Kavárna

4.11.2016 Úryvek z deníku

Začínám mít dost. Dostala jsem možnost „mít čas pro sebe“. Hodinu. Nejet do nemocnice a ani se nestarat o děti. Jasně. Doběhnout na poštu, nakoupit, umýt nádobí, nachystat dětem svačinu, hodit do sebe salám s cibulí bez cibule a už jel výtah a byli tu. ( ,, A jak je na tom? To sis zase vybrala viď!“)
Cestou na poštu jsem míjela naší vintage kavárnu. Jaký by to bylo si tam na chvíli sednout? Aspoň jedno kafe mezi lidma? Už jen ta myšlenka mi vehnala slzy do očí, takže jsem to rychle zavrhla. Sedět tam a vědět, že mam tak deset minut. Dívat se na lidi co žijou normální život. Tlachající důchodci, rodinky s dětmi co se cpou jak kdyby týden nejedli a netuší ani zdaleka jak hrozný týdny mam za sebou a jak moc si přeju, aby už bylo líp. Sedět tam sama, bez něj. Přeplněná vším tím co se událo, vůní kafe a znechucením z tuctovýho poprádia. Sedět tam, srkat to kafe s vědomím,ž e bych za něj měla třeba přesnídávku pro děti. Krucinál, mlíko jim dochází. Radši nadechnout a jít dál.

Je to pár dní kdy se nabídl, že pohlídá. Nejsem totiž Matka Tereza. Jsem někdy nervózní a unavená a nepříjemná a mam toho už dost. Je to přece kousek a já se tam tak vidim. V tom malým koženým křesílku u výlohy. S kafem a knížkou. Při procházkách s kočárkem jsem se té ulici schválně vyhýbala. Už mě nebavilo říkat si, že ono to přece jednou vyjde.

A bylo to tu. Pár dní zpět. Měla jsem připravenou knížku. A v tu chvíli si můj dosluhující mobil řekl, že to prostě vzdá. Vybil se, nabít nešel. Už jsem se pídila po ceně za opravu a protočily se mi panenky. Tak fajn. Zůstávám doma. Prodám pár věcí po dětech a uvidí se. Kafe počká.
Prodala jsem váhu a svuj oblíbenej svetr. Půjdu! K sakru, kam mi K. zahrabal klíče? Jsou venku s kočárkem. Krucinál. Převracím milion hraček a nikde nic. Nacházím je po půl hodině. Do háje. Nákup i kafe do koupání nestíhám. Dobře. Nakupuju a jedu zpátky domů. ,,Prosim Tě, dej mi zítra ještě dvě hodiny. Prosím. “

A tak jsem 22.1.2017 vzala knížku a vyrazila. Třásly se mi ruce. Nevěděla jsem jistě jestli tam chci jít. Na co se budu těšit pak? A co když tam bude narváno a hluk a vůbec to nebude takový? Vešla jsem. Místo u výlohy nebylo volné, ale než jsem si objednala, párek zamilovaných se zvedl a odešel. Přesunula jsem se. Seděla jsem zády k ostatním, dívala se do sluncem zalitýho parku. Servírka mi přinesla kafe za cenu přesnídávky a já si poručila ještě ten pudink s lesním ovocem (půjdu do pekla). Otevřela jsem knížku a nemohla číst. V očích slzy.  Ale nikdo si mě nevšímal. Ten pudink byl neskutečnej. Ježiši, to jsou kousky čokolády! Napila jsem se Latté a zavřela oči. Když jsem je otevřela, seděla jsem pořád tam. Přede mnou pluly verše Václava Hraběte a všechno bylo dokonalý.

Po hodině a půl jsem platila a celá rozechvělá odcházela. Bylo mi jasný co si myslí servírky. Zase nějaká slepice co je celá hin, že jí neklapla ta dieta. Vono totiž si dojít na kafe je přece dneska úplně normální.

Autor: matkanaodstrel

Když nepíšu, mluvím. Když nemluvím, píšu. A když zrovna zvládám přežít a nezbláznit se z dvojčat, snažím se dostat z hlavy dětské fláky hudbou pro otrlé.

Zanechat odpověď

Please log in using one of these methods to post your comment:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s