Rukavice

Byl to takovej ten den, kdy už je ráno jasný, že to bude stát za prd. Noc byla zase rušná a po probuzení se ozvala bolest v krku. Vstala jsem tak utahaná, že bych se hned vrátila do postele. Ale A. musela na převaz a do hodiny musela být nakrmená, oblečená a musel se přichystat monokočár.
Bohužel, monokočár nebylo možný nastavit na její délku, měkká kola slibovala poměrně neslavnou jízdu a tak zbyla návštěva chirurgie na tatínka. Ještě jsem tam volala, že je po noční, malá s poruchou imunity…. Jako bych nic neřekla. Čekali tam hodinu.

Šel spát naštvanej, čekala ho ke všemu rehabilitace. Řekla jsem si tedy, že nebudu zahálet. Vyžehlit, dopolední sváča pro dětičky, přichystam si všechno k obědu i na odpolední svačinu a můžem být dýl venku. Nebudou mu aspoň za zdí řvát. Poslední dobou je to s nimi totiž dost náročný. K. začal na A. útočit. Bere jí hračky, občas jí jen tak z dlouhý chvíle kousne nebo se jí snaží povalit na zem. Kňourá jakmile jí chovam, vyvádí když si sednu k PC. A naše prťavá A. se sice moc nebrání, ale zato se snaží všude vylézt (slézt už ale neumí),věčně háže záda a stačí aby se K. přiblížil a už ječí dopředu jak kdyby jí rvali hlavu. Do toho milujou mlácení do čehokoli, přetahujou se o otevřený dveře dokud to neskončí boulí a řevem. Takže je prostě lepší je sbalit a vypadnout. Jenže ono neni snadný ani to. Obleču jedno dítě, nacpu do kočárku. Obleču druhý dítě, nacpu do kočárku. Zapínám fusak prvnímu, smrad. Rozepnu fusak, svlíknu dítě, přebalim, obleču, nacpu do fusaku. Nasazuju čepici druhýmu, smrad. A tak jedem znova tu samou písničku. Sklopit rukojeť, na milimetry vytočit v chodbě, nacpat se do výtahu, dozapnout všechny zipy, odemknout nájezd a sjet ho aniž by mě kočár stáhl dolů.
Ale jedeme. Měla bych na nákup, ale ve většině obchoďáků se nevejdem mezi kasy a do Tety se mi s kočárkem nechce. (Jsem mistr výmluv :-)) Pojede na rehabilitaci, tak nakoupí.
A tak si to míříme rovnou do mého oblíbeného parku. Pokochám se pohledem na kostel a hřbitov a šupeme k mostu kde jsou kachny a labutě a navíc to přes něj krásně drncá. Zima je pěkná. Občas se zastavím abych si zahřála zmrzlý ruce. Loni jsem ztratila rukavice a letos je nekoupila. Protože priority a protože věčnej spěch. Prostě jednou až… Cestou vytlačim ultramaxi kopec, protože se mi zachce mrknout jak jsou na tom s tunelem co má o pár minut zkrátit cestu vlakem do Prahy a vracim se zpátky.

Z dálky ke mně doléhá pořvávání. Je to bezdomovec, co se tam kolem hodně často motá. Vždycky má nějaký řeči o tom jak se mi tlačí kočár nebo o tom jaký je to nadělení, ale nevtírá se. Prostě si jen tak existuje. Vjíždím na most a dívám se dolů. Řeka je plná labutí a kachen. Sem tam zahlídnu nutrii. U schodů sedí on. Před sebou velkej černej batoh a z něj tahá chleba a rohlíky. Hlavou mi bleskne, že by si to měl nechat pro sebe. V tu chvíli zakřičí: „Náteee! Moji kamarádííí.Vemte siiii. Dyť já nikoho jinýho nemam než vás!“ A mně je to jasný. Chvíli drncám sem a tam, hltám očima hladinu řeky, přilehlý skalky a celé to hemžení. Sakra to je zima. Dýchám si na zkřehlý ruce. Další prasklej prst ze zimy a věčnýho mytí, aby A. něco nechytla. Navíc snad stokrát denně plnej dřez. Chvilku se lituju a pak mě to praští do očí. Bunda, kalhoty, čepici a potetovaný hřbety rukou. Ty kráso! Ten chlap je celej den v mrazu a na rukou nic. A já skuhram kvůli hodině. Chvíli tam tak podupávám, ale A. usnula a on hrozně huláká. Hrabošim v nákupním košíku. Když bere ven kočárek taťka, bere si svý starý vytahaný rukavice na motorku. Jsou tenký, ale jemu stačí. Mně padaj z rukou.  Scházím z mostu. „To je naděleníííí. Pani, to máte fuškuuu. Hele, nech jí to ty jedna huso! Husa si, ne labuť! “ Kývnu hlavou. Nejdu až k němu, k řece je prudkej sráz a hrozně ječí. Tak jen mávnu rukavicema a nechávám je na prvním schodě.

Zapomněl nakoupit, takže vyrážim na velkej nákup pro děti. Jedu MHD tam i zpátky. Od zastávky je DM tak slabých 15 minut a já se můžu uklepat zimou. Myslim na horolezce na Nanga Parbat a na chlápka co už ho nezebou ruce a je mi líp. Vleču batoh a ještě tašku. Nestíhám se zastavit před koupáním v lékárně. Kruci.Vletim aspoň do večerky pro rohlíky a zjistim, že nemam ani korunu. K bankomatu a zase zpátky. Ve výtahu si rozepínam všechno co můžu a hned začínám s koupáním a večeří. Vysavač dosloužil. K. kousnul A. Já snad půjdu zas na mráz. Vařím nám k večeři polívku a než se stačim najíst, je čas je uspat. A. stávkuje. Usnula odpoledne. V postýlce se mrská ze strany na stranu a směje se mi. Desetkrát si stoupne, desetkrát jí položim. Háže dudlík z postýlky, pak řve, že ho nemá. Skoro hodinu jí uspávám a zjišťuju, že je čas zase nachystat krmení na noc. A jít spát než začnou blbnout. Ještě se podívám jestli se neobjevilo někde to blbý chodítko pro K. Bojí se samostatných krůčků, takže před sebou tlačí buď židli nebo box s hračkama. Obojí dělá neskutečnej rámus a dost často to končí pádem na pusu. A hele 🙂 Na fb zpráva: „Prý sháníš chodítko, vim o jednom za dobrou cenu. To dřevěný cos chtěla. “ Píše kámoška a posílá mi odkaz na album kde je přesně to krásný dřevěný chodítko s milionem udělátek a já si ho můžu dovolit. A vedle něj? Jedny úplně obyčejný pletený černý rukavice. Beru,píšu sz! 🙂

Autor: matkanaodstrel

Když nepíšu, mluvím. Když nemluvím, píšu. A když zrovna zvládám přežít a nezbláznit se z dvojčat, snažím se dostat z hlavy dětské fláky hudbou pro otrlé.

Zanechat odpověď

Please log in using one of these methods to post your comment:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s