepamatuju, ale tak to je jedno. Hlavně že to bude v pořádku.

Další ráno přichází můj lékař. Se širokým úsměvem mi povídá: „Víte, Vy jste ten třmínek měla prakticky rozdrcenej. Pamatujete si na ten piston o kterým jsem Vám říkal? Tu kostičku s tim kloubkem?“ S úsměvem kývám hlavou. ,, No,jak bych… Víte, my ho neměli. My ho tak často nepotřebujeme. Ale nebrečte. Bude Vám to krvácet! Za tři měsíce se sejdem znova,ju? Zatim jsem Vám tam dal provizorní náhradu“

Operace číslo čtyři. Probouzím se když mi z krku vytahují tu hnusnou hadici. Nemůžu dýchat! Vytřeštím oči a snažím se nadechnout. Dýchají se mnou ambuvakem. „Ježiš dejchejte, přece to do Vás nebudu cpát přes vak“. Slyším jak se baví o tom, že narkózka byla asi zase o trochu hlubší a vezou mě na JIP.

Po pár dnech od propuštění mi bylo provedeno audio. Sedim v miniaturním boxu a v ruce tlačítko. Sakra, kdy už to pustěj? Jenže voni už to pustili.
,,No, to víte, je tam poškozený i vnitřní ucho no.“ Zalapala jsem po dechu.,,Nějaký procenta to ale přineslo.“ Z ordinace jsem odcházela beze slov a u auta propukla v pláč.

A tak po čtyřech operacích ucha (,,My ale děláme většinou jenom tři na jedný straně!“pravil lékař, který mě příjmal) je můj sluch o něco málo lepší. Pracuju ale na očním a vim dobře, že ztráta zraku by pro mě byla ještě mnohem větší problém. Asi každý pacient co má problém s párovým orgánem, uslyší větu: ,,Ale máte ještě to druhý(druhou)..“ Je to krutá, ale zároveň i docela úlevná pravda. A moje menší nepříjemnosti se vůbec nedají srovnat se životem lidí, kteří trpí vážnější sluchovou vadou nebo vůbec neslyší. Polovina lidí kolem nich je vnímá jako nějakou exotickou zvěř. Jenže jsou to lidi jako my.  Jen mluví jiným jazykem.  A to se na jejich inteligenci absolutně nepodepisuje.

Kavárna

4.11.2016 Úryvek z deníku

Začínám mít dost. Dostala jsem možnost „mít čas pro sebe“. Hodinu. Nejet do nemocnice a ani se nestarat o děti. Jasně. Doběhnout na poštu, nakoupit, umýt nádobí, nachystat dětem svačinu, hodit do sebe salám s cibulí bez cibule a už jel výtah a byli tu. ( ,, A jak je na tom? To sis zase vybrala viď!“)
Cestou na poštu jsem míjela naší vintage kavárnu. Jaký by to bylo si tam na chvíli sednout? Aspoň jedno kafe mezi lidma? Už jen ta myšlenka mi vehnala slzy do očí, takže jsem to rychle zavrhla. Sedět tam a vědět, že mam tak deset minut. Dívat se na lidi co žijou normální život. Tlachající důchodci, rodinky s dětmi co se cpou jak kdyby týden nejedli a netuší ani zdaleka jak hrozný týdny mam za sebou a jak moc si přeju, aby už bylo líp. Sedět tam sama, bez něj. Přeplněná vším tím co se událo, vůní kafe a znechucením z tuctovýho poprádia. Sedět tam, srkat to kafe s vědomím,ž e bych za něj měla třeba přesnídávku pro děti. Krucinál, mlíko jim dochází. Radši nadechnout a jít dál.

Je to pár dní kdy se nabídl, že pohlídá. Nejsem totiž Matka Tereza. Jsem někdy nervózní a unavená a nepříjemná a mam toho už dost. Je to přece kousek a já se tam tak vidim. V tom malým koženým křesílku u výlohy. S kafem a knížkou. Při procházkách s kočárkem jsem se té ulici schválně vyhýbala. Už mě nebavilo říkat si, že ono to přece jednou vyjde.

A bylo to tu. Pár dní zpět. Měla jsem připravenou knížku. A v tu chvíli si můj dosluhující mobil řekl, že to prostě vzdá. Vybil se, nabít nešel. Už jsem se pídila po ceně za opravu a protočily se mi panenky. Tak fajn. Zůstávám doma. Prodám pár věcí po dětech a uvidí se. Kafe počká.
Prodala jsem váhu a svuj oblíbenej svetr. Půjdu! K sakru, kam mi K. zahrabal klíče? Jsou venku s kočárkem. Krucinál. Převracím milion hraček a nikde nic. Nacházím je po půl hodině. Do háje. Nákup i kafe do koupání nestíhám. Dobře. Nakupuju a jedu zpátky domů. ,,Prosim Tě, dej mi zítra ještě dvě hodiny. Prosím. “

A tak jsem 22.1.2017 vzala knížku a vyrazila. Třásly se mi ruce. Nevěděla jsem jistě jestli tam chci jít. Na co se budu těšit pak? A co když tam bude narváno a hluk a vůbec to nebude takový? Vešla jsem. Místo u výlohy nebylo volné, ale než jsem si objednala, párek zamilovaných se zvedl a odešel. Přesunula jsem se. Seděla jsem zády k ostatním, dívala se do sluncem zalitýho parku. Servírka mi přinesla kafe za cenu přesnídávky a já si poručila ještě ten pudink s lesním ovocem (půjdu do pekla). Otevřela jsem knížku a nemohla číst. V očích slzy.  Ale nikdo si mě nevšímal. Ten pudink byl neskutečnej. Ježiši, to jsou kousky čokolády! Napila jsem se Latté a zavřela oči. Když jsem je otevřela, seděla jsem pořád tam. Přede mnou pluly verše Václava Hraběte a všechno bylo dokonalý.

Po hodině a půl jsem platila a celá rozechvělá odcházela. Bylo mi jasný co si myslí servírky. Zase nějaká slepice co je celá hin, že jí neklapla ta dieta. Vono totiž si dojít na kafe je přece dneska úplně normální.

říjen 2016

Byla polovina října a úplněk. Večer jako každý jiný. Postarali jsme se o děti a já šla do sprchy.

,,Hele, já si skočim na pivo.” Pronesla jsem něco o tom, že ráno vstává do práce a doufala jsem, že by mohl v noci vstát k dětem, protože jsem vstávala pořád já. ,,Budu doma brzy a pomůžu Ti.” A tak jsem mu to schválila s tím ať si to užije a dá si jedno i za mě. ,,Já Ti ho vezmu do kapsy,jo?” Zasmáli jsme se a on odešel. Seděla jsem u PC déle než obvykle, čekala jsem, že nebudu muset v noci vstávat. Pak mě napadlo, že bych mu měla napsat zprávu jak jsem ráda, že je posledních pár dní hodnější. Doznívala mi chřipka a on se třeba nabídl, že mi uvaří čaj. Jenže na mě dolehla únava a trochu i vztek, protože se u nás z jeho strany pochvaly moc nenosily. Tak jsem nechala svítit lampičku, aby netápal po tmě a šla spát.

V noci mě vzbudil K. Postel prázdná. Asi to přehnal a spí v obýváku. Čekala jsem, že každou chvíli přijde a malýho nakrmí. Nic. Vstala jsem tedy a obývák prázdný. Zase. Zase nepřišel. Zas bude spát mimo a půjde rovnou do práce. Zmetek. Beru telefon. Na druhé straně to vyzvání, ale nikdo to nebere. Krmím i malou a jsem tak naštvaná, že nemůžu spát. Projíždím fb a najednou se mi zobrazuje zpráva na whatsappu. ,,Nezlob se, ale já už nepřijdu” Do háje. Zase. Odešel. Zase odešel, zase mě nechal s dětmi samotnou. Proč? Píšu mu všechno co jsem mu chtěla říct. Že si promluvíme, najdeme řešení. Jak jsem chtěla napsat, že je fajn jak je poslední dny milej, ale byla jsem unavená a že mam tu blbou chřipku a tak se soustředim jen na děti..Blablabla. Zprávy nepřečtené. Ráno stav stejný. Nepřečteno. Na návštěvu přijeli moji rodiče, aby mi na hodinku ulevili a já se mohla doléčit. Napadlo mě napsat T. aby se s ním spojil, že všechno zvládneme, peníze, děti. Bude dobře. Jsme ve stresu, protože A. měla zdravotní problémy, málo spíme, je toho hodně. T. souhlasí. Rodiče odchází ven s kočárkem. Za pár vteřin zvonek.

,,Co jste zase zapomněli?”

“Policie ČR,dobrý den.”

Je v nemocnici. Asi před hodinou ho našli na vyhlídce za městem. Od výfuku nataženou hadici. Párek policajtů mě veze na Emergency za jeho bratrem. Sedím tam a čekám. Několikrát ho provezou kolem nás.Je zaintubovanej, v bezvědomí. Přichází lékař: ,, Jeho stav je velmi vážný. Sebevražda se mu prakticky povedla. Obávám se, že nepřežije noc” Dívám se na něj a říkám si, že se musím probudit. ,,To neni možný,my máme dvě malý děti. Bude jim rok. Dvě. Dvě malý děti.” Soucitně kývá hlavou. Za pár hodin ho budeme snad moci navštívit na KARIM. Selhává mu srdce, ledviny,  je podezření na velké poškození mozku. Ani po několika hodinách čekání nás nechtějí pustit. Mluvím pouze se sloužící lékařkou, která potvrzuje verdikt svého kolegy. Musim ho vidět. Dovolí mi odjet a nechat děti v péči švagra aspoň na hodinu, abych mu mohla říct co potřebuju. ,,Víte, ten stav je velmi vážný. Velmi. Asi Vám řekli, že tuhle noc nemusí přežít. Poškození orgánů je fatální” Pořád chci slyšet, že je nějaká šance. ,, Šance je vždycky”  Postarám se o děti, uspím je a jedu. Stojím u jeho postele. Vypadá jako když spí. Beru si roušku a říkám mu všechno co musí vědět. ,,Musíš bojovat” Lékařka mě prosí abych si nechala zapnutý mobil, budou volat když…

Po pár desítkách minut se probouzím a nikde nic. Noc přežil. Jezdím za ním každý den. Všechno za něj dělají přístroje. Lékaři jsou stále skeptičtí, ale já doufám. Po několika dnech nastalo zlepšení. Začali ubírat léky a postupně ho probouzet.

Jdu na návštěvu a sestra na mě radostně haleká: ,,Mam pro vás dobrý zprávy, je skoro vzhůru”  Nevim jestli se těšit nebo bát. ,,Pane H. je tu Vaše přítelkyně.Chcete jí vidět?” Kývne. On kývl hlavou!

Dívám se na něj. Zavírají se mu pořád oči. Stále je zaintubovaný. ,,Víš kdo jsem?” Kývne,zachroptí,oči se zavřou. Mam strašnou radost. I kdyby..Viděla jsem jeho oči. Mohla jsem se do nich podívat. Díky za to.

Další dny se stav lepší a lepší. Dýchá a funguje sám. Překládají ho do jiné nemocnice, na JIP není místo. Po třech dnech překlad na psychiatrii a zbavují ho všech hadiček. Jezdím už jen ob den, je těžké sehnat hlídání.

V mezičase přebírám své auto. T. mě musí držet. Smrdí. Strašně moc smrdí. Snažím se komunikovat s bankami kde má zřejmě půjčky, ale nejsem manželka. Tak jen převádím své tři rodičáky na jeho účet, aby nebyl průšvih. V průběhu mě zpětně kontaktuje Air bank a po vysvětlení situace žádají potvrzení od lékaře, aby neřešili nezaplacené splátky. Cestou z každýho nákupu se mi chce brečet, protože vůbec netuším kde na všechno brát.

Jednoho dne mi v nemocnici předávají pytel s věcmi. Děti usínají a já ho otevírám. Všechno je pokálené a pozvracené. Ježiši. Zvracím. Týden to bylo zavřené. Snažím se vytáhnout boty, ale celou dobu se mi zvedá žaludek. Nezvládám ani dojít na wc. Nemůžu to vyvětrat. Co když jsou tam nějaký peníze, hodinky? Volam T. ,,Hele,tam by nikdo nic nedal. Vyhoď to” Celou dobu se mi na prázdno zvedá žaludek a tečou mi slzy. Třesu se. Ten smrad je nesnesitelnej. Jakobych ho viděla v tom autě. Zvracejícího a.. Z praxe vím,že tohle se stane když člověk opravdu zemře. Kolik exitů jsem umývala a chystala na převoz do márnice..

Týden na to znovu PČR. “Něco jsem vám přivezl.” Podepisuju další papír a třesu se. Hadice od vysavače, izolačka.Zvládám to už dobře.Letí to rovnou do kontejneru.

Po měsíci je znovu úplněk. A další den se vrací domů. Nepamatuje si co se stalo. Ten večer vybral z několika bankomatů všechny peníze. A dál temno. Špatně chodí, nemůže se ještě vrátit do práce. A tak už půl roku žijeme z toho co jsem celý život šetřila.

Bylo období kdy jsem za celý den snědla suchý rohlík, aby děti měly všechno co potřebují a abych zvládla splácet hypotéku. Všechno co mají-hračky, jídlo, pleny apod. platím já. Náš vztah je hodně poznamenaný už problémy z dřívější doby a já nevím co bude. Ale přežil. Je to týden co začal znovu chodit do práce. Máme dvě krásný a úžasný děti. A já doufám, že už bude jen líp.

Bojovnice

 Pouhých pět dní po propuštění z NEO-JIP dostala A. silný průjem a musela být hospitalizovaná.Zažila jsem nejhorší chvíle jaký může rodič a zvlášť matka zažít..

Jdu na návštěvu za A., beru si taxíka,protože jsem se zpozdila. Vcházím na oddělení a na pokojíček kde na mě čeká prázdná postýlka. Znervozním. Ale říkám si, že je na nějakým vyšetření nebo hejkala tak, že jí mají sestry u sebe. Procházím oddělení. Prudce se otvírají dveře vyšetřovny a z ní vybíhá sestra a vedoucí lékařka. V náručí dítě. Hlavička mu bezvládně visí, oči otevřené dokořán. Nepláče. Poznávám vlastní dceru. Jakoby mi někdo vyrazil dech. Nestihnu ani zareagovat. Potkávám sestru. Nechce nic říct a tak čekám na lékaře v prázdným pokojíčku s opuštěnou kovovou postýlkou ve který je její zmuckaná růžová deka. Znám to tam. Běžely. Tudíž směr  JIP. Nikde ampule po resuscitaci ani lahev od mlíka. Takže jí neoživovali na pokoji a nevdechla mlíko. Minuty běží. Přichází sloužící lékařka. A. je na JIP. Stoupla jí horečka. Dechová zástava.
Nekonečný hodiny čekání na informace. Zvládla to. Přijíždím domů a tam mě čeká K. s tím samým průjmem. Za další den odjíždím i s ním do nemocnice kde zůstávám. Druhý den jdu na návštěvu na JIP.A. tvrdě spí. Má kyslík, centrální žilní katetr. Jsem překvapená, ale nevím jak vypadala předtím. Sestry se diví, že jsem nemluvila s lékaři. Beru telefon, protože lékař nemůže dorazit za mnou. To co mi říká mi vráží slzy do očí. Infekce se dostala do krve, z krve do mozku. Epileptický záchvaty. Poškození mozku. Krevní obraz úplně v hajzlu. Podezření na poškození ledvin. Musim odejít. Cestou mě zastavuje sloužící lékař a říká větu:Příští hodiny ukážou..  Nevěřícně na něj zírám. Po příchodu na oddělení žádám nemocničního psychologa. Musím se starat o K. Nemůžou zaručit,že se zhorší stejně jako holčička.Při večerní ukolébavce mi přeskakuje hlas a musím zhluboka dýchat,abych nebrečela. Stejně to nejde.

Měli jsme štěstí v neštěstí..Postupně docházelo ke zlepšení stavu.První dny po propuštění byly šílený. Změna prostředí..A. do té doby znala převážně nemocnici a najednou byla doma kde nic nepípalo a všechno bylo jiný.

Je to hroznej masakr,protože dvě malinký děti najednou dají sakra zabrat a do toho princezniny specifický potíže. Léky, hysterický záchvaty.Čeká nás spousta vyšetření a teprve se ukáže s jakými výsledky to všechno přežila. Ten spánkovej deficit je tak masakrózní, že kolikrát nevím co je za den, kde jsem. Občas se budim úzkostí s pocitem, že jsem zase v nemocnici. Ale pevně věřím, že to zvládneme.

Celkem jsme s A. strávili v nemocnici 89dní. V červnu přestala jíst. Skončila s nasogastrickou sondou do žaludku v nemocnici v Hořovicích. Bohužel obě děti chytily rotaviry a tak jsem celé dny trávila mezi jejich zvracením a průjmy. A. silně zvracela i přes sondu,  kterou si neustále vytahovala. K. se z toho dostal během týdne,  A. se přidal zánět spojivek, infekce do flexily, protože sestra přelepila vpich po katetru použitou! buničinou!  a přidaly se i dekubity(otlačeniny) v nose díky nevhodnému lepení sondy.  A. se dostávala do septického šoku a tak nás převezli do nemocnice Motol, kde jí zavedli centrální žilní katetr a nitrožilní výživu s celkovými antibiotiky. Strávili jsme tam další tři týdny. Nemocnici Motol vděčíme za úžasně šetrnou a profesionální péči, ve které i nadále zůstáváme ve formě návštěv gastroenterologické ambulance apod. V září 2016 A. absolvovala MR mozku, která prokázala poškození v několika sférách.