To musí být krásný

Šli jsme na hřiště, ale ještě jsme se zastavili u malého rybníka, kde kamarád chytal s dětmi ryby.

Z blízkého domku vycházela známá rodina. Na odrážedle jela holčička a za ní na kole chlapeček.

,,A?!Brzdi trochu!“ zavolala máma na holčičku, která se jmenuje stejně jako ta naše.

Dívala jsem se na ten domek. Už před měsíci začali s rekonstrukcí. Už je hotovej. Malý domeček v krásné okrajové čtvrti. U rybníka. Poblíž ohrada s koňmi. Na zahradě houpačky, skluzavka, v přístřešku velké plastové auto. Ty bláho. Jaký to asi je? Vracet se někam kde je dost místa na uložení věcí, hraní, kde je dost místa pro život. Jaký to asi je, když se člověk nemusí hnát na hřiště, ale třeba si jeden den oddechnout a vypustit ratolesti na zahradu. Sednout si na lavičku a dát si kafe pod zlátnoucím listím stromů. Netahat sebou pití, svačinu, hračky. To musí být krásný.

,,To je, viď?“ otočím se na něj.

,,Jo. A v létě je sežerou komáři.“  kývne hlavou k rybníčku on a otvírá plechovku piva na cestu.

Jen tak z plezíru kouknu na zvonek. Jsou na nich křestní jména. Stejná jako naše. V krku mi vyschne a nedořeknu větu. My totiž….

Když přijdeme domů, začne obvyklý kolotoč. Koupání, večeře, uspávání. Padám na hubu. Kruci, musí to být pořád taková honička? Když usnou, chvíli zírám do mobilu na FB. To chlubení kamarádek, co všechno umí jejich děti, mě vytáčí.

,,Naše K. už mluví, chodí na nočník. A ti vaši ještě ne? A to je pořád malá tak malá?A to pořád nespíš? A to pořád nejí?“

Čekám kdy se vytasí s tím, že jejich dítě má IQ o výšce Mt. Everest, v roce umí sčítat, odčítat i dělit a objasnilo záhadu Bermudskýho trojúhelníku. Zároveň je mi to ale tak nějak líto. Vím, že dělám maximum, ale mám pocit, že bych mohla dělat víc. Jen mít možnosti. Nebýt věčně servaná a zakousnutá do zvládání běžných věcí. Ta dvojnásobná nálož mě někdy drtí.

Druhý den je zase boj s jídlem. Zkouším co se dá.

,,A., zlatíčko,prosím. Ještě lžičku.“ Malá se ale toporně snaží slézt ze židličky a ječí. Jak mě to štve. Člověk se s tim vaří, snaží se. Může se zbláznit, aby to dítě něco snědlo a pořád nic!

Když usnou, dopíjím vlažný kafe. Vyřizuju poptávky na inzeráty na bazaru a předem jsem zhnusená další komunikací s matkou, která si přijede pro jeden kousek oblečení za 40kč a já tomu musím uzpůsobit den. Myslím na to, že prodám tři věci třem lidem. Tři různé schůzky. A pak to vezmu a utratím za jeden jediný kus oblečení pro jedno dítě ze dvou. A bude tomu předcházet další vysedávání na fb, shánění, dohadování a další schůzka kvůli předání.

Vyjíždí na mě příspěvek Leonky. Nějakou dobu jsme spolu nemluvily. Pročítám její příběh na internetových stránkách Blesku a i když ho znám, znovu mě praští do srdce.

Já blbec. Myslím na naše konverzace. Na kytku, kterou jsem jí poslala do Motola. Myslím na to, že přes všechnu skepsi se naše #A. postavila v 18ti měsících. A i když pořád chodí trochu jako Scott Weiland z Velvetů, chodí. Dokonce se pokouší i o tanec a běh.

Sedím a myslím na ten domeček. A stydím se. A jsem naštvaná. Kdybych mohla, tak bych… Jenže nemůžu. A tak chodím po bytě a přemýšlím nad tím, co jí můžu poslat pro holčičky. Alespoň to oblečení. Jenže naše malá je sice o pár měsíců starší, ale holky už jí dávno dorostly.

Tohle už malá nenosí, to bych mohla. A ta mikinka. Té naší prdelíně už je menší, ale ještě jí nosí.. Ty punčošky. Ale co když jí ještě v zimě budou? Volím kompromis. Všechno nenosí, něco je jí kratší v pase nebo kratší rukávy a stejně bych musela pořídit něco jiného. Ale..  Ale nic. Nakonec je z toho slušný balík.

Jsem trochu nervózní. I když ty bazary nenávidím z celýho srdce a většinu těch matek bych vystřelila na Měsíc, pořád to znamená, že něco prodám a něco za to nakoupím. Když nic neprodám, nenakoupím. To dá rozum.

Děti se probouzí. Jdu chystat oběd. Do nohy mi napálí míč.

,,Kruci!“ nedořeknu. Ten míč kopla #A. Hlasitě se směje a potácivě přibíhá do kuchyně.

,,Kruci, mám já to ale štěstí, viď?“ zvednu jí do náruče, vlepim pusu. Zítra ten balík pošlu.

Vždycky jsou na světě lidé, kteří jsou na tom líp než vy. Mají to, co byste si přáli mít pro sebe nebo pro své blízké. Ale dost možná jsou na světě i ti, kteří se stejně tak dívají na vás, vzdychají a říkají si ,,To musí být krásný.“

Chtěla bych moc poděkovat těm, kteří přispívají Leonce na neurorehabilitaci pro holčičky. Jsem za to hrozně vděčná, protože mám aspoň trochu pocit, že jsem jen neseděla se založenýma rukama. Díky!

Reklamy

Autor: matkanaodstrel

Když nepíšu, mluvím. Když nemluvím, píšu. A když zrovna zvládám přežít a nezbláznit se z dvojčat, snažím se dostat z hlavy dětské fláky hudbou pro otrlé.

Zanechat odpověď

Please log in using one of these methods to post your comment:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s