Nemaluj čerta na zeď

Jsem nemocná. Neumřu. Přesto se vyrovnávám s tím, že i když jsem v to doufala, jednou operací to neskončí. Doufala jsem, že už mě to nebude bolet, že chvíli budu „neschopná“, ale pak to bude dobrý. A ono ne. Pouhý dva týdny poté, co jsem skončila na pět hodin napojená na přístroje kvůli nízké hladině cholinesterázy, ale s vědomím, že to mam za sebou, vím, že mě čeká další operace. Do té doby budou následovat vyšetření, která ukážou, jak moc velký rozsah bude potřeba řešit.

30.4. mě čeká neurologie, kde mi řeknou, co mě čeká v případě, že bude nutná narkóza.

15.5. se dozvím, co přesně obnáší má diagnóza.

Do té doby nechci malovat čerta na zeď. Chci se udržet v co největší pohodě. Nemyslet na další jizvy, na další riziko bdící hlavy a spícího těla. Nemyslet na to, jak mě stravuje momentální „nefunkčnost“ v péči o děti a nepřipouštět si, že to samé bude následovat znovu.

Chci si udržet pohodu a až do vyšetření či operace udržet pozitivní náhled na věc. Užívat všech skvělejch okamžiků. Čerpat energii na další mizérie. Někdy se mi to daří, někdy ale ne. Někdy jsem ráda, že neumřu, že je to jen blbý, bolestivý, protahovaný, recidivující. Ale někdy mě ta bolestivost, protahovanost a velký riziko opakování tak strašně štvou.

Během května nebo června mě zřejmě zařadí do studie. Prý jsem ideální kandidát. Léčba bude nutná tak jako tak, jen na každého zabírá něco jiného a zatím dostupné léky nemají moc valnou účinnost. Mám možnost vyzkoušet něco nového. A pomoci tak dalším lidem, kteří by tak měli k dispozici už vyzkoušený lék. I tady se mi cpou do hlavy myšlenky na marketingové tahy. Na to, že je to možná jen hokus pokus nějaký firmy, co potřebuje vydělat. Myslím na to, co psali v Lekci života o rozhodování. A vím, že ať už se rozhodnu jakkoli, neměla bych litovat a vidět na tom to, co mi to přineslo. Tak uvidíme.

Snažím si udržet ten pocit vděčnosti, že se nevyrovnávám s něčím mnohem horším. Že nebudu úplně fit a budu muset dál dětem vysvělovat proč je nemůžu vyzvednout na houpačku nebo s nimi jít sama na hřiště, ale budu tu pro ně. Až půjdou do školky, do školy.  Snažím se nemyslet na to, že ke všem mým fyzickým nedostatkům přibydou další jizvy. Zároveň ale bojuju se strachem a bojuju se vztekem a lítostí. Štve mě když pláčou, že chtějí poponést nebo vyzvednout a já jim donekonečna vysvětluju, že nemůžu. Ukazuju jizvy a říkám, že mám nemocný bříško a bolí mě to. Štve mě, že nemůžu rychle jít, rychle vstát, rychle je zachytit, stokrát je přemlouvám, aby vylezli na gauč, abych je mohla přebalit a když je vracím desetkrát na nočník, dštím oheň a síru, protože vím, že namáhám břicho. Štve mě to čekání. I když jsem na druhou stranu vděčná za to, že zatím nevím nic konkrétního a zlýho.  Snažím se nemyslet na závislost, která mě stravuje a která v nejbližší době prostě neskončí. Od doby co mám děti bojuju s odporem, který ve mně závislost na druhých vyvolává. Teď není a ani nebude zbytí. O děti se prostě sama nepostarám. JSem ale přesto vděčná, že v tom nejsem sama. Přes všechno to šílenství mě v tom P. nenechal a doufám, že nenechá. A vědomí, že o ně bude postaráno je pro mě velká úleva. I na to musím myslet. Na to, že i když jde nějakým způsobem o mě, jde hlavně o děti. Oni jsou priorita. A oni budou v pohodě. Budou v pohodě hlavně když budu v pohodě i já.

Štve mě, že už dlouho nemám potřebu bojovat a být statečná, abych na sebe mohla být hrdá. Cítím jen potřebu mít klid a být třeba i šťastná. Nebo alespoň v pohodě. Musím se ale srovnat s tím, že to nebude tak jednoduché. Že se nevrátím k běhání, bruslení a co mě mrzí nejvíc, k lezení po skalách. Pořád mě svědí prsty. Chybí mi šutr pod rukama, vyškrábat se za nadávek až na vrchol, rozhlídnout se po krajině a pak překonat úzkost,odsednout a spustit se do prázdna… Nicméně jsem rozhodnutá žít a užívat cokoli a kdykoli to půjde. Chci si hýčkat svou radost z maličkostí, vděčnost za zdánlivě banální věci. Svou hravost, vášeň,trapnej humor a bláznovství. Nenechat se udolat. A čerpat ze všeho co se dá, jen to nejlepší. Snažila jsem se o to do teď. Ale pokud to půjde, ještě přidám. Nechci se otočit za sebe a vidět, že jsem se jen dřela a se zatnutýma zubama se to snažila prostě jen vydržet.

Takže nynější pravidla jsou:

1.Víš, že nic nevíš, takže nedělej unáhlený závěry

2. Nevytvářej katastrofický scénáře

3. Neboj se bolesti ani ničeho dalšího, co je ve hvězdách

4. Užívej si všechny fajn okamžiky jak jen to jde

5. Buď v klidu a nepanikař. Buď ještě znovu statečná.

6. Když máš slabou chvíli, neodsuzuj se za to

7. Snaž se dělat to, co Ti dělá radost

8. Buď trpělivá

9. Nevztekej se, možná se Ti uleví, ale určitě Tě to neuzdraví

10. Neumíráš, tak žij a buď za to vděčná

Reklamy

Operace operace aneb hlava bdící, tělo spící

Rok 2010

Operace středouší Motol. Probouzím se na JIP. Prý jsem jim přestala dýchat. Asi hlubší narkózka. V propouštěcí zprávě ani zmínka. 

Rok 2011

Další operace středouší Motol. Budím se na operačním sále. Z krku mi vytáhnou hadičku a bezmocně lapám po dechu. Dýchají se mnou ambuvakem a volají ať se vzpamatuju. Zachvacuje mě panika. Po chvíli se začne hrudník zvedat. Vezou mě znovu na JIP. Asi mi to prý nesedlo. V propouštěcí zprávě opět ani písmenko. 

Rok 2018

Plánovanou operaci břicha provázelo asi milion otazníků. Vezmou mě, nevezmou? Co děti? Jak to všechno bude?

Nakonec jsem sbalila tašku, ráno vstala a jela. Na radu bývalé kolegyně zkusila nejíst a nepít a poprosila o to, jestli by mě kvůli brzkému návratu k dětem neodoperovali ještě týž den.

,,Uvidíme, co se dá dělat. Zatím tedy lačněte a včas se dozvíte, co bude.“

Na oddělení mě sympatická sestřička uvádí na nadstandardní pokoj, který mi byl objednán a jako zaměstnanec FN si jeho výhod můžu užívat zadarmo. Přijdu si jako v pohádce. Až na ty sbíječky za zdí teda 🙂 Postel na ovládání, malá televize. Jenže sotva se převléknu do nemocničního, už jsou na pokoji sestřičky, že prý jdu hned. Sundavám náušnice, myju obličej, zase se svlékám a jede se.Po zazvonění na sále mi dochází, že jsem nestihla wc! Jede se zpátky. Když sestry zvoní podruhé, nikdo neotevírá…

,,Oni Vás asi nechtěj.“

,,Kdepak. To oni už se nenechaj napálit. Řikaj si, že zase zazvoníte a utečete.“

Smějeme se.

Na sále se mě ujímá veselá sestřička z anestezie. Všichni jsou usměvaví, v dobré náladě. Povídáme, svěřuju se s minulými zážitky z narkózy a sestra mě ujišťuje, že mi to hezky namíchají. Mám si připravit nějakej pěknej sen. Ještě mě prohlíží operující chirurg, znalecky pokývá hlavou, že to nevypadá jako to, co mám napsáno v papírech a s tím, že se uvidí, mě vezou na sál. Ještě se za mnou staví Š., která mi všechno domlouvala. Usmíváme se na sebe, vtipkujeme a jde se na věc.

Začíná se mi motat hlava….

,,Paní K.!“ plácání po tvářích

,,Paní K.!“ další poplácání

Něco je blbě.

Chci otevřít oči, ale nejde to. Slyším volání, ale nemůžu vůbec nic. Nemůžu se nadechnout. Slyším tlumený hovor.

,,Ona má doma dvojčata, si to užívá.“

Přišla Š.

,,Vole! Neužívam! Já jsem tady! Já nespim!“

Nejsem schopná ani pohnout prstem. Cítím hadici v krku a nějaký rozvěráky. Bože, sliny. Dusim se. Všimnou si toho?

,,Hele, dělá se jí hladinka, odsát“.

,,Ježiši, ještě! Ještě to odsajte! Už tam mam ty sliny, zase! Dusim se!“

Nic. Baví se dál. Mají přivézt nějaký by-pass. Občas cítím poplácání, volání.

Š. mě šimrá po chodidlech. Snažím se nepanikařit. Necítím, že by se mi zvedal hrudník, ale asi nějak dýchám. Sliny. Všude sliny. Při odsávání cítím jak se mi nadzvedává tělo, asi mě to dráždí na zvracení, ale spíš cítím jen pohyb těla, jak sebou škube. Neumřu, dýchaj se mnou. Minule to taky chvilku trvalo. Za chvíli se to zlepší.

Jenže se nic nemění. Minuty běží. Volání, plácání, hovor nade mnou, sliny, topení se, odsávání. Dokola. V jeden okamžik jakobych se vzdalovala. Ale neumřu. Pořád na mě někdo mluví. Uklidňuje mě. I když neví, že jsem vzhůru.

Tma. Znovu plácání. Pořád nejde nic. Cítím, že dýchám, ale ne vlastními silami. Vidím pohyb přes oční víčka, slyším, že jsem na ARK. Sliny. Dusím se. Odsávají. Slyším, že je u mě studentka a sestra. Trvá to věčnost. Myslím na děti. Už ať je to lepší! Snažím se myslet jen na nádech a výdech. Strašně bych si přála říct, ať mě odsajou. A znova,znova! Pořád se topim. Najednou dokážu otevřít oči. Valí se mi z nich proud slz.

,,Hele, je vzhůru, je vzhůru!“

,,Jsem vzhůru už asi tři hodiny, kruci! “ Jenže nemůžu říct nic. Jen zběsile mrkám.

,, Jedno mrknutí ANO, dvě mrknutí NE.“

,,Odsát?“

Mocně mrknu .Opět se mi nadzvedne hrudník, jak mě přidusí odsávací cévka a zvedne se žaludek. Už cítím i škrábání cévky v krku a odsávání v puse. Cítím v krku a puse i tu hnusnou trubici od ventilátoru. Po dalších minutách můžu zmáčknout ruku. Občas klepu rukou do postele, abych upozornila, že potřebuju odsát. Pořád je u mě studentka. Odsává mě nebo mě drží za ruku. Oči se mi pořád zavírají. Ale ona mě uklidňuje.

,,My si dojdem na oběd, jo?“ slyšim říkat sestru studentce.

,,Ty vole, cože? Oni mě tady s ní nechaj? “ Bleskne mi hlavou a vsadim se, že se mi zrychlil tep. Pořád všude sliny.

Po pár minutách otevírám oči. Zkouším polknout. Jde to. Jen mi tam překáží ta roura. Vždycky jí skousnu a polknu, aby se mi nehýbla v krku a nenutila mě zvracet.

,,Už polykáte!“ Uleví se žákyni, která mě musí odsávat snad po pěti minutách. Zvednu palec na znamení, že mám taky radost. Ještě mě trochu tlumí, aby mi nebyla roura v krku tak nepříjemná. Usnout ale nejde. Myslím jen na to, abych už to měla za sebou. A pořád se soustředím na dýchání. Musim se kruci nadechnout. Po čase mi přijde, že to trochu jde. Zahýbu prsty u nohou a ruce už zvednu mírně nahoru. Kolik je asi hodin?

,,Už je to dobrý. Za chvíli Vám vyndáme tu trubici a budete dýchat sama.“

Asi po hodině odsávají a vytahujou to z krku. Zvedá se mi žaludek, ale najednou mám prázdný krk i pusu, dýchám sama! Rozesměju se.

,,Děkuju! To bylo děsný.“

Sestra se směje. Přichází sloužící lékař. Strašně mi teče z očí. Dávají mi kapky.

,,To nejsem hysterická, asi nějakej zánět nebo co.“

,,Já myslim, že kdybyste po tomhle byla hysterická, tak by se nikdo nedivil.“

Stavuje se za mnou ještě i anestezioložka, která mě uspávala. Shodují se na tom, že tohle není úplně normální. Pět hodin jsem nebyla schopná sama dýchat. Doporučují další vyšetření, nabírá se krev. Po sedmi hodinách od operace mě převážejí na standardní oddělení.

,,Tak cooo? Co jste si to vymyslela?“ šveholí sestřička.

,,Ale tak. Ty sbíječky, že jo. Kdo to má poslouchat celej den.“

Vtipkuju, celá šťastná, že mluvim, dýcham, žiju. Je mi dobře. Břicho bolí, nemůžu vstávat. Ale jinak pohoda. Směju se a přemýšlím, kdy jim uteču na záchod. Kape mi infuze, dávám vědět, že jsem v pořádku…

Výsledkem je doporučení k neurologickému vyšetření. Náběr prokázal extrémně sníženou hladinu cholinesterázy, což má za následek, že tělo nedokáže odbourávat některé léky na uvolnění svalového napětí. Musím to všude hlásit, nosit informační papírek, aby v případě, že nebudu schopná tuhle skutečnost sdělit, všichni věděli, jaké následky u mě může mít narkóza.

Jsem strašně vděčná za celý operační i anesteziologický tým, i za úžasný personál ARK. I když nevěděli, že jsem vzhůru, neustále na mě mluvili, uklidňovali mě, provedli mě něžně a zároveň naprosto jistě celou tou hrůzou a myslím, že jen díky nim, z toho nebudu mít noční můry. Děkuju!