Pro AneJa a jejího Pomocníčka

Bylo mi 13 a začala jsem zjišťovat, že mám trochu problém rozumět učitelům i spolužákům. Každou chvíli ,,Co?Cože?“ Většinou si mysleli, že jsem úplně blbá. Jenže já prostě nerozuměla, protože jsem neslyšela. Jednou jsem se svěřila svý starší sestře, že za to prostě nemůžu, že levá strana dobrý, ale ta pravá… Byla v pubertě a byli jsme na dovolené ve Španělsku s autobusem plným máminých kolegyň. ,,Hele, mami, vona ale neni blbá, vona neslyší. Neměla by k doktoru?“

Máti se rozhlídla po kolegyních a rudá až na zadku slíbila návštěvu ORL.

Rentgeny, vyšetření, návštěva ORL ve FN Motol. Celkově se přesně nevědělo, co je s mým uchem vlastně špatně. A tak se rozhodlo o operaci, aby se zmapovala situace a rozhodl další postup. Ve svých necelých 15ti letech jsem byla hospitalizovaná v nemocnici na Karlově náměstí, na dětském oddělení. Tenkrát se lékaři usnesli na přerušeném řetězci sluchových kůstek. Došlo ke spojení speciální hmotou s tím, že se bude sledovat další vývoj. Další vývoj byl takový, že operace nepomohla. A tak jsem ve svých necelých 16ti letech absolvovala další, kde mi byla voperována speciální protézka. Ani to nepřineslo kýžený výsledek. ,,Víš Ty co?Ona ta medicína jde pořád dopředu. Dáme jim šanci se ještě trochu vyoperovat a voni něco časem vymyslí.“ Pravila tehdy má lékařka na ORL.

Zhoršený sluch mě samozřejmě omezoval. Na základce si ze mě dělali srandu, schválně mluvili potichu a culili se, že neslyšim, případně se ozvu až na několikátý zavolání. Na střední to už bylo lepší, většina si zvykla z jaké strany na mě mluvit a nezaznamenávala jsem žádné potíže. Zdrávka byla úplně v pohodě. Nicméně jsem se po celou dobu setkávala s tím, že si hlavně cizí lidi mysleli, že jsem natvrdlá. Dost často jsem se dostávala i do situací, který mou blbost téměř potvrzovaly. Někdy se mi to stává i teď. Ze strachu z toho, abych nebyla za pitomce, odvozuju co člověk říká, snažím se odezírat, zorientovat v situaci a odhadnout, co se po mně právě chce. A někdy odpovím na něco úplně jinýho. Což v druhém vyvolá překvapený výraz a automaticky mě zařadí do škatulky k ostatním blbečkům 🙂 Ano.Občas se mi i bohužel stalo, že mi můj milý zašeptal něco hezkého do špatného ouška. A někdy mi bylo tak hloupé se zeptat,  že mi některé něžnosti zůstaly utajeny.

Když jsem nastoupila jako sestřička do nemocnice,vnímala jsem svůj hendikep zase o něco víc. Lékaři drmolili ordinace, nebyla jsem zvyklá na jejich mumlání a otočení zády. Občas jsem v tom dost plavala. Plnit ordinace tzv. per hubam bylo dost náročné. Byla jsem vdaná a v neurčité budoucnosti se rýsovalo rozšíření rodiny. Radši teď než pak odkládat plány. Vyrazila jsem tedy ke staré známé lékařce na ORL. Vyšetřila mě a poslala zpět k panu asistentovi. Ten mi s nadšením vyprávěl o existenci tzv. pistonu. Taková uměla kostička s kloubkem. Nahradí zlomený třmínek. Takže znovu pod kudlu.

Probudila jsem se na JIP.
,,Prosim vás, proč jsem tady?“
,,Vy nevíte?  Přestala jste nám na sále dýchat“
Nic si nepamatuju, ale tak to je jedno. Hlavně že to bude v pořádku.

Další ráno přichází můj lékař. Se širokým úsměvem mi povídá: „Víte, Vy jste ten třmínek měla prakticky rozdrcenej. Pamatujete si na ten piston o kterým jsem Vám říkal? Tu kostičku s tim kloubkem?“ S úsměvem kývám hlavou. ,, No,jak bych… Víte, my ho neměli. My ho tak často nepotřebujeme. Ale nebrečte. Bude Vám to krvácet! Za tři měsíce se sejdem znova,ju? Zatim jsem Vám tam dal provizorní náhradu“

Operace číslo čtyři. Probouzím se když mi z krku vytahují tu hnusnou hadici. Nemůžu dýchat! Vytřeštím oči a snažím se nadechnout. Dýchají se mnou ambuvakem. „Ježiš dejchejte, přece to do Vás nebudu cpát přes vak“. Slyším jak se baví o tom, že narkózka byla asi zase o trochu hlubší a vezou mě na JIP.

Po pár dnech od propuštění mi bylo provedeno audio. Sedim v miniaturním boxu a v ruce tlačítko. Sakra, kdy už to pustěj? Jenže voni už to pustili.
,,No, to víte, je tam poškozený i vnitřní ucho no.“ Zalapala jsem po dechu.,,Nějaký procenta to ale přineslo.“ Z ordinace jsem odcházela beze slov a u auta propukla v pláč.

A tak po čtyřech operacích ucha (,,My ale děláme většinou jenom tři na jedný straně!“pravil lékař, který mě příjmal) je můj sluch o něco málo lepší. Pracuju ale na očním a vim dobře, že ztráta zraku by pro mě byla ještě mnohem větší problém. Asi každý pacient co má problém s párovým orgánem, uslyší větu: ,,Ale máte ještě to druhý(druhou)..“ Je to krutá, ale zároveň i docela úlevná pravda. A moje menší nepříjemnosti se vůbec nedají srovnat se životem lidí, kteří trpí vážnější sluchovou vadou nebo vůbec neslyší. Polovina lidí kolem nich je vnímá jako nějakou exotickou zvěř. Jenže jsou to lidi jako my.  Jen mluví jiným jazykem.  A to se na jejich inteligenci absolutně nepodepisuje.

Autor: matkanaodstrel

Když nepíšu, mluvím. Když nemluvím, píšu. A když zrovna zvládám přežít a nezbláznit se z dvojčat, snažím se dostat z hlavy dětské fláky hudbou pro otrlé.

Zanechat odpověď

Please log in using one of these methods to post your comment:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s