Když dítě nechce jíst

Jsou děti, které něco nejedí. Nemají to rády. Jsou děti, které na jídlo nemají chuť. Někdy. Když jsou nemocné nebo jim prostě něco nesedí. A pak jsou děti, které nechtějí jíst prakticky vůbec. A skoro pořád. A mezi takové děti patří i #A.

Když se #A narodila, vážila 1480g. A to přesto, že se narodili jen o pět týdnů dříve. Těmhle dětem se říká hypotrofové. Jsou to miminka, která se v břiše přestala správně vyvíjet. Buď úplně a nebo částečně. #A měla na placentě cévní nádor, který jí ubíral živiny. Ultrazvuk ho ale neodhalil a všechno se zjistilo až po porodu. Vzhledem k tomu, že #K měl svou vlastní placentu, oproti sestřičce se vyvíjel naprosto normálně.

Už po porodu měla #A potíže přijímat mléko. Ať už mateřské, nebo naštěpené. I přes sondu zvracela. Byly dny, kdy jsem se na ní směla jen dívat, protože potřebovala klid. Nemělo se s ní moc manipulovat, aby nešlo ven to minimum, které se do ní dostalo. Byla v inkubátoru permanentně nahá, protože vešekré oblečení bylo ihned špinavé.

Když tak pročítám statusy na FB, které na mě díky „výročí“ vyskakují, najednou jsou vzpomínky neskutečně živé. Pamatuju si na to, jak to byl krok kupředu a druhý den zase dva kroky zpátky. Jednou do ní dostaly větší množství mléka, druhý den zvracela a ubyla na váze. Kojení bylo možné zkusit až po hodně dlouhé době a měla problém s přisátím.

Živě si pamatuju, jak jsem musela dát souhlas s tím, že budou malou krmit z lahve a klasickou savičkou. Nebyla schopná utáhnout cokoli jiného. Pamatuji si to zoufalství, kdy její propuštění viselo na tom, že bude schopná vypít směšných 80ml. A ona to nevypila. Další den to samé. Ale byl Silvestr a #A byla neskutečně uječené miminko. Nebyl to pláč. Byl to šílený vřískot, který rval uši všem v okruhu několika desítek metrů. Už když jsem přicházela ke dveřím JIP, slyšela jsem jí. A tak se usneslo, že i když jsem se dvě hodiny! marně snažila do ní nacpat jakýmkoli způsobem chybějící mililitry, dají mi jí domů.

A tehdy to vypuklo. Zoufalství, že nevypije víc než půlku očekávaného množství. Probdělé noci, kdy jsem únavou skoro nevěděla kde jsem. Nešlo totiž jen o ni, ale bylo potřeba se postarat i o malého.

A přišla prohlídka u naší pediatričky. A tři dny na to průjem. Zvracela, průjmovala a jeli jsme. Malou si tam okamžitě nechali. U malého doporučili domácí ošetřování, aby v nemocnici nechytl nějakou další infekci. Oba byli ještě oslabení. A tak jsem za #A znovu denně jezdila. Nakojit malého a běžet. Běžela jsem třeba celou cestu od tramvaje až na oddělní. Po třech dnech jsem skončila s krvácením po CS na pohotovosti gynekologické kliniky. Řekla jsem si o injekci a zase běžela za malou. Tenhle press  ale trval jen tři dny. Když jsem za ní přišla na návštěvu, její postýlka byla prázdná. Bylo 15:10. Nestihla jsem krmení ve tři, protože malý dělal ofuky s kojením.

Vycházím na chodbu, nikde nikdo. Tak jdu až k vyšetřovně. Rozletí se dveře a vybíhá lékařka se sestrou. Ta drží v náručí bezvládné miminko. Hlava mu trochu visí přes její ruku. Má otevřené oči, ale nepláče. Nestihnu cokoli zavolat. Jen tam tak stojím a říkám si, že se mi to určitě zdálo. Že je to cizí dítě. A ne to moje. Z jiné vyšetřovny vychází sestra. Snaží se zacouvat,ale jdu za ní a ptám se, kde je. Zablekotá jen to, že si mám sednout na jejím pokoji. Že mi lékařka všechno vysvětlí. Ptám se jí, jestli to byla má dcera. Ale opakuje jen, že si mám sednout a počkat. A tak jdu na pokoj. Rozhlížím se,jestli tam někde neleží ampule po resuscitaci. Nebo lahev od mléka, které mohla vdechnout. Nikde nic. Hodinu čekám. A pak vejde vedoucí lékařka a já vím, že je všechno špatně.

#A stoupla bleskově horečka. Došlo k zástavě dechu. Víc se dozvím v dalších hodinách. A tak tam sedím, koukám na její zmuchlanou růžovou deku a hlavou mi běží to, že jsem úplná kráva. Že jsem to nestihla v ty tři hodiny, i když jsem celou cestu běžela.

Odcházím k nám na oddělení, má kolegyně volá své kamarádce na JIP a domlouvá mi návštěvu lékařky. Než budou výsledky, bude to trvat. A ani pak mi nemůžou přesně říct, co můžu čekat. Když se vrátím domů, malý má už několikátou průjmovitou stolici během hodiny. Další den jedeme na pohotovost. A hospitalizují mě i s ním.

Ráno nechávám #K na oddělení, kde ho chvíli hlídá babička a odcházím za #A. Ptám se sestry, jestli pořád takhle sladce spí. Žertuju, že doma pořád vřískala a sestrám z NEO-JIRP možná ještě hučí v uších. Ale sestra se nesměje. Volá lékaře a ten mi sděluje, že došlo k epileptickému záchvatu. Malá je po lumbální punkci. Proto jen leží a spí. Došlo k celkové sepsi, která poškodila mozek, ledviny. Krevní obraz vypadá špatně. Ukončuju hovor a musím odejít. Lékař mě chytá ještě na chodbě.

,,Příští hodiny ukážou.“

Vysype na mě kecy o tom, jak my zdravotníci přece víme, že některé situace nelze až tak úplně ovlivnit. Že u takhle malých, nedonošených dětí může být každá infekce smrtelná a septický šok atd. atd. Ani nevím, jak jsem se dostala k pokoji, kde na mě čekala babička s malým. Těsně před ním mě odchytla sanitárka a odvedla mě na jejich kuchyňku. Seděla jsem tam a hystericky brečela snad čtvrt hodiny. Pak jsem se zvedla a šla převzít malého. Který měl úplně ten samý průjem.

Když to shrnu. #A se z toho po třech týdnech vykřesala. Zůstalo poškození mozku, léky na epilepsii. Průjmy u obou přetrvávaly celých půl roku. A malá ani tehdy nechtěla jíst. Všichni říkali, že se to srovná, že má hodně za sebou. Ale nic se nesrovnalo. Ve FN ze mě dělali hysterickou matku, která je zralá na psychiatrii a dokonce mě tam i při druhé hospitalizaci s oběma dětmi, poslali. Tenkrát jim jejich kolega psychiatr napsal, že je normální, bát se o život dítěte, které před pouhým měsícem skoro zemřelo. Přesto se ke mně chovali, jakobych byla naprostej kretén.

Nicméně. Po půl roce jsme se dostali do péče Neonatologie v jiné nemocnici, byť 60km od města. A k úžasné primářce. Převzala nás s takovým zájmem, lidskostí a něhou, že jí za to nikdy nepřestanu být vděčná. Každý den jsme po telefonu řešily, jaký poměr rýžového odvaru a mléka je pro děti vhodný. Všechno určoval počet průjmovitých stolic za den. Pamatuju si s jakým strachem jsem je rozbalovala. Zkoumala barvu. Pamatuju si ty hodiny, kdy jsem se pokoušela malou nakrmit. A donekonečna vařila rýžový odvar.Byla doba, kdy jsem jí krmila každé dvě hodiny. I v noci. A do toho malého. Začínali jsme na 20ml každé dvě hodiny. Pak 30ml každé dvě hodiny, pak 40ml. ALe dost často to vůbec nevypila. Ale měla jsem na výběr. Buď sondu do žaludku nebo to zkusit.

Pamatuju si, jak jsem brečela vyčerpáním. A odpověď byla:

-Tak když to nedáváš, proč jí nenecháš dát tu sondu? (o půl roku později přišel sám na to, že ta sonda není žádný med. Karma je zdarma)

Pamatuju si, že mi konečně! po půl roce! někdo vysvětlil, že oba byli nedonošení. U malé navíc hodně nevyvinutá střeva a celé trávení. Když přišla infekce, bylo to osudové. Malý se s tím popral lépe, protože když se narodil, odpovídal týdnu těhotenství a neměl mimo refluxu(vracení obsahu žaludku do jícnu), žádné další problémy.

Když jsme konečně zvládli průjmy, zavedli jsme u obou příkrmy. A malá přestala jíst. Úplně. Odmítala úplně všechno. Ve finále cokoli pozřela, vyzvracela. I malý zvracel. A tak přišla další hospitalizace. 45dní. S oběma jsme leželi v nemocnici, v nepřímé péči paní primářky. Přístup personálu na jedničku, odbornost sester už tak moc ne. Nebudu se rozepisovat, rozhodla jsem se určité věci radši zapomenout. Nebo spíš neřešit. Nicméně. U malé se přidala další infekce. Mimo jiné i ze zavedené kanyly. Horečky, zvracení, průjem. Neustále jí praskaly žíly, byla celá oteklá. A tak malého, který byl prakticky zdarvý, dali domů tatínkovi a nás převezli do Motola. A můžu říct, že i když jsem tam měla jen rozkládací křeslo, neskutečně se mi ulevilo. Malá měla od sondy dekubity v nose. Chybělo jí tam u každé nosní dírky několik milimetrů kůže i tkáně. A tak jsem s vděčností uvítala centrální žilní katetr, do kterého jí šla výživa. Bylo to jediných pár dní, kdy jsem nemusela řešit její nežravost. Když začínala pít mléko, začínalo se na 20ml. A postupně se množství zase měnilo podle zvracení a průjmů. Malá do toho měla specifické potíže. Když usínala, mlátila sebou ze strany na stranu a vřeštěla. Dokonce jí díky tomu vzadu na hlavě ani nerostly vlasy. Nikdo mi nebyl schopný vysvětlit proč. Do dneška to nevím. Možná nějaký druh neklidu. Pamatuju si, že jí v Motole dávali Diazepam do konečníku. Měla paradoxní reakci. Křičela, zmítala se, oči vytřeštěný. Malý šílený zvířátko. Tenkrát si jí sestry odnesly na jiný pokoj a perfektně se o ní staraly.

K tomu, aby nás z Motola propustily, jsme potřebovaly, aby vypila 100ml mléka. 8měsíční dítě. A ona to nezvládala. Přišlo se ještě na natočení žaludku,které způsobovalo zvracení. A tak jsme jí polohovali. Nikdy asi nezapomenu na to zoufalství. Jak sedím na posteli a prosím. Prosím jí, prosím Boha, prosím sestry, ať jí zkusí nakrmit ony. Nic. Po 45dnech nás nakonec pustili s tím, že malá v necelých 8měsících pila 100ml. A vážila 5880g. A ty byly sakra vydřené.

Nestíhám ani dopsat. Stále ji krmíme na noc. A já už mám skluz. Ale ono už toho i tak bylo dost 🙂

Reklamy

Stromek

Sedim tu a padá na mě depka. Mám zase pocit, že nic nestíham. Ale nechce se mi vůbec nic. Takže dopíjim vlažný kafe a stávkuju. V podobných chvílích ale není řešení, utápět se v pocitech zmaru. A tak se soustředím na to, co je ještě potřeba zařídit. Lovím fotky vánočních stromečků, který jsem nafotila v Hornbachu a přemýšlím, který a kam, aby ho děti hned po nazdobení nezrakvily. Doufala jsem, že s námi vydrží ten loňský, ale bohužel se na zahradě u chalupy neuchytil.

Pamatuju si na to, jak jsem ho loni vezla domů. Bylo to náročný období. Přes všechny ty šílenosti nebyl vůbec čas nějaké Vánoce řešit. Tatínek doma polehával s bolestma, já sháněla dárky po bazarech a při každým placení nákupu se mi chtělo zvracet. Chodila jsem snad hodinu v Hornbachu a přemýšlela, jestli by nebylo lepší se na Vánoce vykašlat. Dětem byl čerstvě rok, neměly z toho ještě rozum. Nebyla jakákoli výzdoba, protože to byly zbytečně utracené peníze. A cukroví bylo jen nepečené, protože jsem vůbec nevěděla, kde na to vzít čas.

Nakonec jsem se hecla a vzala malý stromek v květináči. Byl první, který jsme s dětmi měli. Rok předtím byla ještě #A  na neonatologickým Jipu a dali mi jí domů až na Silvestra. S #K jsme byli na Vánoce bez ní. A tak jsme to všechno kolem nějak neřešili. Vybavuju si jen jak jsem letěla za #A na Jip s mateřským mlékem, celou dobu jí chovala a chtělo se mi brečet, že tam bude na Štědrý večer sama. Vybavuju si i okamžik, kdy malý spal mezi námi na gauči, my koukali na pohádku a já byla hrozně šťastná ale taky hrozně nešťastná, protože ona byla jinde.

A tak jsem loni jela domů s tím pidi stromkem za 200,- Něžně jsem hladila květináč, vdechovala jeho vůni a i když mi bylo zle, že jsem utratila za takovou kravinu další peníze, měla jsem z něj hroznou radost. Musela jsem vypadat jako blázen. Seděla jsem s ním v autobuse a skoro mi tekly slzy dojetí 🙂 Doma jsme ho nazdobili a zastrčili úplně dozadu na komodu, protože děti už lezly a mohly by ho zničit. Jen pár pidiozdob z Pepca a přesto ten mrňous vypadal dokonale.

Letos tu sedim s podobnýma pocitama. Ale! Mám třeba adventní věnec. Který je naprosto jednoduchý a obyčejný. Ale pro mě je to další věc, která je oproti posledním dvěma letům lepší 🙂 Dokonce za sebou máme i první pečení perníčků, kde příležitostně hostovaly děti 🙂 A i když mám dost podobné pocity jako loni, jsou to první Vánoce, které si budou možná i pamatovat. A doufám, že v dobrém. Jsme zatím všichni zdraví. A jsme spolu. Jsem za to hrozně vděčná. Tatínek už dlouho zvládne víc než zničeně polehávat na gauči, děti běhají a pokaždý když mě přijdou obejmout, uvědomím si, jaký je to štěstí.

A protože jsem trochu cvok a neumím tak úplně nelpět na kravinách, zařídila jsem Vánoční focení. Za dva dny. Ještě teď nemám pohromadě oblečení. Ale i v tomhle doufám, že se to nějak povede. Vlastně vůbec nechápu, jak jsem to loni všechno zvládla. Nakoupit dárky, koupit stromek, pár kousků cukroví, zařídit focení a oblečení. A tvářit se, že jsme vlastně naprosto normální rodina, zatímco někde uvnitř jsem byla skoro šílená.

Občas se na sebe dívám do zrcadla. A vidím na sobě miliony chyb. Spoustu drobných následků posledních let. A je asi dost věcí, ve kterých bych mohla přidat.

Na druhou stranu, když se ohlédnu za sebe. Řikam si, že jsem dělala a dělám co můžu. A nějakejch blbejch 100g na váze naší malý, mi může být šumák.