Side cut

Dívala jsem se do zrcadla a neviděla samu sebe. Ten samý obličej,ta samá jizva na spodním rtu vlevo. Ale.. Zírala na mě i část mé kamarádky Jany, jejíž tričko mi celkem sedí, ale mému stylu už tak ne. Viděla jsem i Míšu, jejíž styl je mi bližší, ale její džíny o trochu větší. Ušetřila jsem peníze, čas i nervy. Nakupování nesnáším. A vždycky bych nejradši, aby to růžový triko bylo radši černý, rukávy trochu delší nebo ten knoflík trochu jinde.  (,,To jsou ty Tvoje představy!“) Ale i to ke mně asi patří.

Viděla jsem i to, že jsem štíhlejší než dřív. Protože děti, protože On. Protože musím rychle, protože musím mlčky.

Někdy se mi po těch telecích létech nestýská. To jelito je často se mnou a komplikuje můj dospěláckej a „seriózní“ život. A někdy, jakoby ta bláznivá holka zmizela. Pod tíhou povinností, starostí. Pod tou každodenní rutinou, která je nutná a mnohdy neměnná. A po té praštěnosti se mi někdy přece jen zasteskne

Dívala jsem se do toho zrcadla a hlavou mi běželo:

Já to konečně střihnu!

Ať jsem to já. Ta máma od dětí, ale i ta prdlá divoženka, která je pořád tam někde uvnitř. Když ty vlasy přehodím, jsem pořád tou šedou myškou a zodpovědnou matkou. Když je ukážu, bude tu se mnou. Ta část, kterou mám ráda i přes všechny průsery a káravý pohledy. A která mi někdy zoufale chybí.

Poučena paní lékárnicí, jsem vyřkla své přání. Kamarádka se ani nepozastavila. Na všechny otázky v klidu odpověděla, poradila.

-Hele, takhle jo? Můžu to střihnout?

-Jo

Zavřela jsem oči a myslí mi proběhlo, že naposled mě v tom místě holili před operací ucha. Relativně zbytečně. Další operace se obešly bez úprav účesu. Taky jsem myslela na to ošklivý nedochůdče, kterým jsem bývala víc než 13 let a který rodiče stříhali na kluka, aby to bylo pohodlnější. Když jsem si nechávala dorůst vlasy, měla jsem je ještě vlnitý. Dost dlouho jsem vypadala, jako kdybych každý ráno strčila prsty do zásuvky. Mé platonické lásky se mi dost často posmívaly.

A pak jsem otevřela oči.

-No, to je boží!

Kamarádka se zaradovala a mé nadšení jí navnadilo natolik, že mi vzala trochu i zadek.

-Ty hele, a ten opravdovej vzít trochu nemůžeš? Ještě trochu zhubnu a budu ho mít u kolen

-Ježiši, fuj!

Zasmála se akorát ve chvíli, kdy mi brutálně zakručelo v břiše.

Když jsem jela domů, měla jsem takovou radost, že bych si nejradši koupila ještě něco na sebe. Ale zaběhla jsem jen do Levných knih, dětem pro dvě nové, aby chvíli vydržely a nechaly svou starou matku oddechnout. A rychle domu.

-A líbí se Ti tohle?

Ukazuju mu ve výtahu cestou z hřiště vystříhanou část, která přes rozpuštěné vlasy není vidět.

-Hm. Punk.

Svlékám děti. Chci pověsit bundu. Ten věšák je nějak prázdnej. V chodbě stojí taška. A ta je nějak plná…

 

 

 

 

Reklamy

Lékárnice

Máme tu relativně novou lékárnici. Takovou trochu údernější, než jsou její starší kolegyně.

Včera jsem volala, abych objednala #A ty její „mňaminky“. Všechno bez potíží, jako vždycky. Chodíme tam pravidelně a už nás znají, takže nikdy není s čímkoli problém.

Když hlídala babi s dědou, vyrazila jsem.

A unesete to? Je to těžký!

-Určitě. Já unesu všechno.

Zasmála jsem se, ale ona se jen zvláštně podívala.

-Prosim Vás.. A měla byste Multisanostol? 

-Jistě.

-Prosim Vás.. A ty jablečný kroužky. Děti je milujou.

Opět se mi dívá do očí. Asi jí prudim tim, že pořád něco chci. Musim brzdit.

-Kartičku máte?

-Ježiši. Já jí asi ztratila.

Znovu se na mě upřeně podívá. A vystaví mi novou. Ta původní už totiž stejně neplatí.

Snažim se to všechno pobrat, ale nevzala jsem si tašku.

-Prosim Vás… Myslíte, že byste mi na to mohla dát nějakou igelitku? Já jsem úplně blbá. Nechala jsem jí doma.

Její pohled by už neustál ani Chuck Norris.

Vy mi to všechno řikáte, jak kdybyste čekala, že Vás pošlu do háje!

Jsem zmatená.

-Vůbec mi to nemusíte řikat takovym tónem. Já jsem tady od toho a vy sem chodíte pravidelně. Tady máte tašku. A počkejte, otevřu Vám dveře.

-Ale to nemusíte, já..

Znovu mě zpraží pohledem a jde mi otevřít. Její oči říkají

-Nebuď tak uťáplá!

Ani nevim, kdy se to stalo. Kdy jsem začala mít pocit, že se musím za všechno omlouvat. Kdy jsem se začala bát mluvit o tom, co chci a potřebuju. Kdy jsem se začala bát, vůbec mluvit. A kdy jsem vůbec to co chci a potřebuju, přestala vlastně i vnímat.

Měla pravdu. Dotáhla jsem to domu a myslela jsem, že mi upadnou záda, ruce i nohy. Možná unesu všechno. Ale ne bez následků.

Zn.Za kafe

Už dva roky se tu hromadí oblečení po našich dětech, či po dětech našich známých, které odpovídá kvalitou a provedením spíš hadru na podlahu. Nicméně pořád je tak nějak použitelné. Jenže kam s tím? Známí to vyřešili tím, že ho dali nám. Jenže když  všude škrábe, nesedí, je to opravdu, ale opravdu strašný, ani já ho tomu dítěti nedám. Do nemocnice nebo kojeňáku bych se s tím styděla jít. A rovnou to vyhodit mi zase přišla škoda.

Už jednou jsem dávala na facebook inzerát, že věnuji za odvoz. Ozval se tatínek chlapečka, na kterého údajně zůstal sám.

-A nemohla byste mi to přivézt?

-Nezlobte se, ale jsou to tři obrovský tašky a já neřídím.

-A nemohla byste mi to protřídit a jen to malý a pěkný mi dovézt?

-Nezlobte se, ale potřebuju to udat všechno a nechci to třídit, proto to dávám za odvoz.

Už se neozval.

Několikrát jsem apelovala na tatínka dětí, aby to hodil na „koníka“ (web modrykonik.cz), protože já se na tyhle stránky prostě odmítám registrovat. Nicméně, ani na to nedošlo.

V posledních dnech se snažím jakkoli zaměstnat. Většinou to není těžké, děti se o mě v tomhle ohledu dokážou postarat naprosto dokonale. Ale mám nějak potřebu vyřizovat resty. A tak jsem si řekla, že tu komoru prostě aspoň trochu uvolnim. Když jsem zjistila, že došlo kafe, měla jsem na výběr. Jenže jak jsem se tak koukla do zrcadla, kdybych nabídla za to kafe sebe, ještě bych musela přihodit něco na vrch. A myslim, že dvojčata by neprošla. A tak jsem si vzpomněla na ty tašky narvaný oblečením. A vyšlo to.

Děti usnuly. Jela jsem výtahem, plný ruce igelitek. Před vchodem na mě čekala drobná paní. Ryla pohledem do země. Jak já to znam. Téměř beze slova jsem jí předala věci a ona mně balíček Palomy.

Usmála jsem se:

-Děkuju Vám. Zachránila jste mi život. Nechcete s tim kousek pomoct?

Udiveně se na mě podívala, posbírala tašky a v rámci možností rychle odcházela.

Uvařila jsem si konečně spásné kafe a přišla mi zpráva:

-Vy mně.

Profil ale zrušila. Nebýt té zprávy, řekla bych si, že to byla podvodnice. Třeba nějaká uklízečka, který ve firmě došly hadry 🙂 Ale takhle vím, že možná cítila něco podobného jako já. Možná stud, možná pocit, že posté selhala.

 

Útržky

-Přijdu brzy a pomůžu Ti

-Tak si dej jedno i za mě

-Jasný,vezmu Ti ho do kapsy

*smích*

Rozsvícená lampička,prázdno,vztek. Zprávy, které mi ženou slzy do očí.

*Zvonek*

-Co jste zapomněli?

-Policie ČR, dobrý den

Prosebné pohledy k lékařům, zoufalé telefonáty. Stojím u postele a říkám slova, která neslyší, která ale musím říct.

V případě, že by.. Zavoláme.

Přebírám auto, polepené páskami PČR.

-Nezlobte se, musím si vyfotit Vaší poslední konverzaci.

Volám si taxíka domů, nestíhám jejich svačinu.

-To je hroznej barák, co? praví taxikář

-Jo.

Tisknu jeho zimní bundu, která šíleně smrdí

-Prosím Vás, zastavte. Zastavte! otřásám se vzlyky

-Jak mě tady mohl nechat?

Taxikář mlčí, spočítá útratu.

Doběhnout domů, setřít slzy.

-Zlatíčka, už jsem tady. Dáme něco dobrého?

Ten pytel, zvedání žaludku na prázdno. Útěk k popelnicím, třes a slzy.

Je k ránu a nemám komu zavolat. Beru mobil a nahrávám vzkaz na záznamník. Vzkaz který nikdy neslyšel a neuslyší.

-Jak jsi mi to mohl udělat? Strašně to smrdí! To strašně smrdí, nejde to vyvětrat, byly tam i ty boty, nemohla jsem je vyndat. Já je nemohla vyndat. Jak jsi mi to jenom mohl udělat?

Čistím si zuby a dívám se na mobil. Žádný nepřijatý hovor. Pořád je to dobrý. Pořád tam je. Tam za těmi stromy, tam v té posteli. Jeho oči jsou zavřené, ale pořád je tam.

-Dobrý den, prosím Vás, volám kvůli stavu půjčky. Vím, že nejsem manželka, já vím….Co mám dělat?

Nakrmit, přebalit, usmívat se, nebrečet, sehnat hlídání, jet přes město tam, přes město zpátky. Nakrmit, přebalit, vykoupat,usmívat se,uspat. Pobrečet si. Pár minut spánku, vstát.

Nakrmit, přebalit, usmívat se, nebrečet, sehnat hlídání, jet přes město tam, přes město zpátky. Nakrmit, přebalit, vykoupat, usmívat se, uspat. Pobrečet si. Pár minut spánku, vstát.

Den za dnem.

Ječím na poručíka kriminálky, na jeho šéfa. Dohaduju se s jeho „rodinou“. To, že jsem troska neznamená, že po sobě nechám šlapat.

-Všechno bude lepší, uvidíš. Všechno bude lepší. Mám kontakty. Všechno bude jinak.

Rok poté je zase úplněk. Ale… Kdy bude všechno lepší?

Matky na odstřel

Seděly jsme v kavárně několik hodin. Ne, že bysme se tak dlouho neviděly. Jen jsme se tak dlouho neviděly bez dětí. Mluvily jsme tak zaujatě a poslouchaly tak pozorně, že za celý čtyři hodiny nešla ani jedna na wc a před námi zůstaly prázdné hrnky od kafe, které jsme si daly krátce po příchodu. Poslouchala jsem tu skvělou mámu dvou dětí, viděla jsem jí smát se a žasnout nad tím co denně prožívám a viděla jí plakat. A to mě naštvalo. A dovedlo k tomu, napsat tenhle příspěvek. Tímto prosím radikální biomatky a  všechny ty přechytralé a dokonalé matky, které si myslí, že ví všechno jenom proto,že porodily, ať nečtou.

Po porodu jsem se necítila úplně nejlíp. Když pominu všechny ty stresy kolem zdravotního stavu dětí, celkové zklamání z porodu a všechny ty nervy v těhotenství, mimo jiné na mě dost působilo, že nesplňuju tu všeobecně přijatou představu o té správné a dokonalé matce. Facebook na mě pálil spokojené rodinné fotky kamarádek, usměvavé buclaté andílky, spící snad jen díky jemnému fouknutí své neustále usmívající se a dokonale vypadající matky. Já se nesmála. Denně jsem bojovala o to přežít a nezbláznit se.

Obě naše děti řvaly. Malý o něco méně, malá prakticky nonstop. Když jeden spal, druhý řval. Do toho neustálé zvracení, odmítání mléka, průjmy, hospitalizace. Doma prohloubená krize, trvající už měsíce. Byla jsem unavená, vynervená a měla jsem pocit, že to vůbec nezvládám. Když jsem se ptala zkušenějších duomatek, bylo mi řečeno, že to zvládla každá. Musely. A já taky musím. Lámala jsem si pořád hlavu, kde je chyba. Stresovala jsem se v těhotenství moc? Mohla jsem to ovlivnit? Je to všechno moje vina? Jsem fakt tak neschopná?

Když oba plakali a já je nemohla oba najednou nosit, houpala jsem je v lehátkách. Nebo jsem je houpala v hačkách. Hodiny. Nebo na střídačku nosila v náruči. Někdy jsem je dala do postýlky, prostrčila nohy špriclemi a jezdila s postýlkou ze strany na stranu, abych měla ruce volné a mohla se najíst. Kolikrát malá nechtěla být v hačce a malý v lehátku, takže jsem jednou nohou houpala lehátko, jednou rukou houpala hačku zavěšenou ze stropu a zbylou volnou rukou jedla. A nebo hledala na internetu informace,jak se vylízat ze zdr. problémů dětí nebo jak být lepší matkou. Ano, mohla jsem je oba nosit. Ale malá se oproti všech předpokladům nosit nechtěla, drápala mě a vřískala a já neměla to srdce toho nervního drobečka ještě víc nutit do něčeho, co se jí nelíbí. A to nepočítám, že si zvládla vytáhnout sondu jen pár otřeními o mé rameno. Celkově si z toho období pamatuju i světlé okamžiky. Ale upřímně. Hlavně ten pocit zoufalství a beznaděje. Hodiny strávené neúspěšnými pokusy o nakrmení #A, desítky a desítky plen plných vodnatých stolic. Kila a kila rýže, rozvařené na rýžový odvar. A neustálé otázky proč. Proč já, proč moje děti. Proč nejsme ta rodinka z katalogu. Proč nejsme jako ti ostatní? Proč nemůžeme být taky šťastní? A co jsem to proboha za matku, když se neusmívám a nehlásám jak strašně moc svý miláčky miluju? A co jsem to za ženu, když mi občas ujedou nervy, když se bojím, když pochybuju? Když se rozbrečím a nedokážu být pořád silná? A co proboha z těch dětí bude, když jsem se v těhotenství trápila a když jsem rodila císařem a když jsem kojila jen prvních pár měsíců nebo v případě malé týdnů?

Co jsem to proboha za matku, která dá na rady lékařů a vzdá se kojení dítěte? Která nebojuje za to, aby její dítě mělo mateřské mléko? Z mého pohledu jsem udělala to jediné, co jsem mohla. Prostě jsem zvolila tu nejšetrnější variantu-to nejlepší naštěpené mléko na trávení. Byť umělé. Malá ve třech měsících vážila 2800g, všechno co jsme do ní pracně dostali lítalo horem i spodem. A já už byla vyčerpaná. Do úmoru jsem po třech hodinách odstříkávala a mrazila pro případ, že MM bude možné použít. Zkoušelo se to. Prostě to nešlo. A než ničit svoje už dostatečně zkoušený děti dalšími a dalšími pokusy, prostě jsem dala na rady zkušenějších.

Co jsem to za matku, která dětem odepře mateřské mléko? Ta otázka mě někdy pálí ještě teď.

V poslední době jsem zaslechla útržky rozhovorů, diskuzí a nebo mluvila s kamarádkami, které zažily nebo zažívají něco, co je trochu mimo normy běžného a přípustného chování.

-Ty hele. Já se Ti to stydim říct, ale já jsem někdy hrozně nasraná. I na to malý dítě. A cítim se neužitečná. Já bych hrozně chtěla jít městem. Nalíčená a v podpatcích. Jako ženská. Ne jako matka s řvoucím fakanem na ruce. Chtěla bych, aby se po mně někdo se zalíbením ohlídl. Aby se ten muj na mě podíval jako dřív. Jako na ženskou. Ne jako na vybavení domácnosti a tu cuchtu, co mu opečovává dítě.

-Ty hele. Ono je to asi divný, ale já někdy brečim. A cítim se jako debil, že nejsem upravená a vysmátá. A že to dítě řve. Že nespí. Že nemáme takový ty fotky, co maj ostatní.

-Ty hele. Já jsem rodila císařem. A přišla jsem o mlíko. Zkoušela jsem všechno, ale nešlo to. Fakt to nešlo. A malá je teď občas vzteklá. Určitě je to tim porodem a tim, že jsem dost dlouho nekojila. Můžu za to já. Třeba jsem si předtim neměla dát to jedno černý pivo. 

-Ty hele, já tu malou asi dost nemiluju. Někdy mě tak vytáčí. Co jsem to za mámu, že dokážu ječet na malý dítě nebo ho i plácnout?

-Ty hele, on si našel jinou. Ale můžu za to já. Těhotná jsem vypadala jako balvan.

Pokaždý když slyším/čtu podobný věci, všechno se ve mně sevře. Nikdy jsem se netajila tím, že jsem spíš taková ta matka na odstřel. Která klidně vyventiluje svou frustraci, i když svý děti bezmezně miluje. Která je občas naštavaná, nevyspalá, nervní. I když vím, že to nebude pochopeno, natož odpuštěno. Můžu se dokonce přiznat k tomu, že jsem si mateřství začala užívat až když se děti zbavily zdravotních problémů, já se trochu zaběhla a naučila se dělat víc věcí najednou. Zjistila co na ně funguje a najeli jsme na nějaký režim. Všechno se časem hodně zlepšilo a já spoustu věcí pochopila a na spoustu věcí přišla. Třeba na to, že ty, které se dušovaly jak všechno zvládly, měly za zadkem většinu famílie nebo aspoň babičku, která vzala kočárek, napekla, navařila, případně dokonce odešla dřív do důchodu. Nebo dle jejich slov ošklivé a hloupé kamarádky, které ale byly tak hodné, že hlídaly v případě potřeby a ještě jim uklidily. Nebo tatínky, kteří fungovali na 200%. Takže jsem jejich chvástání mohla klidně hodit za hlavu. Taky jsem díky vlastní upřímnosti objevila, že spousta těch holek se cítilo stejně. Ale považovaly za nepřípustné to někomu říct. Radši prostě postovaly ty dokonalé rodinné fotky, i když ten jejich chodil za jinou nebo za zavřenými dveřmi brečely vyčerpáním úplně stejně jako já.

A mně to prostě nedá. Kdo sakra jsou ti, kteří mají právo soudit člověka a ještě ke všemu matku, jestli je dobrá nebo špatná? Ti, kvůli kterým se normální ženská cítí jako kus hadru?

Seděla naproti mně. Máma, která dle mě naprosto úžasně vychovala osmiletýho kluka. Nebyla dokonale nalíčená, ale tak o polovinu víc upravená než já. Vkusně oblečená, inteligentní třicítka. A v jejích očích jsem viděla tolik bolesti, že zklamala. Protože neměla ten úžasnej a dokonalej porod. Že tím pádem nedala svému dítěti to nejlepší co mohla. Plakala i proto, že člověk, který jí měl být oporou, ji v tom nejhorším období zklamal. A už nikdo to nikdy nevrátí zpátky. Dotkla se toho nejbolavějšího místa ve mně. Ale možná je to tím,že nevěřím na dokonalost světa ani člověka. Možná je to tím, že kdybych si to všechno připustila, zešílím. Ale já neplakala. Protože i když to tak možná nevypadá nebo si to myslím jen já, vnímám to, že jsem dělala maximum. A ještě mnohem víc. Nepopírám, že jsem chybovala a chybuju pořád. Možná jsem fakt ta kráva a matka na odstřel. A nedělám všechno podle těch dokonalých norem současnosti a nejsem tak skvěle upravená, trpělivá a hodná jak bych měla být. Ale jsem upřímná, vřele milující a ze všech sil se snažící. A neskutečně mě mrzí, že spousta inteligentních, krásných a skvělých žen podléhá takovým bezútěšným stavům jen proto, že jejich muži nebo okolí mají zcestné představy o tom, jaké by měly být. Ti nejbližší by měli být oporou a ne zdrojem depresí, které ve finále odsoudí, protože nezapadají do jejich představ o ideálním vztahu a rodině. A krucinál himlhergot! Chcete-li mít dokonalý vztah, co takhle otevřít tu pusu i na něco jinýho než na pivo a řízek a aspoň trochu komunikovat?Co takhle na tom taky zamakat?

Jenže to je asi moc práce. A tak pořád budu za tu krávu, která to má hozené trochu jinak a která se o tom nestydí mluvit, aby ty, které to mají podobně, neměly chuť skákat z okna.