Peklo věčného pozitivismu

Je únor 2016. Sedím v měkkém křesle a naproti mně sedí starší lékař. Prošedivělé vlasy, vrásky, brýle a bílý plášť. Nervózně si mnu prsty na rukou. Ten posudek bude v počítačovým programu, který používá celý špitál. Stačí kouknout na klinický události. Tohle už mi nikdo neodpáře.

+Uvolnilo se mi místo a z dětské kliniky říkali,že potřebujete konzultaci. Tak co Vás přivádí?

-Nemůžu spát, jsem nervózní a mam strach.

Říkám to na rovinu. Mám pocit, že to nezvládám. Je to už druhá hospitalizace.

+ Čeho se bojíte?

-Že dcera skončí jako minule nebo hůř. Má ty samé příznaky. Bojim se,že ..

+Že zemře?

Do očí se mi hrnou slzy. Rychle je stírám a nasazuju odhodlaný výraz, který by mi nevěřili ani voliči SPD.

Lékař si posune brýle na nose a já se bojim, že mě sjede, že se mam sebrat a nadopuje mě práškama.

+Víte. Tohle je nepříjemné specifikum této doby. Pacient umírá na rakovinu a všichni po něm chtějí, aby to nesl statečně a nejlépe, aby se na tý smrtelný posteli ještě usmíval. A když se neusmívá, pošlou ho k nám, abysme mu na ten smích dali nějaké léky. Nevím proč to lidé dělají. Možná se bojí víc smutku než smrti.
Nepřijde mi, že je něco neobvyklého bát se o život vlastního dítěte, které před měsícem málem zemřelo a má navíc stejné příznaky. Kolegům napíšu do zprávy, že jste naprosto příčetná a Váš stav odpovídá situaci.

A tak jsem vyfasovala lékařskou zprávu, kterou bych si dala zarámovat. Nejlépe do nějakého pořádně bytelného rámu, který bych personálu dětské kliniky s radostí omlátila o hlavu.

O mnoho měsíců později si píšu s maminkou, která se stará hned o dvě postižené děti. Měli velmi podobné začátky jako my. Ale vyvázli s mnohem většími následky. Píše se o nich v novinách, vybírají peníze na léčbu. Vzájemně se podporujeme v problémech, které mají naše děti podobné.

Píšu jí bez skurpulí, jak to u nás vypadá. Jak se cítím. Žádný blbý pozitivní kecy, o tom jak jsme free, všechno klape, děti jsou úžasný a hlavně, že jsme zdraví.

A ona se otevírá. Chrlí ze sebe všechno, co držela uvnitř. Protože přece nemůže vypustit, že je unavená, že to doma skřípe, že toho má plný zuby.

+Já jsem za ty děti přece zodpovědná. Přece tu nebudu brečet. 

-Ani chvíli?

+No neblbni a kdo by se jako o ně postaral?

Jak já tohle znam. A zároveň nechápu. Proč k tomu neustálýmu tlaku přidáváme ještě další a další nepsaný pravidla? Proč si šijeme na obličej permanentní úsměv i když bysme na tu hubu radši padli a aspoň na chvíli zůstali ležet?

Vím, že je dost nepříjemný, že mluvím o věcech tak jak jsou. Jak je vnímám. Ať už je to to, z čeho mám radost, co se mi líbí, co mě naplňuje. A nebo to, co mě štve, drtí nebo frustruje. Ale proč hrát únavný hry, když už jsem i tak unavená tím, co jsem na sebe naložila já sama nebo mi naložili jiní? Neříkám, že máme rýt hubou v zemi a lamentovat nad životem, který dost možná nezměníme. A vykřikovat jak jsme hrozně unavený, v depresi a nic nemá cenu. Nebo předhazovat svoje traumata a nechat se za ně plácat po zádech a obdivovat (což je taky celkem zajímavej trend). Ale proč prostě nezůstat lidmi?

Reklamy