Silvestrovská

Pro změnu něco pozitivního z deníku dvojčecí matky

31.12.2016

Je to tu. Konec roku. Není ani moc čas na nějaké bilancování, ale přece jen to za pár řádek stojí.

Sedim tu a jako správně emočně flexibilní matka brečim. Jen tak malinkato 🙂 Za tenhle rok jsem se hodně naučila. Hodně zesílila, možná až trochu ztvrdla. Ale pořád jsou věci, který mě dojímají. Pořád je někde kus tý malý holky a křehký zasněný ryby (úplně slyšim jak se tomu muž směje :-))

Tenhle rok jsem poznala spoustu nových lidí. Spoustu dobrých a spoustu takových, který bych pověsila za koule do průvanu(i když většina z nich zrovna koule nemá). Myslím, že nikdy nepochopím ty, kteří mají tu drzost vměšovat se jiným do životů, soudit je a škodit. Nikdy nepochopím ty, kteří se tváří jako přátelé a bodnou kudlu do zad.A to klidně i opakovaně. Za ty dobré jsem ale moc vděčná. Za ty, kteří mají velké srdce a dokážou podpořit a pomoci. Za ty, kteří by zasloužili metál a přitom o nich nikdo neví.

Nikdy, ale opravdu nikdy jsem nepoznala silnější ženy než jsou matky nedonošených a nemocných dětí. Když jsem ležela na NEO-JIRP, sdílela jsem pokoj s pěti. A já tu sedím a tečou mi slzy kvůli jedné z nich.

Byla to největší kočka z celé porodnice. Holka z vesnice s krásnými černými vlasy. Byla tam nejdýl z nás. Tak jako já psala, ona pletla. Pro svou dcerku Aničku i pro ostatní dětičky, které neudržely teplotu. Takový ty bačkůrky nad kterými zaslintá i dvoumetrovej habán. Byla na tom pokoji před námi i po nás. Od návštěvy k návštěvě, od chvilkového pochování k další noci bez holčičky. Později je přesunuly na JIP jako nás všechny. S tím rozdílem, že my si odnášely děti domů dříve či později. Ona ne. Anička zemřela po neuvěřitelném půl roce pláče a zatvrzelého boje o její život… Ale nevzdali to a příští rok pro ně bude naopak šťastný. Jen to bude chlapeček 🙂 Rozbrečelo mě to. Sakra to byl tak těžkej rok.

Na jeho začátku jsem slyšela, že má dcera nemusí přežít příští hodiny. Prošla jsem peklem na dětským ve FN kde byl přístup personálu k matce tak otřesnej, že na to jen tak nezapomenu. Později vidět svý dítě se sondou, neustále zvracející, slyšet ten neutuchající pláč a smět jí chovat jen na délku hadiček. Jen z nejhoršího setřít její zvratky a chovat dál dokud si nějaká sestra nenajde čas. A jak se sakra rozpůlit i pro malýho?  Vidět svou holčičku s dekubity v nose, které v Motole snad nikdy neviděli. Řešit katetrovou sepsi z ojetý buničiny, kterou byl přelepenej vpich po flexile. Doufám, že už nikdy nezažiju ten pocit bezmoci, kdy se člověk snaží ozvat a přitom ví, že je naprosto odevzdaný situaci i personálu, na kterém stojí a padá zdraví jeho dítěte. Nikdy nepřestanu být vděčná za naší paní primářku a její neuvěřitelně osobní, lidskej a obětavej přístup. Ani nepřestanu být vděčná za Motol. Nikdy nepřestanu být vděčná za to, že je teď má dcera celkem v pořádku.

A pak tu byl říjen. Blbej měsíc celkově. Natož když odejde někdo pro vás důležitý a nahradí ho párek policajtů z kriminálky, který vám v průběhu nejtěžších dní v životě lezou domu, vozí vám na etapy k podpisu lejstra co byste nejradši vyhodili oknem a věci, které vás dokážou položit tak, že máte strach, že už se nezvednete. Fakt nevim jak jsem to zvládla. Jak jsem se mohla starat o děti a nepadnout. A i v tomhle období se našli lidí, kteří měli potřebu si kopnout. Jsem ráda, že jsem se nedala. Možná mají sakra dlouhý prsty, ale já je přes ně klidně znova plácnu. Je pravda, že jsem byla někdy i celkem sprostá 🙂 Ječela jsem na poručíka z kriminálky, že jim tam udělam takovej bordel, že to ještě nezažili. Já. 56kg servaná matka dvou dětí, která se skoro rok nevyspala 🙂 Taky jsem řvala na jeho šéfa v práci, kterej měl potřebu troubit do světa věci, které mu nepříslušely. („Že nemá kus mozku? Ten kus mozku asi chybí vám. Ještě slovo a garantuju vám, že si za Váma dojdu a udělam takovou ostudu, že Vás bude Lewinská litovat! A tomu kdo vynesl informace z nemocnice vzkažte, že existuje funkce Audit klinických událostí  a jestli mě ještě chvilku bude srát,tak si ve špitále škrtne tak maximálně sirkou!).  Ale vlastně jsem na to i trochu hrdá 🙂 Nenechala jsem si kálet na hlavu i když jsem jí měla hodně skloněnou.

Ale to všechno je pryč. Dokázala jsem  celkem půl roku táhnout rodinu finančně i v jiných směrech. Nezbláznit se a udržet si pořád radost ze života. Z maličkostí. Hýčkat si svoje malé a směšné, i ty větší a ještě směšnější sny. Mít třeba radost z hudby, ze které se radují i moje děti. Umí tančit a tleskat do rytmu ještě dřív než chodit 🙂 Jsou zdraví. Jsme všichni tady. S nadějí, že ten další rok už bude plný radosti. Letošní konec roku je opravdu šťastný. Nikdy jsem nebyla tak chudá a zároveň tak moc bohatá. Díky za to..

A teď už jdi milej roku 2016 hezky do prdele 🙂

Autor: matkanaodstrel

Když nepíšu, mluvím. Když nemluvím, píšu. A když zrovna zvládám přežít a nezbláznit se z dvojčat, snažím se dostat z hlavy dětské fláky hudbou pro otrlé.

Zanechat odpověď

Please log in using one of these methods to post your comment:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s