Vzpomínka na Top 10

Už druhý týden nicnedělání. Zní to asi hrozně příjemně a většina lidí neuváženě prohlásí, co by za to jako dali. Jenže pro mě je to druhý týden pekla. Ano, je příjemný se vyspat. Dva týdny spát sedm hodin denně? Ráj! Tohle se mi nepovedlo ani nepamatuju. Na druhou stranu. Co potom? Vycházky na pár hodin odpoledne, kdy jsem nucená kolem sebe máchat červenýma holema a skákat po jedný noze. V dlaních otlaky a po pár set metrech vypadám, jak kdybych uběhla tři kilometry. Většinou se dobelhám do blízké Flóry a nebo na lavičku do parku, kde si čtu. Když není úplně zlý počasí, má to něco do sebe. I když je kolem milion capartíků, co má potřebu očumovat hole i mě. Na druhou stranu, když máte velký prsa a skáčete, čumí na vás chlapi. Já mám dvě červený hole a když skáču, čumí na mě všichni 🙂

Nicméně. Je to taková doba temna. Pozvánky na akce jsou. Jenže smůla. Snažím se tedy aspoň nestagnovat duševně, když už fyzicky musím (peklo,peklo,peklo).

Nedávno všemi nenáviděný, ale všemi používaný facebook zažil zas jednu malou řetězovou výzvu. Nicméně o poznání jednodušší a nenáročnou. Top 10 alb, který dotyčnýmu ovlivnily život. Chvíli jsem přemýšlela. Top ten? Bože. Kdyby to bylo Top Twenty, ještě by to šlo. Ale narvat to do deseti? Ach jo 🙂

1. Guns N´Roses – Appetite for destruction

-tohle album bylo vydáno v roce 1987. Nemohla jsem ho v tu dobu slyšet, byť jsem stará raketa 🙂 První songy GNR jsem zachytila někdy když mi bylo 12 nebo 13. Díky svý nechvalný výchově mi bylo dost často společníkem rádio. A Sweet Child O´Mine mě uchvátila. A Paradise City taktéž. A pak už to jelo. K narozeninám, svátkům a Vánocům kazety (Ano!Kazety!) GNR. The Spaghetti incident, Appetite for destruction, později Use Your Illusion I,II. Milovala jsem ten Axlovo ukňouranej hlásek, jeho vejšky a Slashovo kytara. Mmm. Najednou byl pryč Michael s tím jeho „au!“ a hlazením rozkroku. A Dangerous a podobná alba, která jsem do tý doby poslouchala, zavál prach. Tahle kapela odstartovala mou dodnes trvající éru rocku. Jakmile naši uznali, že jsem natolik vycepovaná, abych mohla zůstávat o víkendech sama doma, nastaly páteční večery u VH1. Friday rock night po jedenácté. A to teprve začal můj duševní rozvoj. Kiss, The Who,T he Clash, Iron Maiden, Bon Jovi s trvalou a mimo jiné jsem měla možnost zaslechnout dneska už trochu ohranou, ale tehdy pro mě jedinečnou skladbu- Stairway to Heaven.

Když mi bylo necelých 16, má spolužačka ze základky začala chodit s o dost starším bubeníkem jedné plzeňské bigbítové kapely. Seděly jsme v rockovém clubu Jam a čekaly na koncert. Když tu mi někdo poklepal na rameno a pozval mě na víno. Jak kdybyste ho vystřihli z jednoho z klipů Friday Rock Night. Delší kudrnatý vlasy (už v tý době to bylo dost out), vybledlý džíny a na nohou kopyta(bože! :-)) Víno jsem si dala. A začali jsme povídat o muzice. Tenhle chlapík mě přivedl ke kapele Telefon. A začala éra bigbítů. Je pravda, že jsem jejich album do svýho výběru nezařadila. Mám ale pocit, že tady mě až tolik neovlivnilo nějaké jejich CD. Ale oni všichni celkově. To, že hráli pecky od Twisted sister, Deep Purple, Uriah Heep. A já je chtěla slyšet v originále. Úplně mě zachvátila atmosféra kapelních triček, trsátek a mýho milovanýho Jam clubu. Tenkrát byl majitelem Ilja. Je nezapomenutelnej, stejně jako červený blikající světlo u zavřenýho vchodu, kdy běhal otevírat až mu vlál stejně tak nezapomenutelný knír. Tenhle zapadlej club se stal mým druhým domovem. A nadále rozvíjel mý rockový vzdělávání.

2.Led Zeppelin – Led Zeppelin IV( Four symbols,Zoso)

-k tomuhle albu jsem se dostala přes song Stairway to Heaven. Jak jinak 🙂 Robert Plant. Jeho hlas, upnutý gatě do zvonu a chlupatá hruď 🙂 Song Black Dog. Díky tomuhle albu následovala alba další a songy jako Whole Lotta of Love, Kashmir, Imigrant Song apod. Živě si pamatuju jak jsem vystřihovala články z novin, texty songů a lepila je do velkýho sešitu, kterej byl takovou mou první pubertální encyklopedií. Kde je mu konec vůbec netuším 🙂 Tahle kapela mě přivedla i k mý oblíbený knížce Schody do nebe od Richarda Truba, kterou opravdu doporučuju. Rybí aféra a další jejich úlety, jsou tady krásně barvitě vylíčené a díky ní mě ta kapela začala bavit snad ještě víc. Vedla mě taky k poslechu dalších kapel jako jsou třeba The Who. Je smutné že Keith Moon a John Bonham spolu paří už jen v rockovým nebi. Musí to ale stát za to 🙂

3.Korn – Issues

-tohle album spatřilo světlo světa v roce 1999. U mě rozjetá bigbítová éra, éra rockový historie a nocí u VH1 a hitparády Eso 😀 Venku už je jejich album Follow the Leader. Ale i k němu jsem se dostala podstatně později. Vypukla u mě totiž éra temna a agrorocku. Éra první velké lásky a žárlivých scén končících rozbíjením věcí a později nejen těch. Zní to dost rockově. Původcem byl ale jen jeden nevyzrálý vesnický chlapec. A doba temna to byla proto, že nebudu přece poslouchat buzeranty a chodit se kurvit na koncerty 🙂 Ve chvíli, kdy ze zdi letěly plakáty Kiss, Ozzyho a podobných, jen proto, že jsem si chtěla právě Ozzyho zesílit v rádiu a následovaly dveře od skříně a má nevymáchaná pusa poznala co je to rock n´roll, přes výhružky sebevraždou, vraždou a kdo ví čím, začalo období mé hudební renesance 🙂 Než jsem se dostala k Issues, propařila jsem pár venkovních koncertů na plaský louce. Kapela Brutus 🙂 Ou jé:-)

Dne 27.října 2005 jsem přežila přes 20 hodin v bezvědomí. Pak dodělala školu a začala pracovat. A začala zvelebovat svůj první podnájem. Za zvuku právě objeveného Marilyna Mansona. Bylo to krásný období. Trochu divoký. Teprve tehdy jsem poznala kouzlo volnosti, jak krutý je jít z pařby rovnou do práce a to ještě do práce, která byla spíš tvrdou robotou pod taktovkou ženský,  která by přeřvala i mého drahého Axla. Kde mi umírali lidi pod rukama a celkově se k ní tvorba miláčka Mansona dost hodila. V tý době jsem přičichla i ke kapele Guano Apes. Myslím, že skladbu Quietly budu mít navždycky spojenou s krutou nemocí a tichou smrtí jednoho sympatickýho ušišlanýho Poláka s obrovskýma smutnýma očima. Tohle období mi ale přineslo osudový setkání. A (téměř) životní lásku. A s ní mi vpluli do srdce, uší, hlavy, světa i Korn v plné palbě. Album Issues se nesmazatelně zapsalo do mýho srdce. Tričko Korn, černá košile s krátkým rukávem Korn, mikina Korn. Ještě pořád je vidím poházený všude možné po bytě společně s  černým potítkem s trávou 🙂 Za poslech stojí i další počin Briana Welche Love and Death.

4 .Static X – Shadow Zone

-přitančili do mýho života ruku v ruce s Korn. Ale jako se vším. Byl někdo kdo mi je představil a bylo jen na mně, co s tím udělám. Měla jsem je ráda. Ale láska k nim naplno propukla až v životě po životě. Ocitla jsem se v nejhorší noční můře svýho života. V naprosto cizím světě, nasyceným prázdnotou. Love Dump? Jaký smysl dostal tenhle song. Svým způsobem to možná byla touha zachovat aspoň něco známýho v tý prázdnotě a cizotě kolem. Slyšet to, co jsem slýchávala doma nebo v autě cestou na dovolenou. Chvíli nenáviděnou a přitom tak geniální The Only, která co deset minut někdy i dýl než hodinu, řvala každý ráno u druhý strany postele. A zrodila se nová láska. Album Shadow Zone se songem New Pain. Nikdo mi tenkrát nerozuměl víc. Má drahá a přes všechno milovaná The Only, Control It. Tohle album je prostě moje. Nabíjí mě jako málo co. A na I´am With Stupid zase nezapomenu z jiných důvodů. Kdo sakra může napsat song o ženský, co vzala zloděje lopatou po hlavě a navíc ještě tak neskutečně výbronej? :-)) Myslim, že i Wisconsin Death Trip, na kterém tenhle počin je, mi zůstane. Byť ne až tolik jako Shadow Zone. Samozřejmě stojí za to i další alba jako Machine s Black and White nebo geniální Cold. Akorát mi tu hraje. Je opravdu znát že každý album je odrazem toho kdo jsou Static X a přesto je každý jiný. Shadow Zone se myslím ostatním albům vymyká nejen pro mě. Je tam míň elektroniky, je melodičtější. Trochu míň Evil disco 🙂 Každopádně tvorba týhle kapely stojí prostě za to. Minimálně stejně jako Kornů. A při psaní tohohle blábolu a poslouchání SZ vím, že budu shánět po všech čertech triko jako tenkrát. Ale pro sebe 🙂

5.Marilyn Manson – The Golden Age of Grotesque

-vydáno 2003. Na světě je už například další z mých oblíbených alb Mechanical Animals a já si jedu songy jako Last Day on Earth .Milionkrát jsem odzpívala I Want to Disappear, Speed of Pain, Great Big White World apod. A toužím po další inspiraci. Do hledáčku se mi dostane videoklip na song Mobscene a je to tam. The Golden Age of Grotesque mi pomáhá. V  roce 2006 v novým podnájmu škrábu zdi a celou Skalní ulicí se rozléhá mimo Guns N´Roses i Marilyn Manson. A má milovaná (S)aint mi vlévá energii do žil. Dokonale se hodí k mýmu trochu vyhořelýmu a trochu depresivnímu já, který kašle na vztahy a lidi mu pod rukama odchází přes veškerou jeho snahu i snahu celýho interního oddělení. Ráno odcházíte z práce a poslední co vidíte, je terminální stádium s prasklýma jícnovýma varixama a tím pádem někoho, kdo proudem zvrací krev. Krev,  která cáká všude kolem. Budíte se několikrát za pár hodin spánku obrazem těch vyděšených očí. Dokonalý první zaměstnání. Klid a volnost je jenom v tom poloprázdným bytě s výhledem na Chlum. Od tý doby uplynulo moře času. Změnila jsem práci, našla zatím nejzásadnější vztah v mým životě a posunula se úplně jinam. Láska k tomuhle šílenýmu a na pohled odpudivýmu chlapíkovi ale zůstane napořád. Můj lék na depresi, můj způsob jak převést bolest na vztek, můj ventil když už mě unaví být hodná holka a naopak se mi chce „použít pěst a ne pusu“ a (S)AINT?

„Chtěl jsi perfektní, dostal jsi svou perfektní,

ale teď jsem příliš perfektní pro někoho jako jsi Ty.“  

A ta pasáž 2:26 a dál?

„I got an F and a C, and I got a K too

And the only thing that’s missing is a bitch like U !

Vodevil?

„Každý den se probouzím na špatný straně postele, ale nelehnu si na podlahu jako kurva ve tvý hlavě.“

A má oblíbená pasáž 2:46 a dál :

Tohle není show, to je můj posranej život.

Nestydím se, že jsem vás pobavil.

Ale. Nejsem panenka-jsem granát.

Kiss baby Kiss!

Bang, baby bang!“ 

Tohle je song kdy snad i každá nevinná křesťanka v nedělních šatech rozepne halenku, vyhrne sukni a zapomene na nedělní bohuslužbu 🙂 Vím. Je spousta lidí, kteří tohohle člověka nikdy nepochopí. Ale já ho nemusím chápat. Stačí mi cítit to, co je pro většinu normálních a morálních lidí odpudivý. A co mi pomáhá uvolnit svou negativní energii místo toho, abych jí v sobě dusila tak, jak je to možná žádoucí pro všechny ty počestné lidičiky žijící v pozitivním a morálním světě. Nejsem žádnej perverzní rebel, ale myslím, že každej má svý démony a je dobrý je ze sebe dostat ven. A tohle je dle mě lepší způsob než třeba jít a zapálit policejní auto (pouhá narážka na jiný článek :-))Je samozřejmě na člověku, jak tuhle hudbu vezme. ALe je to jen hudba. Ne návod na sestrojení atomovky nebo pobízení k tomu chovat se jako nějakej násilnickej zfetovanej úchyl 🙂 Je pravda, že s postupem času si ale spíš pustím Static X nebo Korn, protože už není potřeba tolik vzteku a vzdoru. I proto jsem tohle album dala až na pátou pozici. Ale hudbu tohohle člověka myslím budu obhajovat za všech období i okolností.

6.Limp Bizkit – The Chocolate Starfish and The Hot Dog Flavored Water

-přišla na svět v roce 2000, tedy zase o dost dřív než jsem se k ní dostala. Není to tak, že bych přišla okamžitě k tomuhle albu, ale myslím, že jsem se k němu dostala přes song My Way a naprosto boží Boiler. A tomu předcházelo pro mě úplně první seznámení s Limp Bizkit pomocí Eat You Alive z desky Results My Vary. Která už byla o něco komerčnější. Ne ovšem tolik jako poslední album z roku 2011 Golden Cobra. Který ale taky stojí za to. Kdysi to byl můj pozitivní náboj při žehlení v bytě obklopeným důchodci. Jak se mi pak zpívalo

„Každej skáče podle zvuku brokovnice, v mým okolí má totiž každej jednu.“

Docela jsem si dokázala představit ty zkostnatělý komunisty s brokovnicí pod polštářem. Co kdyby někdo hlasoval pro měřáky tepla nebo novou fasádu, případně by jim zablátil výtah nebo nevytřel chodbu.

„Proč jsem musela jít a potkat někoho jako jsi ty?Proč jsi musel jít a zranit někoho jako jsem já? Jak jsi mohl udělat někoho takového? Doufám, že víš, že už se nikdy nevrátím “

a srdceryvný výkřik „Whyyyyy!“ mi v Boiler vždycky vytrhne trn z paty.  Take A Look Around je další z mých nej. Když se dostanete k Hold On, přijdete si jako kdybyste spadli z višně na jahodu a musíte se přesvědčit, že posloucháte pořád stejný album. Nicméně Rollin´vás ujistí, že fakt jo 🙂 A že to je jen takovej upravenej růžovej záhonek v temný, plevelem zarostlý a kdo ví čím obývaný zahradě plný nebezpečí 🙂

7.Muse – je těžké uvést jen jedno album. Na každém je něco co miluju. Ale pokud bych mohla výběr zúžit, napsala bych H.A.A.R.P. z roku 2008.

-tahle kapela je prostě má láska. A kupodivu nic temnýho, co byste schovávali před dětma, abyste nepoznamenali jejich duševní vývoj 🙂 Údajně jsou trochu uječený. Matthew Bellamy neni vůbec drsnej týpek a je fakt, že dává hodně dobrý vejšky. Ale to co umí na kytaru, vás přiková k židli a prostě jenom čučíte. A Chris Wolstenholm? Na světě není víc sexy basák 🙂 A to zcela vážně. A sladký Dominik Howard to všechno dolazuje jako třešnička na dortu.

První co jsem od nich slyšela byla Supermassive Black Hole. Právě ze zmíněného alba. Najede ji ale i na Black Holes and Revelations. Mimo týhle skladby, kterou znám snad i pozpátku, na H.A.A.R.P najdete i Starlight a Knights of Cydonia. Co je u nich ale naprosto specifický, jsou jejich živáky. Ta alba jsou slabej odvárek, věřte mi. Ve chvíli, kdy jsem zkoukla záznam z koncertu právě k albu H.A.A.R.P, kdy tihle tři mužíčci vstupujou na pódium za znění mýho srdcervoucího Dance of Knights od Prokofieva (z baletu Romeo a Julie), jsem snad i přestala dýchat 🙂 A ve chvíli kdy ten střízlíček Bellamy řízne do strun kytáry, se mi krevní oběh zase rozproudil. Po shlídnutí tohohle koncertu a lahvi bílýho, jsem se tak odvázala, že když jsem druhý den odcházela s tehdejším přítelem na nákup, báby z okolních bytů významně přestaly drbat a sjely nás od hlavy až k patě s totálním opovržením 😀 Nicméně. Vraťme se k albům. Muse jsem poslouchala už léta páně. S jednou známostí se má láska k nim prohloubila natolik, že i po jejím skončení jsem na ně nezanevřela a zůstali mi dodnes. Dokonce jsem měla lístek na koncert v Praze. Bohužel, v den konání jsem měla horečku, že by se mi na břiše daly smažit vajíčka jak ve Žhavých výstřelech. A tak si můj lístek odkoupil Mates z Mandrage (mimo jejich songu Šrouby a matice, který mám spojen s určitým člověkem, to bylo poprvé a naposledy kdy mi tahle kapela byla něco platná:-)) Nicméně mě tedy provázela aspoň jejich alba. Co bych si bez nich počala při svých párty pro jednoho, v mý úžasný rohový vaně, naplněný až po okraj pěnou s vůní šeříku? 🙂 V jedný ruce sklenku chlazenýho bílýho, druhou rukou jsem si plácala do rytmu až byla pěna úplně všude. Po pár sklenkách už měli sousedé zdarma originální koncert Muse. Za produkce tý praštěný ze třetího 🙂 Milovala jsem tenhle způsob relaxace. Když máte v uších skvělou muziku, v žilách skvělý víno a v lednici další skvělou lahev, je přece zbytečný se zdržovat sušením a oblíkáním 🙂 A druhý den se probudíte, ještě pořád cítíte vůni šeříku a se smíchem vytíráte kuchyň plnou pěny, která z vás stekla cestou do lednice 🙂

Hysteria. Chvíle kdy vás něco žere, nedá vám to spát. Víte co chcete a nemůžete to mít. V tomhle songu je všechno. Naléhavost. Neukojená touha.

„I want it now!

Give me your heart and your soul.“

Nezpívají o věčné sladké lásce. Ta někým nazývaná uječenost, je jen absolutní důkaz prožití textů o nenaplněnosti. O tom jak někoho milujete a strašně ho chcete. Chcete z něj servat oblečení a rozdat si to okamžitě. Teď hned. Jejich songy jsou plný naprosto famózních kytarových riffů, ale dokážou textu vdechnout atmosféru, po který snad musí prahnout každá ženská.

„Osvětluješ moji duši,ledovce roztávají,

když noc umírá a z hvězd se stávají velké černé díry“

A v každým textu je kousek něčeho, co se vám zareje hluboko:

„Proč nevidíme,že všechny naše rány jsou stejné?

Kdy už se ta samota překlene?“ (Map of Problematique).

Time is running out. Je něco horšího než vědět, že čas běží? Že běží a čím víc ho uplyne, tím míň se dají věci vrátit zpět?

„Chtěl jsem svobodu,spoutaný a omezený,

zkoušel jsem se Tě vzdát,ale jsem závislý“

Ve chvíli kdy zazní zoufalý „How did it come to this?!“,  se mi pokaždý sevře srdce. Kolikrát jste si položili tuhle otázku když se něco nenávratně po… ? Perlí tu ale nejen Matthew a můj božský Chris, ale i Dominik. Který tady ve finále naprosto geniálně podtrhuje svýma bubnama dramatičnost situace.. A New Born? Kdybych měla napsat deset nejgeniálnějších kytarovejch riffů, ten z tohohle songu by byl na sto procent mezi nima. Když Matthew zpívá „Too young, young“ a následující naprosto křišťálově čistý vejšky, do kterejch právě zazní ten nádherně kulervoucí riff, je to prostě něco při čem si koušu spodní ret a nevnímám. Tenhle song znám i pozpátku. Tón po tónu.  Stejně jako třeba Feeling Good z alba Origin of Symetry. Znáte lepší pocit než si po těžkým období oddechnout a vyřvávat si spokojeně o tom, jak je život krásnej a hvězdy září, voní borovice, voda v řece volně plyne, svoboda je vaše a ten starý svět je teď nový svět? A navíc to krásný Tam, ta-dam ,ta-dam, ta-dam, ta-da-da-da-dam 🙂

8.Positive Mind-Lost Kids,Individualist

– o Positive Mind jsem toho napsala mraky. Od koncertů v roce raz dva, až po poslední dobu. Prvně jsem je zaregistrovala právě s Lost Kids. Milovala jsem Henryho naléhavost v hlase. Šimiho kytaru miluju dodnes. A můžu říct, že stejně jako třeba u Rastyho z BIP, myslím, že našli velmi důstojnou náhradu zpěváka v Albertovi. Tyhle lidi ve mně znova probudili touhu po tom nestát stranou. Znovu se vrátit do světa, kde jsem dřív byla doma.Bz ohledu na to, jak moc se otřásl v základech. A byť jsem nucená si svou cestu vyšlapat sama. Song Lost Kids, díky kterýmu jsem je začala milovat a odrovnávat si na nich krční páteř, zůstává i nadále tím, co mě k týhle kapele povede znovu a znovu. Album Individualist je trochu jinde. Je syrovější, víc bez příkras a kudrlinek. Ale dokonale v tom stále poznáte jejich tvorbu. Šimiho kytarovej rukopis je všudypřítomnej. A Kopee? I tohohle týpka stále zaslechnete na svým místě. Společně s bubnama je jako nosná zeď toho všeho okolo. Možná se bude zdát, že je tady trochu opomíjím. Ale podívejte se pár let zpět v mým blogu na BZ. Myslim, že tady už jsou další slova zbytečný 🙂 Jen napíšu to co jsem napsala už jednou. Album Individualist je pro mě jako hračkářství, ve kterým stojíte jako malý dítě, který neví jakou hračku si vybrat. A tak se přehrabuje ve všech těch krásnejch blbinkách a je šťastný jako blecha. A i když je to tady fakt nabušený od začátku až do konce, opravdu musím zmínit Easy to kill. Pro mě je jedinečná.

9.Linkin park – Hybrid theory

-první jsem slyšela song In The End a nahrála si ho tehdy na kazetu 🙂 Líbil se mi Chester a měla jsem ráda ten jeho naléhavej řev. Crawling, Papercut. Vedlo mě to k dalším albům. Třeba MeteoraSomewhere I Belong, Numb, Breaking The Habit, Faint.  V roce 2007 vyšlo album Minutes To Midnight a na ní má osudová Given Up. O pět let později jsem ležela na podlaze svého nového ponájmu a s pláčem řvala s Chestrem ,,Put me out of my misery!!“ Dokola a dokola. Mlátila jsem pěstma do země a živě si pamatuju to zoufalý ubrečený šeptání, který nikdo neslyšel ,,Vezmi mě domů. Prosím, vezmi mě domů. Takhle to nemělo být.“ Čas ale otupí všechny hrany. A já děkuju týhle muzice za to, že i když nebyl nikdo kdo by mě v tu chvíli držel v náručí, ona mě držela při životě.

10.Archive – Lights

-tahle kapela se taky dost vymyká. Nicméně i ta mě hodně ovlivnila. V druhém, mnou již okrajově zmíněném období svobodomyslnosti. Poměrně nedávno 🙂 Ke konci už drama zásadní životní ztráty nebylo tak citelné. Můžu říct, že jsem prostě nějak rezignovala. Věci jsem měla srovnané a brečet nad rozlitým mlíkem prostě nešlo do nekonečna. Mimo určitýho prázdna jsem si ale uměla svou volnost užít a mít i radost ze života. Vstoupil mi do něj jeden komplikovanej člověk. Kamarád. Zásoboval mě muzikou. Ne takovou na kterou jsem byla zvyklá. Přiipomněl mi třeba kapelu Gorillaz nebo MGMT. A musím říct, že i díky tomu byla ta má samota prostě taková radostná. Koncerty z Glastonbury, grilovanej hermelín, příjemný hodiny u filmů. Pařby, Noc v Roxbury a „Emíliooooo“ řvaný do mýho telefonu ve dvě hodiny ráno, asi dvaceti naprosto cizíma lidma kdesi na diskotéce 😀 A koncert kapely Archive v pražský Lucerně. Nezapomenutelnej zážitek. Musím říct, že u jejich songů může být trochu nudný stereotypní opakování melodií. Ale to stupňující se napětí v každý skladbě. Ta něha a křehkost nebo naopak svižnost a energie. Atmosféra, kdy stovky lidí narvaný hlava na hlavě v určitej okamžik zařve „So Fuck you anyway!“ A text. Tak surovej a sprostej vzhledem k ostatním jiným 🙂 Co song, to naprostej originál. Naproto úžasná Lights. U který se vzrůstajícím napětím čekáte na to, až se rozjede. Nádherná, sladká Again. Ten křehkej protiklad Fuck you. Člověku se chce fakt bulit.

Trháš mě na kusy

Zevnitř mě drtíš

Vynášela jsi mě vzhůru
Teď mě táhneš dolů

Pokud bych měl odejít
Od tebe,má lásko
Mohl bych se zase smát?
Pokud bych měl od tebe odejít
A opustit mou lásku
Mohl bych se zase smát?
Zase,zase…

Zase mě zabíjíš
Jsem stále ve tvé hlavě?
Kdysi jsi mne rozjasňovala
Teď jako bys sfoukla můj plamen

Tahle parta je prostě geniální svýma neotřelýma nápadama, svým muzikanstvím a jedinečností , která je cítit z každýho songu. Je to hodně odlišnej styl. Ale můžu říct, že muj svět obohatil.

Párkrát jsem se zkoušela nechat pohltit tichem. Ale pravdou je, že ne hudba, ale lidi s ní spojení přináší tu bolest, kterou je třeba utišit. Ale jestli je něco silnějšího než jakákoli láska k člověku, je to právě láska k tomu co mě udržuje na živu a díky čemu se cítím živá. A tím je pro mě právě hudba, který se odmítám vzdát. Stejně tak jako možnosti slyšet to co miluju na živo. Kašlu na symbolicky vztyčený prostředníčky vůči čemukoli z mý minulosti. A kašlu i na to, že v mý přítomnosti není kdo by to se mnou sdílel. To tetování na mý levý lopatce fakt neni polívka s nudlema :-))) A ano. Byl mizivej okamžik, kdy mý psaní asi mělo větší smysl. Volný vstupný a zveřejnění článků. A člověk se cítí dost dobře když se u vstupu ohání guest listem. Ale ve finále. Bez toho se to taky neposere 🙂

Reklamy