A ze sluchátek šum

Přátelé na fb mě označují u příspěvků vyjadřujících smutek nad úmrtím Chestera. Nejvíc mě zasáhla zmínka o prošvihnutým koncertu. Jeho ex měla lístky, psala, že nemá s kým jet. A já neměla hlídání. Ani jsem se to nepokusila víc řešit. Vždyť těch koncertů ještě bude.

A teď tu sedim. Sluchátka na uších. Řve mi do nich mý oblíbený fláky a hlavou mi jdou vzpomínky na to, co všechno mám/máme za sebou. Naskakujou mi vzpomínky na ty, co už nejsou.

Nedávno jsem šla po ulici a proti mně šel kluk. Menší postava, delší vlasy. Ostrý nos. Byl mu tak podobnej.

Budou to dva roky co není.

David. Zpěvák kapely X-left to die. Kamarád. Nikdy jsem se mu nepřiblížila víc,protože jsem ho považovala za hvězdičku. Tolik mi pomáhal jeho řev. Protect me. A jeho ,,Down,down,down,down!“ Letí mi hlavou vzpomínky na rozloučení s ním. Na ty pocity kdy hrála hudba beze slov. Jen dav svítící zapalovači zpíval refrény jako jeden hlas. Vzpomínám na články v novinách. Spousta těch chytrejch psala a říkala,že to byla jen otázka času.

Davida našli v říčce. Voda pár cm. Přepadl přes zídku, skutálel se do řeky a utopil se. Jen pár blízkých ví, jak se to asi stalo. A proč.

Karel Voříšek – kytarista kapely LSD.  Moderátor ČT.  Usměvavý zrzek. Dvě děti. Skok z mostu.

Vidím sebe. Plačící a křičící, že takhle už dál nemůžu. Ať mě sakra nechaj bejt.

Vidím jeho. Napojeného na přístroje. Čekám, že otevře oči když ho oslovím. Jako vždycky když usnul. Jenže on nespí a oči zůstávají zavřené a jeho ruka studená. Naštěstí jen na pár dní.

Sedím na podlaze. Jako tenkrát v tom malým bytě. Sluchátka na uších. Zírám na tu samou kancelářskou židli, na ten samý stůl. Slzy v očích. Zavírám je. Pomalu si lehám a rukama jedu po koberci. A najednou dobře vím, že tenkrát není teď. Nahmatávám mokrý flek. Vyčištěnou skvrnu. Poté, co se na ten koberec před pár hodinami vyčůrala A.,  když si servala plenku. A když ty oči otevřu, pod tou kancelářkou židlí je zaklíněná jedna malá žlutomodrá botička. Song končí. A ze sluchátek je slyšet jen šum. Je deset. A tak se zvedám a jdu.

 

Reklamy

Příběh o slepci na přechodu

Byl jednou jeden kluk. Říkejme mu třeba Pavel.

Pavel se slepý nenarodil. Nebyl slepý ani od dětství. Přišel o zrak až v dospělosti. Věděl jak vypadají stromy a domy, přivoněl ke kytce a stále dokázal matně vyvolat její podobu. Pamatoval si na dobu, kdy nepotřeboval žádný pomůcky. Pamatoval si na dobu, kdy po něm holky pálily a nemusel přemýšlet, jestli mu ta Květa napsala proto, že s ním chce probrat muziku a nebo proto, že chce být jen tou hodnou holkou a vyjádřit účast.

Jeden den mu bylo hrozně mizerně. Nepotřeboval mluvit hodiny, ale třeba si jen zanadávat, jakej je to kruci a do hajzlu zku…. svět. Jenže ani to kolikrát nešlo.

-Buď rád, že jsi tady! Dyť chodíš, mluvíš! Prostě žiješ! Dneska nic neni problém! Mysli pozitivně!

Jenže i když si tohle všechno uvědomoval, někdy si poručit nedokázal.

Zajde si jen kousek do hospody na pivo. Jedno, dvě a bude líp.

Stál u přechodu a přepadl ho naprosto absurdní strach. Neměl by jít na přechod se zvukovým upozorněním? Co když to nepřejde?

Ne. Nechtěl jít na přechod pro slepce. Chtěl jít přes ten podělanej neznačenej přechod. Aby si dokázal, že je prostě aspoň trochu normální.

Stál tam a nehýbal se. K takový banální a pro obyčejné lidi normální věci, se musel hecnout.

-Kam deš, mladej?

-Ale, jenom tady kousek. Ehm. Do lékárny.

-Tak pójď, du tim směrem. Tě vezmu!

-Ale já ne..!

-Prosim Tě! Du tam stejně! A musíme si pomáhat! A já si aspoň trochu pokecam, dyť já sem pořád sám.

Vitální důchodce nahrnul do Pavla spoustu mouder a skoro násilím ho přetáhnul přes přechod. Chtělo se mu řvát. A navíc musel zajít do tý blbý lékárny. Koupil si balíček náplastí a zapadnul do hospody vedle.

-Hele! Prej do lékárny! Holomek! Přes přechod přejít neumí, ale na pivo si dojde! Se na Tebe příště vyseru!

Jasně. Prostě takovej ten den, kdy se všechno daří a Vesmír mu přimíchává ještě trochu té hořkosti, do už tak kurevsky hořkýho koktejlu.

A tak stojí znovu před tim přechodem. Přejde ho. Když už nic.

Stojí tam. Holí oťukává terén.

-Ahoj! Chceš pomoct?

Ucítí sladkou vůni ženského parfému.

-Já.. Ne… Já bych..

-Aha, tak dobrý. Měj se.

Cítí jak rudne. A taky slyší tichoučký:

-Si tam třeba zůstaň, blbečku nevděčnej.

Do hajzlu už! Chce jenom přejít ten blbej přechod! A sám! A holt mu to chvíli trvá!

V jeho blízkosti to znovu zavoní. To bude chlap.

-Čau. Potřebuješ něco? Tu stojíš jak ve frontě na banány.

-Ne, dík. Já jen..

-Oukej. Hele. Já jdu jen támhle naproti a za chvíli se vracim. Kdybys chtěl, tak Ti helpnu. Když ne, sejdem se tu na Vánoce.

Krátce se zasměje a odchází.

I Pavel se usmívá. Pár vteřin přemýšlí. Poslouchá. Rychle přechází. A konečně. Konečně je mu trochu líp.

Ten příběh jsem si vymyslela. Byť mě k němu inspirovalo vyprávění jednoho našeho pacienta. Zároveň jsem ale čerpala i z mé situace.

Znám spoustu lidí, kteří pomáhají těm, kteří to potřebují. Někdy jsou to lidé nezištní. Ti, kteří chápou, že i člověk, který něco potřebuje, si potřebuje taky zachovat vlastní hrdost nebo radosti. Aby neskočil pod vlak. Klidně přijmou naprosto nesmyslnou a vlastně racionálně úplně přiblblou podmínku. Třeba doprovodit slepce jen do půlky přechodu, aby mohl aspoň ten kousek dojít sám. Nebo nechají socku zaplatit poštovné. A nebo taky ne. Ale přesto tak nějak cítíte, že je všechno v pořádku. Už z toho, jak s vámi jednají.

 A někdy se člověk setká s těmi podobnými typy, jako Pavel. Ať už jsou to lidé, kteří si svou pomocí druhým léčí vlastní komplexy a jakoukoli odchylku od své představy vděčného pejska, lízajícího jejich nohy, tvrdě trestají. A nebo ti, kteří dokážou udolat svými jedy servanou matku nemocnýho dítěte jenom proto, že nenapsala dost děkovných statusů na facebooku. 

Někdy i potřebný člověk potřebuje jen tak zanadávat na svět. A neznamená to, že netuší, jaké má v životě vlastně štěstí. A někdy touží aspoň po malé radosti, aniž by to znamenalo, že je nevděčný nebo že zapomněl, co je v životě důležitý. Někdy to není ani o tom, že se musí hecnout, aby přešel ten přechod, ale že se musí hecnout, aby se přes něj nechal převést. A vy mu můžete pomoci naopak tím, že pomoc nabídnete a nevnutíte. Někdy je totiž důležité i to,  nechat potřebného člověka, aby se cítil člověkem. A ne dlužníkem.

Horská dráha II.

K. měl opravdu dost hroznou noc a já s ním. Budil se prakticky od nočního krmení. O půlnoci začal vykřikovat cca po deseti minutách a kolem třetí se sebral a šel si hrát s autíčky.

-Hele dobře. Ale jenom chvilku!

Po chvíli mu oznamuju, že chvíle je pryč a už toho mam tak akorát. Ječí. Beru mu autíčko z ruky. Ječí ještě víc. Slyším, jak se vedle budí A. Potupně mu vracím auto a dávám ho i s ním do autosedačky, abych se ho pokusila uspat houpáním. Nic. Oproti rozhodnutí za žádnou cenu nedat další mléko, dostává lahev. Spokojeně jí vycucne. Zasměje se a pokračuje v teroru. Chce se mi řvát. Je pět ráno. Za hodinu vstává A. Malej konečně usíná. Snažím se malou ukonejšit, když kolem šesté stojí v postýlce a fňuká, že chce vstávat. Nedaří se. Muž šel z noční nakoupit a tak dorazí později. Není jiná možnost. Musím fungovat.

Přichází domů kolem 10h a posílá mě spát. Nemůžu zabrat. Doléhá ke mně řvaní prcků. Spánek přivolávám marně. A tak vstávám a posílám spát jeho. Prckové by měli taky chrnět. K. usíná během okamžiku, ale malá nemůže zabrat. V tu chvíli se rozjíždí vrtačka opravářů vodovodního potrubí. Hodina a půl, než konečně upadla do spánku. Nechávám jí na gauči v obýváku, aby jí vrtání tolik nebudilo a jdu si vypít kafe do kuchyně. JSem hotová. Chce se mi brečet a třesou se mi ruce. Poslední tři dny je to už normální stav. Spánkový deficit mě nedohání. Už mě dohnal. Jsem tak unavená, že i když jsem vžycky člověk, který je možná až zbytečně rychlej a chce všechno hned, najednou nemám energii na nic. Všechno je problém a na všechno bych se vykašlala.

Jen co dopíjím kafe, budí se K. Je neskutečně rozeřvanej, protože se mu náročnou noc nepovedlo dospat. Budí i malou. A máme tu pěkně hlasitou stížnost na veškeré bezpráví světa. K. do toho hází se vším co mu přijde do cesty. A. zase stávkuje s obědem. Ale nakonec se poštěstí něco do ní nacpat a jdeme ven. Táhnu tank a hračky, svačinu. Skočíme jen na „Loď“.

Parkuju tank v části pro menší děti a vykládám všechny nabalené propriety na písek. Nezájem. K. okamžitě zdrhá k prudkému sešupu se skluzavkou pro velké děti. Letím za ním. A. stojí a řve. Chce na houpacího koníka, ale nejde jí tam vylézt. Beru jí a běžim za K. i s ní. Ječí. Malej stojí u houpačky zvané hnízdo. Ta lítá vysoko k nebi, protože se v ní houpu už velké holčičky. Chytám ho, aby jim nelezl do rány, ale řve. Malá řve, protože na vedlejší řetízkové houpačce se houpe jiná holčička a ona tam chce. Vysvětluju, konejším. Po pár minutách už mi rupnou nervy a chci je narvat do kočárku a odvézt domů. Naštěstí se holky přestávají houpat a tak je nacpu do „hnízda“ oba. A. řve. K. jí kopnul. Upravím je tak, aby se nemohli kopat a řvou oba. Malej se snaží vylézt, tak ho vyndavám a okamžitě bere kramle do jiné části hřiště, kde leze na velkou skluzavku v centrální části Lodi. Musím okamžitě vyndat A. a běžet ho sundat, dolů by se nedostal a cpou se za ním větší děti. Mohly by ho shodit. A. řve. K. řve. Do očí se mi hrnou slzy. Všechny ty scény sledujou přítomné matky i otcové.

Po chvíli se mi je povede vrátit do části pro menší děti a K. si vylézá na oblíbenou skluzavku. Jsem vyřízená. A. pořád ječí. Přichází k nám holčička a začíná se s A. bavit. Ta utichá a kouká. Holčička po chvíli leze za K. na skluzavku. Povídá si s ním. Když A. přestává dělat scény, konečně si vezme pití a sní kousek ovoce, holčička si jí bere sama od sebe na starost. Pochová jí, pohladí, povídá jí. Já zatím hlídám K. na skluzavce. Když jsou oba v klidu a malej si hraje na písku, holčička se se mnou dává do řeči.

-Já mam taky bráchu dvojče. Já byla taky malá. A dva měsíce jsem s mámou byla v nemocnici v takový tý troubě. Brácha šel domů dřív. Ale už jsem ho přerostla. Teď je menší než já. Já byla pořád hrozně nemocná. Brala jsem antibiotika, řikala máma. Ale už jsem zdravá a velká.

A krásná a šikovná. Můžu dodat já.

-Kolik Ti je?

-10. A mam bráchu dvojče a ještě staršího bráchu, kterej má malýho Patrika a ještě menšího Míšu a pak mam ještě ségru.

Uf! Čekám kdy mi do ucha zašeptá, že její máma je Wonderwoman.

Po chvíli bere holčička na skluzavku i A., která tam nevyleze. Bere si jí na klín a společně skluzavku sjedou. V mezičase mi vypráví, že když lezou dětičkám zoubky, bolí je to a musí se to mazat takovou mastičkou. Jinak pláčou jak kdyby jim někdo ubližoval.

Dívám se na ní. Světlo na konci tunelu. Když odcházíme, ještě se otočím. A děkuju. Ani ne tak za pomoc, jako za naději.

Horská dráha I.

Poslední dny jsou zvláštní. Hodně krizovek a stresu, ale vždycky z nenadání vyskočí nějaká jiskřička, která zahřeje na duši.

Od pondělí netekla teplá voda a náhradní řešení byla za poměrně nepříjemných okolností zamítnuta. Takže hrnce na plotně, rychlovarka v pohotovosti. Než jsme vychytali kolik hrnců a konvic do vany na koupání dětí, párkrát jsme se nepěkně pohádali. A ani nemluvim o tom jak to vypadá, když se dítě zašvíkne až na záda, že vlhčené ubrousky nestačí a voda prostě není ohřátá a nebo je moc horká. Ale nakonec jsme to ve zdraví přežili, aby nám zase jeden celý den netekla pro změnu studená a drnčely nám zuby od vrtačky.

Možná ale i díky nepříjemné situaci mi bylo povoleno twipivo v pondělí. Na chvilku. Bylo potřeba ještě koupit plenky(ne, pálenky fakt ne! :-)) a tak jsem se chystala.

A bylo tady věčný dilema socky. Co na sebe. Džíny už mám hrozný.  Trička opraný. Fajn, bude teplo. Beru šaty. Ale ouha. Sice jsem si koupila super baleríny ve slevě, ale dle toho odpovídala kvalita a já je nestihla vyreklamovat. Jiné nemám. A tak jsem tu seděla na zemi s natrženou botou a černou lepicí páskou, kterou jsem vystřihovala do tvaru té zpropadené díry 🙂 Teď mi to už přijde směšný, ale ty marný pokusy, aby to nebylo vidět, mě doháněly k pláči. A tak se tu vztekam a skoro brečim, že jsem blbá socka a že nikam nejdu a ozve se klepání na dveře.

Soused z bytu nad námi. Hlavou mi proběhne, že výtahové dveře jsem zavřela,tak co jsme mohli provést jinýho? Prosí mě o klíč od dveří výtahu, který nám byl předán kvůli jeho dovolené. A ptá se, jestli bych neměla zájem o dřevěného houpacího koníka pro děti.

-Vážně?Ale já.. Co bych Vám za to mohla dát?

-Já Vám ho ukážu a uvidíte. Já nic nechci. Našim je malej a musel bych to vyhodit.

Slyším ho odemykat komoru a už nese naprosto fantastickýho dřevěnýho koně. Mam knedlík v krku a hrozně moc děkuju. Mává rukou, že je to dobrý a odchází.

Akorát se budí malej. Řve. Asi se špatně vyspal. Vedu ho do chodby a jeho špatná nálada je pryč. Okamžitě začíná zkoumat jak to funguje. Houpe se a hlasitě se směje. Budí se i A. Nechce z postýlky. Ví, že bude oběd a nechce jíst. Jako vždycky. Zvedám jí za jejích hysterických protestů a stavím přímo před koníka, na kterém řádí K. Stojí, dívá se. Za dudlíkem se jí roztahují rty k úsměvu. A najdenou je po vzdoru.

Má krize je tou radostí zažehnána. Když mou spravenou botu vidí muž, směje se. Přejde ho to ve chvíli, kdy se mi zalesknou oči. Jiná možnost neni. Prostě chci jít a holt budu doufat, že na nohy mi nikdo zírat nebude.

Zhltnu chleba s máslem a říkám si, že se kdyžtak rozšoupnu a dám si jídlo. Chtěla už jsem se najíst v hospodě když jsem byla v nové Kozlovně s eR. Ale nakonec jsem do sebe jen nalila limonádu a zase jednou ušetřila. Teď si to vynahradim. Všechno probíhá v příjemném duchu. Bavím se, jedno pivo na rozjezd. Hm. Nemam hlad. Nechám to být. Zvedám se tak akorát, abych zaběhla do DM a vyřídila nákup. Pravda je, že jsem trochu vláčná. Nevím jestli je ze mě to pivo cítit, ale prodavačka na mě nekouká moc přívětivě, když se mi zakoupená igelitka vznáší na zem. Socka s dírou na botě a k tomu alkoholik 🙂 Bezva.

Dobíhám domů akorát když muž chystá dětem koupel. Napustil první studenou vodu, takže musí ohřát mnohem víc teplé. A ke všemu netěsní špunt u odpadu, takže dolévaná voda postupně uniká. Skáču tudíž hned k plotně, konvici, dávám dokonce ohřát i vodu v hluboké míse do mikrovlnky. Celkem vtipná šaráda. Až na ty naštvaný ksichty nás obou. Pohoda z twipiva pozvolna uniká s vodou mizející odpadem vany.

Ta socka

,,Poptávám kalhoty,trička a pyžámko pro chlapečka.Velikost 92.Prosím o fotky s cenou.Za nabídky děkuji.“

Takovej naprosto běžnej inzerát. Pod poptávkou se kupí několik nabídek. Považuju za slušnost na všechny nabídky odpovědět. U dvou triček chybí cena a tak se ptám. Poděkuji a vysvětlím, že sháním v nižší cenové kategorii. Paní slevuje o 10kč. Vysvětluji,ž e mám podobná trička v menších velikostech a prodávám je cca o 30kč levněji a tak si představuji nižší cenu. Přesto jí děkuji za nabídky. Paní se ale chce bavit. Že jsou to značková trika a kdesi cosi. Když jí vysvětluju, že na značce mi nezáleží, že tu mám krabice plné oblečení,  které se mi nechce kus po kusu fotit a desetkrát beznadějně aktualizovat inzeráty a že je pro mě lepších 30kč v kapse než 70kč kdesi, rozjíždí se rozhovor na téma ,,Jsi socka“. Ve finále se domlouváme na ceně, abych druhý den nákup zamítla, protože paní se se mnou baví způsobem, který mi ani v nejmenším není příjemný. Asi netuší, že se baví s diplomovanou zdravotní sestrou a ne žádnou Mařkou z prasečáku. A už vůbec ne, že i kdybych tou Mařkou z prasečáku byla, zasloužila bych si stejně slušné jednání.

Nutí mě to přemýšlet nad tím, proč chce matka matku dřít z kůže. Jak může matka matku v některých případech okrást. Asi jsem naivní a žiju ve svý bublině.  Ve který mám radost, že věci po mých dětech někdo využije, nosí je. A já za ně dostanu aspoň něco.

Ale pak je tu druhá strana mince. Třeba taková T. nebo J.

T. nikdy netrpěla bídou. Má jedno dítě a s nadšením PŘEDÁVÁ věci po holčičce dál. Protože ona si je může koupit úplně normálně v obchodě. Aniž by řešila podobné rozhovory a sáhodlouhé domluvy ohledně předání. Když jsem byla těhotná, dostali jsme dvě tašky oblečení pro A. Dostala za to plenky Pampers a byla spokojená.

J.  je má nadřízená z práce. Vyrůstaly jsme v bytovkách proti sobě. Byla to taková skleníková kytička. Samu sebe tak občas s úsměvem nazývá. Rodiče jí rozmazlovali, chránili od všeho zlého. Měla všeho dostatek. Vystudovala medicínu, měla samé perspektivní vztahy. Otěhotněla pouhé dva týdny po mně. Vzhledem k nedonošenosti mých dětí, porodila o něco později. Její holčička rostla a roste podstatně rychleji než A.

Jednou jsem jí volala. Prosila jí, aby zařídila mou návštěvu na ARK. Je lékařka, má konexe. Tenkrát se mnou brečela do telefonu. Až mnohem později z ní vylezlo, že její perspektivní partner bojuje se silnou závislostí.  A že jen čekala, kdy bude podobným způsobem volat ona. Hodně nás to sblížilo.

-Ty Leni. Já Ti něco nesu. Děti budou mít narozeniny. Jen mi otevři dveře a já hned půjdu.

A mezi dveřmi přistály dvě tašky. Příkrmy, sušenky, prací gel, vlhčené ubrousky. Viděla, že bojuju s tím jak se tvářit, jak reagovat. A tak prostě řekla ,,Čau“ a odešla.

Brečela jsem.

Celý život jsem pracovala. Poměrně tvrdě. Za poměrně slušný plat. Situace se ale taky poměrně tvrdě obrátila. Dvě děti a nenadálé dluhy. Rezervy docházely. Ze začátku jsem na každou pomoc odpovídala záporně. Možná jsem si ani neuvědomovala tíhu situace, ale podle mě to nebylo tak hrozný.  I když se mi poměrně dost změnil životní standard. Ale podobnou situaci jsem řešila před rozvodem, takže mě to nějak extrémně nezasáhlo. Když bylo nejhůř, prostě tu byly děti. Ty byly hlavní. A nebrala jsem to nijak dramaticky. Ani jsem neměla čas litovat nebo přemýšlet nad prázdnou lednicí.  A nad tím co bude, když.. Zvykla jsem si, že je jídlo pro děti a až pak jídlo pro mě. Občas jsem prudila, že si nekoupím ani čokoládu, ale to naštěstí pominulo. A všechno se časem zlepšilo. I díky pomoci několika lidí z TW. (Znovu díky!)

Zjednodušeně mě děti naučily hodně věcí. A mimo jiné i to, že jsem si v téhle sféře přestala hrát na hrdinu. Naučila jsem se spolknout svou hrdost a když vím, že něco potřebuju, přijmout nabízenou „pomoc“. A naopak. Vědět co chci a nenechat si vnutit nic nepotřebného, drahého. I když se to neshledá s pochopením. Neremcat. Nemyslet na to, že bych chtěla tohle a tamto. Nedělat si iluze, že ty peníze za oblečení po dětech využiju pro sebe. Že ty věnované gastropassy padnou na nějakou radost. Být vděčná, že za to můžu koupit jídlo a léky. Že je zaplacená hypotéka. Že děti maj tu sušenku (kterou jim občas sežeru :-)) A netvářit se jak u Božího umučení, když mi přistane zase taška použitého oblečení nebo botiček. Protože ať to vezmu jak chci, je to pomoc. Je to pro děti. Takže proč polykat v krku knedlík a vracet žaludek na původní místo 🙂

Je pravda, že se to lehce řekne/napíše. A těžko udělá.

Včera jsme byly s J. venku.

-Ty Leni, já Ti zase něco přinesla. Víš, ony mi to holky nosí a my to nějak nevyužijem. A máš tam i pár věcí po mně. Prosim Tě, neuraž se.

Ryla jsem pohledem v zemi. K. potřebuje větší oblečení a u A. je to jen otázkou času. A taky botičky. A bude potřeba větších postýlek.

Polkla jsem. Zase ten svíravý pocit trapnosti.

-To víš, že my to využijem. Ale nemusela jsi. A něco třeba potřebovat nebudou.

-Co nepotřebuješ, vyhoď nebo se toho zbav. Vždyť já si můžu koupit nový.

A tak jsem táhla domů tašky s oblečením, jednu tašku vyřadila, jednu nechala. Děti se vrhly na máslový sušenky.  Rozhlídla jsem se po bytě a zas jsem viděla všechno, co jsem chtěla udělat a co asi nikdy nebude. Ale pak na mě vyjela vzpomínka na fb. A. v nemocnici. A všechno to zase přešlo.

Někdy. Někdy je mi smutno z toho, že jsem byla zvyklá pomáhat druhým. Ať už šlo o útulek, kamarádky v nouzi. Strašně ráda jsem kupovala dárky jen tak. A to už nejde.A někdy je mi smutno z toho, že v tomhle je mi k ničemu vzdělání i léta praxe. Taky se někdy dostávám do trapných situací, protože je pro mě absurdní, aby někdo žil v obřím domě bez dluhů nebo si mohl dovolit většinu věcí, které chce. Občas mám knedlík v krku, když jdu slídit po krámech. A někdy si třeba zkusím naprosto boží halenku za 300,- a když mi nesedí, mám z toho radost 🙂 Protože můžu koupit něco užitečnějšího. Někdy si řikam, že je na prd, že nemůžu tam nebo tam. A pak si uvědomim, že bych si tam stejně neměla co oblíct. A mám aspoň trochu radost, že nebudu utrácet za kraviny. A občas jdu s nadšením jen na to hřiště, protože tam nikdo neřeší, že se mi na džínách klube díra jinde než na koleni a v těch místech to už teda fakt neokecam módním trendem.

A pak se kouknu na ty dva. A na něj. A vim, že můžu být naštvaná. Ale taky vím, že tohle všechno jsou prkotiny.

Každopádně. Pokud budete  někdy jednat s nějakou „sockou“, zkuste to slušně. Nemusí to být člověk, který nemaká a smrdí korunou. Možná je to jen člověk, který se dostal do blbý situace. A třeba ani ne svou vinou. A myslím, že slušné jednání by se nemělo odvíjet od toho, kolik má člověk na účtě.