Vzpomínka na práci – červenec 2013

Máme s mou prací tak trochu italskou domácnost. Někdy štve ona mě, někdy jí dám taky trochu na frak. Vracím se domů z tahu nad ránem a špatně se mi vstává. Mám svý problémky a tak se jí občas nedokážu věnovat na 100%. Tímto se kajícně omlouvám:-)
Zažila se mnou moje vzestupy a pády. Jak profesní, tak osobní. Dny mého absolutního štěstí, i dny mého absolutního zoufalství. Ta sesterna byla svědkem mých výbuchů smíchu, tajných nočních tanečků a popěvků u rádia, i mého skrývaného pláče nad lidskou bezohledností a blbostí. Zažila mý rýmičky, mý konflikty s nadřízenými, drby s kolegyněmi, moje znechucený ksichty a tajně vztyčený prostředníčky:-)
Občas jí nenávidim. Obviňuju jí, že mam mizivej osobní život, že jí dávám víc než ona mně, že je nevděčná a pěkně mě štve. Odpočinek ale otupí ostří a já se k ní zas s láskou vracím.
Při včerejší noční jsem si znovu připomněla jakej je pocit tam bezmocně stát. Nesmět padnout. Sloužím sama a nikdo jinej za mě mou práci neudělá. Jsou na mě závislý lidi. Spoléhaj na to, že jim pomůžu, že můžou přijít. Že udělam to co mam. A tak jsem tam po jednom telefonátu stála uprostřed tý malý sesterničky jako malá holka. Rty se mi kroutily k pláči a vzteku. Zmetek. Peníze mi nevrátil a odjel na dovolenou do Itálie. S ní.
Sotva jsem dořekla: ,,Do prdele!“  Ozvalo se klepání na dveře: ,,Sestřičko, prosim vás, nemůžu spát, dáte mi něco na spaní?“  „Jistě“, kníkla jsem a nasadila úsměv. Zavolala jsem lékařce a splnila ordinaci. Paní se odšourala na pokoj. Bude deset. Antibiotika vole, nestuj tady a makej. Popsat, naředit, podat.
Pacient hledá v mojí tváři.  „Neteče to?“ zeptá se zkoumavě. „Teče, nebojte. Flexila je v pořádku. Kdyby něco, tady máte zvoneček, tlačítko vedle červenýho křížku. Za chvíli se přijdu podívat.“
Vycházím z pokoje. Papíry vole, nečum a dělej! Razítka, datumy, hlášení, podtržení a jedem!
Kap, kap. Pan xy má místo Helicid H-slza-id. Nebuď labuť a neřvi!
Jede příjem. Poleptanej příslušník romský národnosti. Ordinace po deseti minutách. Infuze do oka, injekce na bolest, flexila, antibiotika. Lítam sem a tam. Beru mobil.
,, Já Ti řekl, že Ti ty peníze vrátím až se vrátim z Itálie, ale neřekl jsem Ti kdy! Teď nemam. A když nemam, tak nemam!“
Šourání po chodbě: ,,Sestřičko, prosim vás..“
Bude půlnoc. Další antibiotika vole, prober se, nespi a buď v klidu.Ordinace splněny.
4hodiny ráno. Konečně chvíli sedím a koukám do blba. Asi dvě minuty. Z chodby se ozve otevření dveří pokoje a hlasitý: ,,Ty vole!“  Vycházím se podívat co se děje. Mezi dveřmi stojí cca osmdesátiletý pacient. Vysokej statnej chlap s vyděšeným výrazem. Neví kde je. Neví kam šel. Prostě jen stojí a neví nic. Pohladim ho po rameni a všechno mu vysvětluju. V očích, který vidí jen na 20cm dopředu, se mihne záblesk pochopení. Během asi deseti vteřin mizí. ,,Kde to jsem? Kde jste se tu vzala? Co tady dělam?!“  Střídavě mluví plačtivě, střídavě vztekle. Spoléhám na jeho vratký nohy, protože kdyby mi dal ťafku, lehnu si určitě. Opakuju situaci a něžně ho otáčím směrem do pokoje. Jeho uvědomění si, jako by vyvolalo vzpomínku na to, že téměř nechodí. Neudrží se na nohách. Podpírám ho co mi síly stačí a vleču ho k posteli. Dávám mu ruku na lůžko a říkám, že je jeho.
,,Ta není moje! Kde to jsem? Kdo jste? Proč nevidim? Já nevidim!“ Kroutí hlavou.
,, Já nevim co tu dělam!“ Je vzteklej a zoufalej. Opakuju informace o tom kde je, že je po operaci, že jsou 4hodiny ráno a může klidně spát. Je ve svý posteli. Brzo půjde domů. A pak se slyšim jak laskavě, ale rázně opakuju: ,,Všechno je v pořádku. Nic se neděje. Jste tady správně. Jste tam kde máte bejt.Všechno bude dobrý!“  Uklidní ho to. Vycházím z pokoje. Zbloudilá slza.
Už od rozvodu mi přijde, že jsem jen slepě vyrazila a nevim kde jsem. A nevim proč. Ale doufám, že to bude v pořádku. Že se vlastně nic neděje a všechno bude dobrý. Jednou.
Reklamy

Nemocnice, červen 2016

A. je v závažném stavu v nemocnici, kde jsem s ní a na střídačku i s bráškou už přes tři týdny. Bojujeme. Ze všech sil .Nekončí to. Naopak. Přidávají se komplikace a stav těla i mysli je čím dál tím horší. Její i můj.
Zpívám jí. Neustále. Můj život se scvrkl na stěny pokoje a většinu dne i na pouhou délku hadiček od sondy a nitrožilní výživy. Pár kroků u postýlky. Houpání, chování. Ruce u kolen, srdce i duše na kusy. Nedá se popsat co prožíváme. Jak velká může být bolest a hluboké zoufalství, když vidíte svoje dítě v horečkách, proudem zvracející už po několikáté za den i noc, škubající za neutuchajícího pláče za všechny hadičky. Dostala jsem se do fáze kdy ze sebe jen z nejhoršího setřu její zvratky a s úsměvem jí dál chovám a zpívám, než upadne vyčerpáním do spánku. Její neutuchající pláč plní pokoj ode zdi ke zdi. Jediný okamžik kdy mám možnost si v klidu dojít na záchod nebo se převlíct je, když jí znovu zavádí sondu nebo spí.
Je strašný vydechnout jen za zvuku srdceryvnýho pláče za dveřma, kdy se jí zase něco bolestivýho provádí. Dá se ještě vůbec vydechnout?
Dnes mě pustili na dvě noci domů. Její stav se zhoršil, horečky neklesaly, byl potřeba neustálý dohled sester a já už padam únavou. Bojím se o ní. Je tam sama.  Musím vydržet. Musim se sebrat. Ještě to prý potvrá. Několik týdnů..
Kolem mě běží normální život normálních lidí. Hraje hudba, lidi chodí pařit, na koncerty, kafe a užívají léta. Já se snažím přežít a dát ze sebe to nejlepší, aby to všechno zvládla. Má malá pětikilová princezna. Sedm měsíců na světě, šest měsíců bojující. Nevzdáme to. Jednou jí uvidím normálně jíst, pít, žít a doufám, že si i užívat dětství.
Přeložili nás do Motola. Splavný centrál nefungoval, sestry si s ním navíc nevěděly rady. A. stále úporně zvracela a přibyla katetrová sepse a zánět spojivek. Měly jí odsávat. To mi nikdo nevymluví. Nechci si stěžovat, ale s primářkou to proberu. Nemůžu to jen tak nechat. Kdo to kdy viděl, aby sestra přelepila vpich po flexile použitou buničinou, kterou našla na polšátři?
Máme malinký pokojíček a spím zase na rozkládacím křesle. Ale K. je doma s tatínkem a to je velká úleva. Mám na A. víc času. Má pořád horečky. Napíchli jí ale centrál a je to úžasný. Prý nikdo neviděl tak strašný dekubity od sondy jako má v nose. Chybí jí tam kousky tkáně. Když usne, můžu vyběhnout na pár minut na nádvoří.  Jedna cigareta, rychlý kafe z trafiky a honem zpátky. Snídaně a obědy v jídelně, ale musím to naplánovat tak, aby spinkala.Nikoho tu nemáme, takže spoléhám jen na návštěvy tatínka a malého.Hrozně mi chybí. Musíme to vydržet. Zvracení se mírní, věřím,že to půjde.Po neskutečně dlouhý době jsem si dala sprchu aniž bych se bála,že na mě vpadne matka z vedlejšího pokoje, sestra a nebo moje letící kalhotky dopadnou přímo před vcházejícího lékaře na večerní vizitu 🙂
Už pět týdnů v nemocnici. Můžeme občas ven, i když by se to s centrálem nemělo. Už mi ale hrabe. Strašně dlouho jsem nebyla někde venku. Chybí mi projít se po ulici.Být na čersvým vzduchu, cítit vítr, ujít víc než pár kroků tam a zpět. Mluvit s někým jiným než s P.  po telefonu a pár slov s personálem. Dny jsou tady pořád stejný. O víkendech a svátcích se tu vůbec nic neděje. Lékaři A. neznají, takže žádné nové informace, žádné další postupy. Krmení je čirý zoufalství. Pořád se modlím, aby vypila jen o trošku víc. A ona nechce a nechce. Zkouším jí ošidit. Nakapat sladký kapky, strčit lahev. Dudlík, vyndat, strčit lahev. Kolikrát se moříme desítky minut a výsledek stejně nestačí na propuštění. Když vypije víc, zvrací. Polohujeme kvůli špatně natočenému žaludku. Už pěkně dlouho se normálně nekoupala. Musím vždycky provizorně přilepit náplastí všechny hadičky a opatrně jí vycachtat ve vaničce. Má to ráda. Je hrozný vedro. Dávám jí domácí oblečení, mám z toho lepší pocit. Jen je toho plná skříňka, protože nemám možnost to prát nebo odvézt domů. Jsme nově v malým úžasným pokoji. Nic luxusního, ale mám záchod a sprchu pro sebe. A díváme se na malé dětské hřiště, kam občas můžeme na chvilku jít. Sedíme na lavičce a nebo malou položím na deku a ona sleduje dění kolem. Dívám se na děti, které se tam stavují s rodiči cestou z vyšetření. Lezou, skáčou, běhají. Strašně moc si přeju, aby už jsme to taky mohli zažít. A někdy se strašně bojím, že to nepřijde. Máme toho za sebou už tolik, že bych potřebovala tak týdenní lázně. I v noci musíme zkoušet krmení. S nadějí se upínám na další lahev. Ale pokaždé je to zklamání. Spím málo a jsem unavená. Ale vidím zlepšení. Snad to půjde rychle. Někdy mám pocit, že už to nevydržim. Ale je to lepší než to bylo. Jsem ráda, že jsme v Motole. Jsem za to vděčná. Za přístup, za pokroky. Za to, že je A. tak statečná. Za její občasný úsměv i když jí všude něco trčí a většinu svýho života strávila ve smradu z dezinfekce.