Matky

Než jsem měla děti, nedokázala jsem si vůbec představit, kolik druhů matek vlastně je. A nedokázala jsem si ani zdaleka představit jak je ve skutečnosti náročné matkou být.

Dost často bojuju s tím, že mé děti nesplňují tabulky. K. ještě jakš takš. Roste krásně, je šikovnej. Sice nechodí sám, ale myslím, že to přijde každou chvíli. A jestli teď nebo za měsíc, to vůbec neřeším. Mimo toho, že trochu vtáčí nožičku, to není žádné drama. Pomalu začíná jíst i kousky a až na to, že dělá scény, které se dají celkem zvládnout a v noci má tříhodinové epizody nespavosti, je to relativně normální dítě. Resp. se normálně projevuje.
S A. je to jiný. Ona je jiná. Hysterické záchvaty při banálních situacích, markantní opoždění ve vývoji. Stopadesát poraden kam chodíme. A stále to nestačí.

Jsou dva. Na dost často utahanou matku. Jednu jedinou. A tatínka, který je věčně pryč. Možná to bude znít jako výmluva, ale prostě se nedokážu rozkrájet a věnovat se oběma na 100%. A pak jsem postavená před situaci, kdy žádám radu a nějaká čůza na mě vysype milion teoretických pouček. Milion věcí, které bych měla, ale nejsou v mých silách. Dělat domácí rostlinné mléko. Nejlépe sehnat domácí maso a zeleninu si pěstovat. Stejně tak ovoce. Kde? Nemam ani balkon. Dobře. Tak kupovat farmářské bedýnky. A za co jako? Za mínus deset tisíc každý měsíc? Zeleninu kupuju v zelinářství, stejně tak ovoce. Maso u řezníka, ne v supermarketu. Tím ale moje možnosti končí. Vařím jim. Opakovaně zkouším kousky. Ale A. nechce nic. Jsem ráda když do ní dostanu aspoň trochu kašovitý a namixovaný stravy. Že už by neměla být tolik na mléku? A co když do ní prostě nic jinýho nedostanu. Nechat vyhladovět? Jako vážně??? Dítě, který neprospívá? TVL!

 

No. A pak taky moje děti zlobí. Měla bych je nějak zabavit. Googlim, ptam se monomatek, jak ony baví své děti. A pak něco vymyslim. A ono je to těžce nebaví a maj svou hlavu. Dětské centrum. Jasně. Do prvního patra po schodech s tankem. 40kg. A s A. co má sníženou imunitu a každej bacil nás vrátí o sto let zpátky. Ale někdy se poštěstí. S kočárkem mi někdo pomůže a rýmu holt nějak zvládneme. Sice týden skoro nejí, ale je to super. Oddechnu si a děti se vyřádí. Je pravda, že A. se v cizím prostředí nenají prakticky vůbec. Ale to bysme nesměli fakt nic. Samozřejmě si slibuju mnohem víc až bude teplo. Už aby to bylo.
Výlety. Neměli bysme kvůli snížené imunitě cestovat MHD. Neřídím. Hm. Někdy to prubnem a jedem.  A někdy taky ne a jdeme jenom na dvouhodinovku po okolí. A já se zase cítim provinile.

Je to všechno vlastně docela slušnej tlak. Měla bych být BIO, měla bych je nosit, koupit barefoot obuv, neočkovat, proboha hlavně nedat kupovanej příkrm! A mně z toho už občas hrabe.
Nošení jsme zkoušeli. A. mi drápala výstřih do krve a já neměla to srdce jí nutit. K. se nosil docela rád v nosítku, ale většinou jsem ho nosila v nemocnici nebo po bytě.
Barefoot. Budu mít co dělat koupit nějaký kvalitní botičky bez toho, aby mě to zruinovalo.
Skleničky. Jo. Občas dam. Když mi A. vyblinká co jsem uvařila a já nemam zrovna v mrazáku nic jiného. Jako třeba včera. Luxusní rizoto s treskou( těch peněz). Plácala jsem se s tim dopoledne a ona to po dvou lžičkách vyhodila. K. k tomu čuchnul a nechtěl ani omylem. Takže co. Skleničky jsem do A. dostala aspoň půlku. Zaplať Bůh!

Má kamarádka je třeba podle mě supermatka. Má načteno, malou kojí co se dá, nosí. S malým dělá všechny možné aktivity. No jo. Ale několikrát se zpozdila do MŠ. Usnula. A hezky se k tomu přiznala. „No to nemyslíte vážně.“ Pravila paní učitelka. Paní učitelka si totiž nedokázala zdaleka dát dohromady, že čtyřměsíční dítě v noci nespí. Trápí ho bříško, malé začínaly růst první zoubky a tak maminka kojila a chovala, kojila a chovala a když usnulo dítě, usnula i ona. Jenže to by přece neměla! Válí se na mateřské s mladším dítětem. Nejlépe by měla mít starší dítko doma a hezky ho zaměstnávat! Že se to menší při převlíkání poblinkalo, takže ho musela znovu převléci, přitom se jí poblinkalo znovu a než našla stopadesátý čistý bodýčko za ten den, prostě už nestíhala? Mno jo. A paní učitelka přijde domů, dá si kafe a řekne si jak jsou ty matky hrozný, protože chodí pozdě. Pak si jde hezky večer lehnout a probudí se zase až ráno.
Nepopírám její domácí přípravu do práce. Ani jiné aktivity. Plnou hlavu dětí a jejich specifik. Ani zdaleka nesoudím. Mám mezi nimi kamarádky, které toho mají až až. Ale tohle je věc, která mě zaráží. Jak vlastně někdo kdo nemá děti 24hodin na krku, 7dní v týdnu, může soudit jiné?

Proč si ty matky pořizují děti, když jsou unavené a podrážděné? No, ono ne každé dítě je plánované. Je to smutná pravda. Ne každé dítě je těžce vymodlené. Taky další fakt. Já k dvojčátkům přišla jak slepej k houslím. A ač se za to teď stydím, první dny jsem proplakala. Věděla jsem, že na tom budeme finančně zle a ještě na to budu převážně sama. Otěhotněla jsem po půl roce, což bylo relativně rychlý. A na to, že jsem těhotná, jsem přišla ve chvíli, kdy jsem se smiřovala s tím, že budu sama. Bez něj. Takže asi tak. A co si budeme nalhávat. Nečekala jsem procházku růžovým sadem, ale ani to, že má dcera bude takhle specifická a první rok jejich života si hrábnu snad stokrát na samý dno.
A další věc ke které se musím přiznat je ta, že jsem vůbec nečekala, že mi děti budou vracet rány z dětství. Že se mi budou vracet bolavý situace, že se sama občas přistihnu, že reaguju jako můj otec a budu s tím bojovat. Spánkový deficit je něco, co hodně určuje naše dny. Ten kdo spí svých šest až kdovíkolik hodin denně, si nedokáže představit, jaký je dlouhodobě fungovat v nouzovým režimu. Jak i banální situace může způsobit, že člověku bouchnou saze. Nebouchají mi nijak extrémně. Ale občas zakřičim. Nebo si ulevim „krucinálem“. Což se mi teda vůbec nelíbí. Když mám být někde na čas, kvaltuju, pobublávám, věčně něco hledám. Další věc za kterou bych se nejradši neviděla. Do toho prožívám to samý co všechny ostatní mámy. Jedno dítě obleču, druhý se mi svleče. Nebo posere 🙂 Nebo zjistím, že dudlík je zase někde kdo ví kde a bez něj prostě A. nemůže existovat. A už jdu pozdě. Kolikrát se začnu chystat o půl hodiny dřív, abych přišla jen o půl hodiny později.

Střih.

O hodinu později.
A. měla zeleninovou směs s cuketou. Všechno venku. Nepovedlo se mi dovolat do očkovacího centra kvůli její rýmě a visí na tom i návštěva gastra v Motole. A nevim nic. Takže zase zavolat ráno. Zase nevim co bude další den a povleču to před sebou. A jsem tak k.o. z toho boje s A., že se musim dát dohromady než vyrazim s tankem ven.Co je na tom krmení tak náročnýho? Zkoušim jí dát do židličky. Řve. Do lehátka. Řve.V náručí. Řve. Chovám jí levou rukou a pravou krmím. V mezičase s ní protančím za rytmu rocku do další místnosti, abych odvedla její pozornost. V mezičase se začne vztekat K. a něco ničit. Pokládám A. a jdu ho uklidnit. Beru zase A.  a ona zase nechce. Opakuju postup. A. sní půlku a začíná natahovat na zvracení. Rychle jí pokládám a dávám zpívajícího pejska. Za celý den nesnědla skoro nic. Krucinál!
Ještě nachystat na ven. Oblíct oba. Vyrazit. Jazyk na vestě. Cestou mi sundavaj čepice i rukavice. Stokrát jim je dám zpět.
A pak zase rychle připravit svačinu. Zase něco co mi A. vyhodí nebo nebude chtít. Pak je nějak zabavim do koupání. S A. budu cvičit Vojtovku až budou sousedi ťukat na topení co to dítě zase řve. Bude řvát i když jí vyndam z vany. Odmítne mléko i kaši. Nebude moct usnout. Do toho K. bude vyvádět, že se zajímám o A. Bude se snažit vlézt do vany když jí budu koupat, odhazovat nabízené hračky na zabavení a řvát. Většinou sebou praští na zem a řve dokud ho neuklidnim. A v jedenáct přijde tatínek a bude hrozně utahanej.
Přijdu si jako idiot. A vím, že je asi milion maminek, který pro své děti dělají všechno co je v jejich silách a přijdou si úplně stejně. Dost možná kvůli nějaký čůze, která sama děti nemá. Nebo kvůli nějaký, která si nedokáže představit, jaký je to mít dvě děti najednou. A nebo má za zadkem dalších deset lidí, co jí pomůžou a pohlídají. Asi jsem se vlastně zpronevěřila svému tvrzení, že nikoho nesoudím. Ale ono se říká ,,Nesuď, nechceš-li být souzen“.

DODATEK:

Co si zaslouží vlastní odstavec a na co jsem zapomněla. KOJENÍ.

Žádala jsem kdysi na jedný diskuzi o radu ohledně umělého a kravského mléka. Místní biomatky se mnou vyběhly tak rychle, že jsem nestačila ani to svý „krucinál“. Ohledně umělého mléka mi radit nikdo nebude. Protože se má kojit. AU!

První čtyři měsíce života našich prcků jsme probojovali. A. mi málem umřela. Oba trpěli na chronické průjmy. Lékaři se usnesli, že bude lepší přestat kojit a nahradit MM speciálním naštěpěným mlékem Neocate. Pro představu. Jedna plechovka 1600,- Pro dvě děti vydržela cca na 2dny. Naštěstí to hradila pojišťovna. Jinak jsme si to mohli jít hodit rovnou. Obrečela jsem to stokrát. Má dcerka ale vážila kolem 2800g tři měsíce od porodu. Průjmy trpěla stále i přes spoustu vyšetření. Ve finále to vypadalo na nedozrálá střeva díky nedonošenosti a následky prodělání silné infekce, která pro malého měla jen menší následky ve smyslu lehčích průjmů. U ní to vedlo i k již zmíněnému poškození mozku a dalším potížím. Nešlo zřejmě jen o alergii na bílkovinu krav.mléka a laktózu, ale prostě jim dělalo problém víc věcí a nejšetrnější bylo tohle speciální mléko. Jen tak pro představu. Půl roku jsme vařili rýžový odvar na zastavení řídkých stolic. Dvakrát denně. Každý den. A pak mě někdo nařkne, že nekojim, protože je to pohodlnější?! Kristova noho! A jak potom asi může působit na matku, která měla mléka pro trojčata, ale musela udělat životní rozhodnutí to, že pak čte, že svému dítěti odepřela to nejlepší co mu mohla dát?

No. A pak, že bysme po roce dětí mohli zkusit kravské mléko. Většinou se totiž kolem roku alergie na bkm a laktózu zmírňuje a nebo dokonce mizí. Začínali jsme jogurtem. Nejdřív na rty a další den o něco víc. A. má ke všemu silný atopický ekzém a v jejím případě tedy musíme opatrně se vším. Dala jsem jí později ochutnat plnotučné kravské mléko a docela se napila. U ní je to obrovská věc. Jenže kravské mléko je pro telátka a ne pro děti, že. Můžu si udělat rostlinné mléko a nebo koupit litr za 74kč. Můžu. A taky jsem to několikrát udělala. A jela jsem domu se staženým zadkem, protože za ten litr rostlinného mléka bych měla oběd.

Další věc, která mi vypadla a vůbec netuším jak, je POROD.

V těhotenství jsem šla na pár lekcí pro nastávající maminky. Manipulace s dítětem, o porodu atd. Vypadalo to na císařský řez, protože K. byl zadečkem. Nebo jsem mohla porodi A. přirozeně a K. by šel císařem. Dva porody v jednom. Nachystala jsem si homeopatika a modlila se, aby se chlapeček umoudřil. Stalo se tak. Někdy kolem 32tt se mi otočil. Zjistilo se to při jedné z posledních hospitalizací. Celkově jsem byla na riziku hospitalizovaná čtyřikrá pro hrozící předčasný porod. No jo. Dvojčata. (Ehm) Nicméně jsem tedy zase honila známou porodní asistentku, aby mě poučila co a jak a začala se těšit, že budu rodit normálně. Opět další homeopatika, spousta informací o tom co já si všechno nadiktuju, aby mé děti přišly na svět bez stresu (když už ho v těhu bylo tolik) a co nejsnadněji. Čáru přes rozpočet mi udělala A. Přestala růst. Jak šel čas, váhový rozdíl se zvětšoval. Myslím, že můj gynekolog trochu situaci podcenil a poslal mě do porodnice až ve 34tt. Po pár dnech se narodili.

Jednoho rána jsem se probudila a bolelo mě v podbřišku. Ale každý to přisuzoval dvojčtenému těhotenství. Smlsla jsem si na mandarinkách a netrpělivě čekala na CTG, protože bolest trochu sílila. Všechno špatně. A. byla oproti K. moc malá. Váhu odhadli na 1600g. Takže císař. A bylo po plánech. Šest hodin jsem lačnila kvůli mandarinkám. Nesměla jsem chodit, abych neporodila. Takže šest hodin co nejvíc nehybně ležet. A jak je známo, chůze a pohyb zmírňuje porodní bolesti. Na míč jsem mohla maximálně koukat. Vyžádala jsem si aspoň epidurál. Chtěla jsem je vidět. Chtěla jsem si je pochovat. A jak to dopadlo? Lékař pronesl:,,Maminko, otočte hlavu doprava, nesou A. “ Kolem mě se rychle mihla sestra s uzlíčkem a já zalapala po dechu. Doufala jsem, že K. je větší a tak to půjde aspoň u něj. Nešlo. ,,Otočte zase hlavu, nesou K.“ Znovu proběhla sestra s něčím v náručí. A. museli resuscitovat. K. museli prodechnout. Viděla jsem je až za 24hodin. Přidejte k tomu dost silný bolesti rány po CS. Přimíchejte několik týdnů na JIRP a JIP plus strach o život dítěte. Pocit, že děti místo hezkého příchodu na svět prožily trauma z odloučení od svý mámy. A máma trauma z odloučení od nich. A přimyslete si, že se do vás někdo naveze, že vlastně nevíte co je porod, protože jste vlastně nerodili! Ne. Další slzy už kvůli podobným hyenám ronit nebudu.

Reklamy