To musí být krásný

Šli jsme na hřiště, ale ještě jsme se zastavili u malého rybníka, kde kamarád chytal s dětmi ryby.

Z blízkého domku vycházela známá rodina. Na odrážedle jela holčička a za ní na kole chlapeček.

,,A?!Brzdi trochu!“ zavolala máma na holčičku, která se jmenuje stejně jako ta naše.

Dívala jsem se na ten domek. Už před měsíci začali s rekonstrukcí. Už je hotovej. Malý domeček v krásné okrajové čtvrti. U rybníka. Poblíž ohrada s koňmi. Na zahradě houpačky, skluzavka, v přístřešku velké plastové auto. Ty bláho. Jaký to asi je? Vracet se někam kde je dost místa na uložení věcí, hraní, kde je dost místa pro život. Jaký to asi je, když se člověk nemusí hnát na hřiště, ale třeba si jeden den oddechnout a vypustit ratolesti na zahradu. Sednout si na lavičku a dát si kafe pod zlátnoucím listím stromů. Netahat sebou pití, svačinu, hračky. To musí být krásný.

,,To je, viď?“ otočím se na něj.

,,Jo. A v létě je sežerou komáři.“  kývne hlavou k rybníčku on a otvírá plechovku piva na cestu.

Jen tak z plezíru kouknu na zvonek. Jsou na nich křestní jména. Stejná jako naše. V krku mi vyschne a nedořeknu větu. My totiž….

Když přijdeme domů, začne obvyklý kolotoč. Koupání, večeře, uspávání. Padám na hubu. Kruci, musí to být pořád taková honička? Když usnou, chvíli zírám do mobilu na FB. To chlubení kamarádek, co všechno umí jejich děti, mě vytáčí.

,,Naše K. už mluví, chodí na nočník. A ti vaši ještě ne? A to je pořád malá tak malá?A to pořád nespíš? A to pořád nejí?“

Čekám kdy se vytasí s tím, že jejich dítě má IQ o výšce Mt. Everest, v roce umí sčítat, odčítat i dělit a objasnilo záhadu Bermudskýho trojúhelníku. Zároveň je mi to ale tak nějak líto. Vím, že dělám maximum, ale mám pocit, že bych mohla dělat víc. Jen mít možnosti. Nebýt věčně servaná a zakousnutá do zvládání běžných věcí. Ta dvojnásobná nálož mě někdy drtí.

Druhý den je zase boj s jídlem. Zkouším co se dá.

,,A., zlatíčko,prosím. Ještě lžičku.“ Malá se ale toporně snaží slézt ze židličky a ječí. Jak mě to štve. Člověk se s tim vaří, snaží se. Může se zbláznit, aby to dítě něco snědlo a pořád nic!

Když usnou, dopíjím vlažný kafe. Vyřizuju poptávky na inzeráty na bazaru a předem jsem zhnusená další komunikací s matkou, která si přijede pro jeden kousek oblečení za 40kč a já tomu musím uzpůsobit den. Myslím na to, že prodám tři věci třem lidem. Tři různé schůzky. A pak to vezmu a utratím za jeden jediný kus oblečení pro jedno dítě ze dvou. A bude tomu předcházet další vysedávání na fb, shánění, dohadování a další schůzka kvůli předání.

Vyjíždí na mě příspěvek Leonky. Nějakou dobu jsme spolu nemluvily. Pročítám její příběh na internetových stránkách Blesku a i když ho znám, znovu mě praští do srdce.

Já blbec. Myslím na naše konverzace. Na kytku, kterou jsem jí poslala do Motola. Myslím na to, že přes všechnu skepsi se naše #A. postavila v 18ti měsících. A i když pořád chodí trochu jako Scott Weiland z Velvetů, chodí. Dokonce se pokouší i o tanec a běh.

Sedím a myslím na ten domeček. A stydím se. A jsem naštvaná. Kdybych mohla, tak bych… Jenže nemůžu. A tak chodím po bytě a přemýšlím nad tím, co jí můžu poslat pro holčičky. Alespoň to oblečení. Jenže naše malá je sice o pár měsíců starší, ale holky už jí dávno dorostly.

Tohle už malá nenosí, to bych mohla. A ta mikinka. Té naší prdelíně už je menší, ale ještě jí nosí.. Ty punčošky. Ale co když jí ještě v zimě budou? Volím kompromis. Všechno nenosí, něco je jí kratší v pase nebo kratší rukávy a stejně bych musela pořídit něco jiného. Ale..  Ale nic. Nakonec je z toho slušný balík.

Jsem trochu nervózní. I když ty bazary nenávidím z celýho srdce a většinu těch matek bych vystřelila na Měsíc, pořád to znamená, že něco prodám a něco za to nakoupím. Když nic neprodám, nenakoupím. To dá rozum.

Děti se probouzí. Jdu chystat oběd. Do nohy mi napálí míč.

,,Kruci!“ nedořeknu. Ten míč kopla #A. Hlasitě se směje a potácivě přibíhá do kuchyně.

,,Kruci, mám já to ale štěstí, viď?“ zvednu jí do náruče, vlepim pusu. Zítra ten balík pošlu.

Vždycky jsou na světě lidé, kteří jsou na tom líp než vy. Mají to, co byste si přáli mít pro sebe nebo pro své blízké. Ale dost možná jsou na světě i ti, kteří se stejně tak dívají na vás, vzdychají a říkají si ,,To musí být krásný.“

Chtěla bych moc poděkovat těm, kteří přispívají Leonce na neurorehabilitaci pro holčičky. Jsem za to hrozně vděčná, protože mám aspoň trochu pocit, že jsem jen neseděla se založenýma rukama. Díky!

Reklamy

Pod Lampou a bez zrcadla

Můj blog na BZ z určitých osobních důvodů skončil. Ale myslím,že je škoda zapomenout všechny myšlenky a postřehy z akcí. Tak asi občas udělám nějakou kulturní vsuvku 🙂

Sobotní večer byl ve hvězdách. Za sebou dva dny, během kterých jsem naspala snad čtyři hodiny. Noci jsou pořád stejně krušné a za spánek bych platila zlatem.

Jenže co když je to naposled? Poslouchám je víc než deset let. Chci přijít o poslední koncert? Ještě jsem je ani neslyšela s novým zpěvákem. Stýská se mi. Po těch lidech, uvolnění, atmosféře. Po mým punkovým rytíři, který nezavře hubu snad ani na vteřinu a já pak ani nevím, jestli mi hučí v hlavě z množství informací nebo z toho hluku 🙂

Je u vstupu. Můžu přijít kdykoli a bude na mě čekat náramek. Když mi bude smutno, můžu vyjít pár schodů, usednout na židli u vstupu a dělat důležitou. A tak prostě jdu.

Dřív jsem se minimálně hodinu chystala. Vybírala oblečení, pořád se mi něco nezdálo a pořád něco řešila. Možná jsem se bála, že mě převálcujou náctiletý kozenky, možná jsem měla prostě jen moc času 🙂 Teď jsem chytla džíny, tílko ,svetr, učesala se, a chystala vyrazit. #K. měl ale jiný názor. S pláčem pozoroval i ty minimální přípravy a dával hlasitě najevo, že se mu to vůbec nelíbí. A tak jsem neodolala. S učesanou a přelakovanou hřívou jsem zalehla k němu na gauč a držela ho za ruku dokud neusnul. Nevadí. Zkontroluju se v zrcadle ve výtahu. Hlavně už vypadnout, ať ještě něco stihnu. Jenže na chodbě mě překvapil soused se psem a mně bylo blbý na sebe zírat do zrcadla. Ani nevim jestli ty šněrovací boty k těm džínám nevypadaj blbě. Cestou se kouknu v nějaký výloze.

Sakra, musim ty boty přešňěrovat a nestihla jsem zapnout zip až nahoru. A prd. Zip se sekl. Takže provizorně přetahuju úzký džíny přes boty a jdu dál. Zasedám na autobusový zastávce a snažim se tu paseku nějak napravit. Mou snahu oceňuje babka opodál:

,, Takový bagančata, pfff!“

,,No jo, ta dnešní mládež“ zasměju se od srdce a zip povoluje. Hurá.

V autobuse sedí pár superdokonale nalíčených slečen. Se svou starou řasenkou vypadam jak čtrnáctka, co jde s rodiči zrovna do kostela. Co se dá dělat.

Štráduju Klatovskou a vrací se mi vzpomínky. Na to, jak jsem před pár lety šla opačným směrem. Zastavila se uprostřed ulice v jednu ráno a z plna hrdla zařvala. Vztekem, bolestí. Kvůli jedinému záblesku šperku na krku.

Je tam. Objímá mě s tim neskutečně upřímným úsměvem, okamžitě upevňuje pásku na zápěstí a chrlí na mě zážitky za posledních půl roku. Jdem si pro pivo, dole dohrává první kapela. Je málo lidí, ale to mi nevadí. Což se o přítomných kapelách říct nedá.

,,Nezáleží na kvantitě, ale na kvalitě“ pronesu a rozmařile si načechrám vlasy. Kytarista s úsměvem dodává:

,,No jo, jsi tu Ty, tak máme všechno.“

Nastupují Something Like. Zahlídnu známou tvář basáka a přemýšlím, kdy jsem je slyšela naposledy. Vzdávám to. Je to opravdu dávno. Tvorba mě úplně neoslovuje, ale nedá se říct, že by se mi nelíbili. Možná jsem moc netrpělivá a čekám jen na PM. Možná jsem si ještě úplně nezvykla na to, že můžu jít na záchod, aniž by někdo vřískal za dveřma. Jůůůů. Ta myšlenka mě okamžitě vede na dámské wc. To zrcadlo. Vždyť já se vůbec neviděla. A zase prd. Toalety jsou nové a zrcadlo tam ještě nedali. Kruci.

Padá do mě další pivo. A v duchu posílám SL do dža. Kolem mě se mihne Albert, bývalý zpěvák. Zdraví a já mam radost, že ho vidim. Myslim na jeho kérky. Na špeky a rozhovory venku. Mrzí mě, že neuvidím jeho dokonalý brutální balet na pódiu.

A je to tu. Nový zpěvák je tak o deset let mladší než já. Vypadá dobře. Jsem si jistá, že se vkrádá puberťačkám do jejich telecích snů. Jenže. Nemá TO. Čím delší dobu se na něj dívám, tím víc mi mrzne úsměv na rtech. A tím víc mezi lidmi kolem sebe hledám Alberta. Tohle jsem asi ani vidět a slyšet nemusela. Jestli by nebylo lepší si je pamatovat s ním. Tak jak jsem je měla ráda.

,,Slečno, vy jste tady sama? Nebojíte se?“ oslovuje mě opodál stojící dvoumetrovej týpek.

,,Bojim. Že jim dojde pivo.“

S úsměvem odmítám pozvání na bar a hledám v Šimiho tváři výraz překvapení, co to ten mlaďoch dělá. Ale není tam. Ví s kým hrajou. Nechápu. Jestli budu nucená poslouchat Lost Kids a Not for me s ním, odcházím. Mých obav mě zbavuje Šimi. Mezi lidmi v kotli je jejich první zpěvák Henry a kytarista Bárt. Zve je na pódium a já ječim a skáču jako malá. S Henrym jsem se do nich zamilovala. Myslela jsem si, že když odejde, odejde všechno. Ale Albert mý zlomený srdce zahojil poměrně rychle 🙂 Ale teď. Teď je tam. Toho mlaďocha zastiňuje a Lost kids zní tak jako tenkrát poprvé. A mně svítá naděje, že Not for me zazní taky trochu jinak.

A je to tak. Šimi volá do davu a Albert vyskakuje na pódium. A mně v hlavě naskočí jak tý pubertální husičce:

,,Sundej triko a ukaž kééryyy!“ Ale mlčim 🙂 Tedy. Sem tam zaječim ,,Whůůůůůů“ a nadšeně hltám to, co mi tam celou dobu chybělo. Energii. Charisma. Řev, kterej má sílu a kterej je uvěřitelnej.

Ale všechno dobrý končí. Když prochází kolem mě, mám už trochu naváto a tak ho jen rychle obejmu a pateticky pronesu: ,,Do pr…, chybíš tam“. S úsměvem pokrčí rameny a ztrácí se ve tmě. Když koncert končí, je mi to líto. Ale ani nevím, co víc. Jestli končí koncert, kapela, nebo to, že jsem si tak nějak ,,zkazila chuť“. Vybíhám ke svému punkovému rytíři a sypu na něj svůj bol. Proč na mě pořád zírá ten týpek vedle? Kruci, že já mam rozmazanou řasenku nebo mi někde něco čouhá? Blbý zrcadlo.

,,Alberte, Ty vole, Tys mi zlomil srdce.“ Poslední věta, kterou mu říkám a sama cítím, že je čas se odebrat k domovu. Nevim kdy mi jede noční autobus. A tak si to rázuju až na Americkou. Hele, Jekyll. To byly časy. Jestlipak..

,,Jéé, hele, zdáááár!“

No jasně 🙂 Je tam. Melancholie. Zve mě na panáka. Hlavou mi proletí vzpomínky na maraton Star Wars u něj doma, rozhovory, Rumy a jak jsem zbaběle odešla k ránu domů,  i když by mi zdaleka nevadilo zůstat.

Panáček v pohodě zahřál v žaludku. S úsměvem jsem na chvíli zapadla do hukotu baru a později šumu ulice. Ale jeho přítelkyně mě upozornila na to, že mi jede Nko a mě až při poslední zatáčce k domovu napadlo, že přece jen tak úplně střízlivá nebudu. Ve výtahu se konečně kouknu do zrcadla a neshledávám, že by se mnou bylo něco v nepořádku. Jsem ráda, že nemám na čele třeba ještě špagetu z večeře.

Přiletí smska:

-Hele,kámošovi ses líbila

-Vole,mu řekni,že mam dvě děti

-Jsem mu to řekl. Prej nemáš lhát. Stačí říct,že nemáš zájem

Namyšleně si načechrám vlasy a uléhám do postele. #K. se akorát budí. Je čas se zase vrátit nohama na zem. Doslova. Pravou dávám z postele jako uzemění, aby se mi přestala motat hlava :-))

Kafe a klavír

Byl prosinec 2012 a já vyrazila na koncert skupiny Archive. Měla jsem za sebou nejtěžší období v životě a přežívala jen díky tomu, že jsem se snažila žít ze všech sil. Tenkrát to jeden potencionální zájemce nazval sebedestruktivitou, mému věku nevhodnou 🙂

Do Prahy jsem vyrazila s kamarádem. Hotel platil můj zaměstnavatel a tak jsme si to patřičně užívali. Před koncertem jsme procházeli městem a dostali chuť na kafe.

Kavárna Slávia. Na první pohled to vypadalo trochu nóbl, ale co už. Od vchodu byla cítit vůně kávy a někdo hrál na klavír. Taky jsem hrávala. Šest let. Než se mnou začala mlátit puberta.

,,Jé!“ vzdychla jsem a můj společník obrátil oči v sloup.

Uvolnil se stolek u okna. Ke klavíru to bylo,co by kamenem i pohledem dohodil. Za ním seděl postarší pán. Dosedli jsme a on mi věnoval úsměv.

Seděla jsem tam, poslouchala jak hraje, občas jsme se na sebe usmáli a já vnímala to neskutečný kouzlo okamžiku.

Věděla jsem, že ten kdo sedí proti mně není ten pravej. Ale ten okamžik byl. Uvědomovala jsem si naprosto jasně, že jsem sama. A dost možná budu i dál. Ale uvědomovala jsem si i to, jak můžou být někdy nečekané zvraty v životě krásné. V jednu chvíli se potácím domů  ve tři ráno v slzách a v druhou sedím v nádherné kavárně.

,,Nad čim zase přemejšlíš?“

Usměju se.

,,Ale nic. Je to hezký.“

,,Hele, ale my dva. Je Ti to jasný, že jo?“

,,Jasně. Víš, že mi to vyhovuje.“

Hodím okem po klavíristovi a ten mi věnuje mírný gentlemanský úsměv.

Dívám se na svého společníka.

,,Děkuju, žes mě sem vzal“

,,Ty seš prdlá, fakt.“

Jsem. To se za ty roky nezměnilo a asi nezmění. Jsem hrozná, prdlá, někdy vzteklá, unavená a natvrdlá. Taky žádná královna krásy. A mohla bych tak pokračovat až do dalšího úplňku. S dětmi se to ještě totiž o něco zhoršilo 🙂 A někdy přemýšlím proč já se vlastně o něco snažim, když to se mnou vlastně vůbec nemá cenu. Ale mám jeden vzácný okamžik, který mi ukázal, že i když se někdy dostaneš do pekel, za chvilku můžeš být v nebi. Byť jen na okamžik.

Po příjezdu jsem do Slávie napsala děkovný mail. A oni mi odpověděli, že daným pánem byl klavírista Aladár Lašanský. Pokud byste ho tam někdo viděl, poděkujte za mě ještě jednou.