Když už se nechce

Někdy člověk zakopne, zasměje se, zvedne se a jde dál. Když se to opakuje, už se tolik nesměje, ale pořád jde. A když to je pořád dokola, najde si motivaci, aby vstal, i když to bolí. Občas se přistihne, že jen jde. Nepočítá boule a modřiny. Vidí se se zaťatými zuby a soustředí se na cíl a na to znovu neupadnout. Snaží se přijít na to, proč pořád padá. Něco vymyslí, změní to. Má radost. A najednou zase ryje hubou v zemi. Zase špatně. Asi to nebyla ta správná chyba. A tak jde dál. V mezičase má radost, jak se mu to krásně šlape. Vnímá svět kolem sebe, snad je i chvílemi šťastnej. Byť tak nějak cítí, že ten pád zase přijde. A on přijde. A tak se časem dostane do fáze, kdy leží pořád delší a delší dobu. A ty natlučený místa bolí víc a víc, protože se ještě ani nestihly zahojit. Vždycky ale vstane tak, aby to nikdo neviděl a on nebyl za blbce. Zlobí se na sebe.

A ke konci. Ke konci už se nechce zvednout. Nevidí v tom žádný smysl. Jen tak leží a přemýšlí nad tím, že se nenávidí. Nedokáže už ani vidět to, jak dlouho šel, co všechno ustál aniž by upadl. Dokáže vidět jen to, že už zase leží. A cítit jen tu nenávist a vztek na sebe samýho. Třeba proto, že nedokáže ani upéct blbou buchtu z mimibazaru, o který si představoval, že bude chutnat malýmu nežravci. Taky proto, že ty ingredience něco stály. A hlavně proto, že to bude další věc v těch očích, který už tak vidí povětšinou jen to, co je špatně.

Reklamy

Jméno

Popíjím vychlazený pivo, tančím na tu “ hnusnou tvrdou muziku“ a mám melancholickou.

Jsme spolu osm let. Já a mé příjmení. Osm let jsem tím, kým jsem. A zároveň tím, kým jsem byla. A vlastně až teď mám čas se nad tím pozastavit.

Byla jsem milující ženou. Dobrou i špatnou. Ke konci dost špatnou. A nakonec i z vlastního rozhodnutí rozvedenou.

Byla jsem tou uplakanou hysterkou na podlaze svýho novýho podnájmu. I tou ukdákanou a přiopilou nymfou, která vylezla z vany plný pěny, jen když si šla pro další lahev vína 🙂

Byla jsem to já, kdo se střískal pod obraz na koncertě The Prostitutes a problil se až do rána. Byla jsem to já, kdo se tenkrát probudil a jak ve filmech kontroloval spodní prádlo, protože jsem vůbec nevěděla, jestli ten polonahej blonďák mě jen odvedl domu nebo ne. Byla jsem to já, která si na kocovinu dávala maratony AHS a pak usínala připosraná strachy a zároveň zamilovaná do dávno mrtvýho puberťáka Tate Langdona 🙂

Byla jsem to já, kdo tančil na plasský louce v dešti a ráno zjistil,že nemá podprdu 🙂

Byla jsem to já, kdo jezdil 100km vlakem a zažíval hrozně hezký, ale taky pěkně krátký vzplanutí 🙂

Byla jsem to já, lezoucí po skalách a překonávající tak svoje strachy a limity.

Byla jsem to já, při každém podpisu přemýšlející, co dál.

Milovala jsem ho. Nenáviděla. Chtěla jsem se ho vzdát ve prospěch někoho jiného. Ale nakonec jsem si to jméno nechala. Odráželo všechno napsané. A ještě mnohem víc. Vděk za to velké gesto. Za tu chvíli, kdy jsem někam patřila. Za chvíle, kdy jsem poprvé ucítila, jaký je to mít opravdovou a skvělou rodinu.

Napsali jsme spolu pár hudebních recenzí. Taky odborných článků. A spoustu a spoustu slátanin.

Ani po porodu dětí nepřišla změna . Byť jsem stále obětí různých vtipných situací, protože v našich jménech jsou jen tři jiná písmenka 🙂

Na NEO-JIRP jsem vzdala to,aby si mě někdo pamatoval mým jménem. Prostě jsem se hlásila tak,jak se jmenují oni a nedělalo mi to problém. Mám možná výhodu v tom,že matka je vždycky jistá a tak po mně nikdo nechce nějaký důkaz o mém mateřství 🙂 Pokud mě někdo oslovuje jejich jménem, slyším na to a neurážím se. Není proč. Jsem ráda jejich matka a žiju s jejich otcem. Jednu svatbu mám za sebou a ani ten papír nezaručil „až na věky ámen“. A i když je mi někdy líto,že byl možná můj ex-manžel jediným manželem,kterého jsem kdy měla, má tchýně jedinou tchýní,kterou jsem kdy měla, nevidím ani v tom důvod,proč trvat na nějakých úředních úkonech. Ano,vím, že to má nesporné výhody obzvlášť v právní sféře. Ale v našem případě i dost nevýhod.  Až to budu cítit,udělám to. Ne proto,že bych měla nebo se to očekává. ALe proto,že to cítím. Možná je blbost vdávat se z velké lásky, možná je blbost vdávat se, protože lidi, úřady, papíry, kecy.

Někdy je mi tak trochu líto, že jsem tak jiná a jinde než tenkrát. Před těmi osmi lety. O čemž svědčí i to, co jsem napsala jen o trochu výš. Ale. .Vidím se v zrcadle se sluchátky na uších. Mám prakticky stejnou váhu jako tenkrát. Ale sama sebe si vážím mnohem víc.

Byly chvíle, kdy jsem se strašně trápila. Tím jaká jsem nebo nejsem. Jak jsem co zvládla nebo naopak nezvládla. A měřila se podle ostatních. Možná to zase přijde. Ale dneska vidim tu -ovou a jsem na ní hrdá. Ušla velkej kus cesty. A vlastně prožila několik životů. A ustála to jak nejlíp mohla.