Matky na odstřel

Seděly jsme v kavárně několik hodin. Ne, že bysme se tak dlouho neviděly. Jen jsme se tak dlouho neviděly bez dětí. Mluvily jsme tak zaujatě a poslouchaly tak pozorně, že za celý čtyři hodiny nešla ani jedna na wc a před námi zůstaly prázdné hrnky od kafe, které jsme si daly krátce po příchodu. Poslouchala jsem tu skvělou mámu dvou dětí, viděla jsem jí smát se a žasnout nad tím co denně prožívám a viděla jí plakat. A to mě naštvalo. A dovedlo k tomu, napsat tenhle příspěvek. Tímto prosím radikální biomatky a  všechny ty přechytralé a dokonalé matky, které si myslí, že ví všechno jenom proto,že porodily, ať nečtou.

Po porodu jsem se necítila úplně nejlíp. Když pominu všechny ty stresy kolem zdravotního stavu dětí, celkové zklamání z porodu a všechny ty nervy v těhotenství, mimo jiné na mě dost působilo, že nesplňuju tu všeobecně přijatou představu o té správné a dokonalé matce. Facebook na mě pálil spokojené rodinné fotky kamarádek, usměvavé buclaté andílky, spící snad jen díky jemnému fouknutí své neustále usmívající se a dokonale vypadající matky. Já se nesmála. Denně jsem bojovala o to přežít a nezbláznit se.

Obě naše děti řvaly. Malý o něco méně, malá prakticky nonstop. Když jeden spal, druhý řval. Do toho neustálé zvracení, odmítání mléka, průjmy, hospitalizace. Doma prohloubená krize, trvající už měsíce. Byla jsem unavená, vynervená a měla jsem pocit, že to vůbec nezvládám. Když jsem se ptala zkušenějších duomatek, bylo mi řečeno, že to zvládla každá. Musely. A já taky musím. Lámala jsem si pořád hlavu, kde je chyba. Stresovala jsem se v těhotenství moc? Mohla jsem to ovlivnit? Je to všechno moje vina? Jsem fakt tak neschopná?

Když oba plakali a já je nemohla oba najednou nosit, houpala jsem je v lehátkách. Nebo jsem je houpala v hačkách. Hodiny. Nebo na střídačku nosila v náruči. Někdy jsem je dala do postýlky, prostrčila nohy špriclemi a jezdila s postýlkou ze strany na stranu, abych měla ruce volné a mohla se najíst. Kolikrát malá nechtěla být v hačce a malý v lehátku, takže jsem jednou nohou houpala lehátko, jednou rukou houpala hačku zavěšenou ze stropu a zbylou volnou rukou jedla. A nebo hledala na internetu informace,jak se vylízat ze zdr. problémů dětí nebo jak být lepší matkou. Ano, mohla jsem je oba nosit. Ale malá se oproti všech předpokladům nosit nechtěla, drápala mě a vřískala a já neměla to srdce toho nervního drobečka ještě víc nutit do něčeho, co se jí nelíbí. A to nepočítám, že si zvládla vytáhnout sondu jen pár otřeními o mé rameno. Celkově si z toho období pamatuju i světlé okamžiky. Ale upřímně. Hlavně ten pocit zoufalství a beznaděje. Hodiny strávené neúspěšnými pokusy o nakrmení #A, desítky a desítky plen plných vodnatých stolic. Kila a kila rýže, rozvařené na rýžový odvar. A neustálé otázky proč. Proč já, proč moje děti. Proč nejsme ta rodinka z katalogu. Proč nejsme jako ti ostatní? Proč nemůžeme být taky šťastní? A co jsem to proboha za matku, když se neusmívám a nehlásám jak strašně moc svý miláčky miluju? A co jsem to za ženu, když mi občas ujedou nervy, když se bojím, když pochybuju? Když se rozbrečím a nedokážu být pořád silná? A co proboha z těch dětí bude, když jsem se v těhotenství trápila a když jsem rodila císařem a když jsem kojila jen prvních pár měsíců nebo v případě malé týdnů?

Co jsem to proboha za matku, která dá na rady lékařů a vzdá se kojení dítěte? Která nebojuje za to, aby její dítě mělo mateřské mléko? Z mého pohledu jsem udělala to jediné, co jsem mohla. Prostě jsem zvolila tu nejšetrnější variantu-to nejlepší naštěpené mléko na trávení. Byť umělé. Malá ve třech měsících vážila 2800g, všechno co jsme do ní pracně dostali lítalo horem i spodem. A já už byla vyčerpaná. Do úmoru jsem po třech hodinách odstříkávala a mrazila pro případ, že MM bude možné použít. Zkoušelo se to. Prostě to nešlo. A než ničit svoje už dostatečně zkoušený děti dalšími a dalšími pokusy, prostě jsem dala na rady zkušenějších.

Co jsem to za matku, která dětem odepře mateřské mléko? Ta otázka mě někdy pálí ještě teď.

V poslední době jsem zaslechla útržky rozhovorů, diskuzí a nebo mluvila s kamarádkami, které zažily nebo zažívají něco, co je trochu mimo normy běžného a přípustného chování.

-Ty hele. Já se Ti to stydim říct, ale já jsem někdy hrozně nasraná. I na to malý dítě. A cítim se neužitečná. Já bych hrozně chtěla jít městem. Nalíčená a v podpatcích. Jako ženská. Ne jako matka s řvoucím fakanem na ruce. Chtěla bych, aby se po mně někdo se zalíbením ohlídl. Aby se ten muj na mě podíval jako dřív. Jako na ženskou. Ne jako na vybavení domácnosti a tu cuchtu, co mu opečovává dítě.

-Ty hele. Ono je to asi divný, ale já někdy brečim. A cítim se jako debil, že nejsem upravená a vysmátá. A že to dítě řve. Že nespí. Že nemáme takový ty fotky, co maj ostatní.

-Ty hele. Já jsem rodila císařem. A přišla jsem o mlíko. Zkoušela jsem všechno, ale nešlo to. Fakt to nešlo. A malá je teď občas vzteklá. Určitě je to tim porodem a tim, že jsem dost dlouho nekojila. Můžu za to já. Třeba jsem si předtim neměla dát to jedno černý pivo. 

-Ty hele, já tu malou asi dost nemiluju. Někdy mě tak vytáčí. Co jsem to za mámu, že dokážu ječet na malý dítě nebo ho i plácnout?

-Ty hele, on si našel jinou. Ale můžu za to já. Těhotná jsem vypadala jako balvan.

Pokaždý když slyším/čtu podobný věci, všechno se ve mně sevře. Nikdy jsem se netajila tím, že jsem spíš taková ta matka na odstřel. Která klidně vyventiluje svou frustraci, i když svý děti bezmezně miluje. Která je občas naštavaná, nevyspalá, nervní. I když vím, že to nebude pochopeno, natož odpuštěno. Můžu se dokonce přiznat k tomu, že jsem si mateřství začala užívat až když se děti zbavily zdravotních problémů, já se trochu zaběhla a naučila se dělat víc věcí najednou. Zjistila co na ně funguje a najeli jsme na nějaký režim. Všechno se časem hodně zlepšilo a já spoustu věcí pochopila a na spoustu věcí přišla. Třeba na to, že ty, které se dušovaly jak všechno zvládly, měly za zadkem většinu famílie nebo aspoň babičku, která vzala kočárek, napekla, navařila, případně dokonce odešla dřív do důchodu. Nebo dle jejich slov ošklivé a hloupé kamarádky, které ale byly tak hodné, že hlídaly v případě potřeby a ještě jim uklidily. Nebo tatínky, kteří fungovali na 200%. Takže jsem jejich chvástání mohla klidně hodit za hlavu. Taky jsem díky vlastní upřímnosti objevila, že spousta těch holek se cítilo stejně. Ale považovaly za nepřípustné to někomu říct. Radši prostě postovaly ty dokonalé rodinné fotky, i když ten jejich chodil za jinou nebo za zavřenými dveřmi brečely vyčerpáním úplně stejně jako já.

A mně to prostě nedá. Kdo sakra jsou ti, kteří mají právo soudit člověka a ještě ke všemu matku, jestli je dobrá nebo špatná? Ti, kvůli kterým se normální ženská cítí jako kus hadru?

Seděla naproti mně. Máma, která dle mě naprosto úžasně vychovala osmiletýho kluka. Nebyla dokonale nalíčená, ale tak o polovinu víc upravená než já. Vkusně oblečená, inteligentní třicítka. A v jejích očích jsem viděla tolik bolesti, že zklamala. Protože neměla ten úžasnej a dokonalej porod. Že tím pádem nedala svému dítěti to nejlepší co mohla. Plakala i proto, že člověk, který jí měl být oporou, ji v tom nejhorším období zklamal. A už nikdo to nikdy nevrátí zpátky. Dotkla se toho nejbolavějšího místa ve mně. Ale možná je to tím,že nevěřím na dokonalost světa ani člověka. Možná je to tím, že kdybych si to všechno připustila, zešílím. Ale já neplakala. Protože i když to tak možná nevypadá nebo si to myslím jen já, vnímám to, že jsem dělala maximum. A ještě mnohem víc. Nepopírám, že jsem chybovala a chybuju pořád. Možná jsem fakt ta kráva a matka na odstřel. A nedělám všechno podle těch dokonalých norem současnosti a nejsem tak skvěle upravená, trpělivá a hodná jak bych měla být. Ale jsem upřímná, vřele milující a ze všech sil se snažící. A neskutečně mě mrzí, že spousta inteligentních, krásných a skvělých žen podléhá takovým bezútěšným stavům jen proto, že jejich muži nebo okolí mají zcestné představy o tom, jaké by měly být. Ti nejbližší by měli být oporou a ne zdrojem depresí, které ve finále odsoudí, protože nezapadají do jejich představ o ideálním vztahu a rodině. A krucinál himlhergot! Chcete-li mít dokonalý vztah, co takhle otevřít tu pusu i na něco jinýho než na pivo a řízek a aspoň trochu komunikovat?Co takhle na tom taky zamakat?

Jenže to je asi moc práce. A tak pořád budu za tu krávu, která to má hozené trochu jinak a která se o tom nestydí mluvit, aby ty, které to mají podobně, neměly chuť skákat z okna.

Reklamy

Autor: matkanaodstrel

Když nepíšu, mluvím. Když nemluvím, píšu. A když zrovna zvládám přežít a nezbláznit se z dvojčat, snažím se dostat z hlavy dětské fláky hudbou pro otrlé.

Zanechat odpověď

Please log in using one of these methods to post your comment:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s