Side cut

Dívala jsem se do zrcadla a neviděla samu sebe. Ten samý obličej,ta samá jizva na spodním rtu vlevo. Ale.. Zírala na mě i část mé kamarádky Jany, jejíž tričko mi celkem sedí, ale mému stylu už tak ne. Viděla jsem i Míšu, jejíž styl je mi bližší, ale její džíny o trochu větší. Ušetřila jsem peníze, čas i nervy. Nakupování nesnáším. A vždycky bych nejradši, aby to růžový triko bylo radši černý, rukávy trochu delší nebo ten knoflík trochu jinde.  (,,To jsou ty Tvoje představy!“) Ale i to ke mně asi patří.

Viděla jsem i to, že jsem štíhlejší než dřív. Protože děti, protože On. Protože musím rychle, protože musím mlčky.

Někdy se mi po těch telecích létech nestýská. To jelito je často se mnou a komplikuje můj dospěláckej a „seriózní“ život. A někdy, jakoby ta bláznivá holka zmizela. Pod tíhou povinností, starostí. Pod tou každodenní rutinou, která je nutná a mnohdy neměnná. A po té praštěnosti se mi někdy přece jen zasteskne

Dívala jsem se do toho zrcadla a hlavou mi běželo:

Já to konečně střihnu!

Ať jsem to já. Ta máma od dětí, ale i ta prdlá divoženka, která je pořád tam někde uvnitř. Když ty vlasy přehodím, jsem pořád tou šedou myškou a zodpovědnou matkou. Když je ukážu, bude tu se mnou. Ta část, kterou mám ráda i přes všechny průsery a káravý pohledy. A která mi někdy zoufale chybí.

Poučena paní lékárnicí, jsem vyřkla své přání. Kamarádka se ani nepozastavila. Na všechny otázky v klidu odpověděla, poradila.

-Hele, takhle jo? Můžu to střihnout?

-Jo

Zavřela jsem oči a myslí mi proběhlo, že naposled mě v tom místě holili před operací ucha. Relativně zbytečně. Další operace se obešly bez úprav účesu. Taky jsem myslela na to ošklivý nedochůdče, kterým jsem bývala víc než 13 let a který rodiče stříhali na kluka, aby to bylo pohodlnější. Když jsem si nechávala dorůst vlasy, měla jsem je ještě vlnitý. Dost dlouho jsem vypadala, jako kdybych každý ráno strčila prsty do zásuvky. Mé platonické lásky se mi dost často posmívaly.

A pak jsem otevřela oči.

-No, to je boží!

Kamarádka se zaradovala a mé nadšení jí navnadilo natolik, že mi vzala trochu i zadek.

-Ty hele, a ten opravdovej vzít trochu nemůžeš? Ještě trochu zhubnu a budu ho mít u kolen

-Ježiši, fuj!

Zasmála se akorát ve chvíli, kdy mi brutálně zakručelo v břiše.

Když jsem jela domů, měla jsem takovou radost, že bych si nejradši koupila ještě něco na sebe. Ale zaběhla jsem jen do Levných knih, dětem pro dvě nové, aby chvíli vydržely a nechaly svou starou matku oddechnout. A rychle domu.

-A líbí se Ti tohle?

Ukazuju mu ve výtahu cestou z hřiště vystříhanou část, která přes rozpuštěné vlasy není vidět.

-Hm. Punk.

Svlékám děti. Chci pověsit bundu. Ten věšák je nějak prázdnej. V chodbě stojí taška. A ta je nějak plná…

 

 

 

 

Autor: matkanaodstrel

Když nepíšu, mluvím. Když nemluvím, píšu. A když zrovna zvládám přežít a nezbláznit se z dvojčat, snažím se dostat z hlavy dětské fláky hudbou pro otrlé.

Zanechat odpověď

Please log in using one of these methods to post your comment:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s