Pár jejích objetí

#A nikdy nebyla moc kontaktní dítě. Už od malička. Nemá ráda nošení v nosítku, až časem se tak nějak naučila na to, že vydrží v objetí. Někdy si položí hlavu na rameno.

S věkem, chápáním a pravidelnou várkou mých dotěrných mateřských něžností, se to ale zlepšuje. Vážím si ale její samostatnosti a toho, že se na mě nesnaží viset jako bráška 🙂

Občas její něha překvapí. Někdy mile, jindy trochu hořce.

Byl pryč.

Šla jsem s nimi na procházku. Na hřiště, kouknout na vláčky. Vraceli jsme se a už se šeřilo. Když jsme přicházeli k domu, v dálce zahlídla vysokou mužskou postavu.

Začala poskakovat jako vždycky, když má radost. Tak trochu praštěně mávat jak má ve zvyku a brebentit: „Tatata!“

Jenže to nebyl táta.

„#A? To není tatínek.“ Zopakovala jsem to snad čtyřikrát a pak jí nekompromisně chytla za ruku, když se chtěla k pánovi rozběhnout. Práskla sebou na studenou zem a spustila hysterák. Knedlík v krku. Dovlíct domů a chvíli se vzpamatovat.

Dětská herna. #A si hraje. Po dvou hodinách jsme všichni už unavení. U dveří stojí rodina. Táta, máma a malá dcera. Oblékám #K. Malá si to míří přímo k nim. Před pánem se zastaví. Koukne na něj nahoru a beze slova mu obejme nohy. Zaboří do nich hlavu. Pána to překvapí natolik, že drží. A tak tam stojí. Má dcera, objímající cizího muže.

Jen polknu,obleču děti a vracím se do prázdného bytu.

Kdyby tady byl, pomohl by mi s koupáním. Snad. Nebo by zaběhl pro to kafe. Možná by mi nepomohl tak, jak bych potřebovala a bylo by to dobré, ale aspoň trochu. Aspoň bych se měla na co těšit. Třeba jen na to, že jeho přítomnost odvede pozornost dětí. Třeba jen na chvíli.

A pak se to změní, zlepší. Všechno není růžový. A zrovna jsem zase naštvaná, protože ráno mělo vypadat jinak. Měla jsem mít možnost jít spát. A místo toho se smažim dvě hodiny bez kafe a čekám.

A pak vidím jak je unavenej a není mu dobře. A místo keců mu mažu tymiánovou mast na čelo a posílám ho spát.

Stojíme v kuchyni. Obejmu ho. Do kuchyně vejde #A. Stojí kousek od nás a dívá se. Pak přijde. Obejme mě zezadu. Chvíli tak stojíme. Uvolňuje sevření, přechází k němu. Zezadu obejme i jeho. Po chvilce nacpe ručičky mezi naše kolena na znamení, že chce, abysme se odtrhli. Kousek odstoupíme. Dívá se na nás, usmívá se. Pak nás zase ručičkama scukne k sobě a zaboří si hlavu do toho spletence. A tak tam chvíli stojíme. A já vím, že o tohle bysme přišli. 

Nedávno jsem dostala radu, že bych toho ožralýho hajzla měla poslat do prdele. Jenže má rozhodnutí jsou MÁ rozhodnutí. Nehodlám je před nikým, neznalým situace obhajovat. Nikdo z těch chytrých nám doma nesvítí. A každá mince má dvě strany.

Nikdo z těch chytrých nebude stokrát říkat svýmu dítěti :,, Miláčku, to není tatínek!“ A tahat ho od naprosto cizích chlapů, otců cizích dětí.  Ani brečet vyčerpáním, ale jen tak, aby mohl fungovat.

Jak se říká:

Než mě začneš soudit, obuj si mé boty.

 

Reklamy