Vlaky

Jsou to tři roky, co jsem koupila tenhle byt.

Pamatuju si jako včera, jak jsem umluvila realitní makléřku, aby s námi šla na prohlídku v čase, kdy kolem projede vlak a zastaví ve stanici. Abych měla jistotu, že i když budeme blízko vlakového nádraží, hluk nebude moc slyšet a já nebudu litovat koupě. Vlak projel a já podepsala kupní smlouvu.

Časem jsem si na ten zvuk zvykla a prakticky ho nevnímám. Jen jako zpěv ptáků za oknem nebo vzdálený ruch ze silnice.

Byly noci, kdy jsem ještě nespala a věděla, že tenhle vlak je na pár hodin poslední a je tedy před půlnocí. Byly noci, kdy jsem ještě nespala a věděla, že tenhle vlak je první ranní a za chvíli začne svítat.

Byly dny, kdy jsem seděla s #A na pokraji zhroucení u okna a prosila jí, ať něco sní. Když nezabraly všechny ostatní postupy, ukazovala jsem jí vláčky. A ona otevřela pusu. Kolikrát jsem naprosto zoufalá proklínala České dráhy, že tady ty vlaky nejezdí častěji 🙂

Když se děti naučily chodit, byla cesta na nádraží jednou z mála, kterou zvládly bez větších problémů. Dívali jsme se na vlaky a mávali. To zůstalo dodnes. Za každého počasí, za každého rozpoložení mého nebo jejich, alespoň jednou zamávat a dívat se, dokud nezmizí za zatáčkou.

Máme oblíbené malé hřiště, za protihlukovými stěnami, kde děti běhají po dřevěném mostě a kloužou se po skluzavce. Když stojí úplně nahoře, vidí střechu projíždějící soupravy. I když nevidí prakticky nic a nikdo nevidí je, stejně se zastaví, smějou se a mávaj. Tak jako tenkrát, když v tom vlaku seděla „teta Lucka“, které bylo ouvej a nemohly jsme se potkat. Tak jsem jí popsala, v jakých místech budeme. Měla za úkol se usmát a vědět, že všichni tři jako blázni máváme, i když vidíme jen rychle se mihnoucí střechu pendolína.

V poslední době je to jedna z mála věcí, která jim dokáže odpoutat pozornost. Leží na zemí, válí se, kopou a stačí zavolat: ,,Už jede! “ A oni se staví na nohy, zapomínají na vztek a slzy a mávají.  (Přiznám se, že je občas převezu a zavolám to, i když je vlak možná ještě někde v Praze :-))

Stála jsem v kuchyni. Rezignovaně, s pocitem, že tohle nedam. Cítila jsem, jak mě ochromuje strach ze všeho co přijde. Z únavy, neschopnosti, nedostatku, nemoci, operace. A z dálky jsem zaslechla známý zvuk. Vlaková souprava zastavila ve stanici. Po chvíli se ozvalo písknutí a odjela.

A tak jsem tam stála, tiše si pískla a jedu dál. Třeba přijede další vlak. Možná se zase jen na chvíli zastaví, ale jednou třeba. Budu jeho konečná stanice.

Reklamy