Seznam

Předchozí článek jsem z určitých důvodů smazala. A rozhodla se napsat seznamy dva.

Seznam č. 1

  1. Ustála jsi zdravotní problémy dětí. Nenechala ses odbýt. Našla jsi správnou pomoc, i když Tě od toho jiní zrazovali.
  2. Nezůstala jsi ležet, když jsi upadla a myslela sis, že už nemůžeš vstát.
  3. Bojovala jsi za lepší život nejen pro děti, ale i pro něj. Nezlomila jsi nad ním hůl a pomáhala jsi mu.
  4. Přišla jsi o všechny úspory, který jsi tvrdě vydřela. A neplácala se v tom, co by bylo kdyby jsi je měla.
  5. Dokázala ses ohnout mnohem víc, než sis myslela, že dokážeš a než jsi chtěla.
  6. Rozhodla ses, že se sebou něco uděláš. Budeš lepší a pořád se o to snažíš
  7. Nejsi šutr, i když by sis to někdy hrozně přála. Pořád se dokážeš smát a brečet.
  8. Dokážeš mít radost z maličkostí a vážit si věcí, který jsou pro jiný samozřejmost
  9. Naučila ses neotravovat ostatním život a snažíš si svoje věci řešit sama
  10. Dokážeš pomáhat ostatním. Dokázal jsi sehnat peníze pro Leonu a její holčičky. Snažíš se získat peníze pro Blanku a její kluky (obraz je momentálně na 12 000,-). ROzšířila jsi povědomí o hnutí Aponedo –  pomoc nedonošeným dětem Poslala jsi knížku Lucce. A druhý Lucce alespoň kytku. I když máš svýho nad hlavu, pořád jsi tu pro přátele, kteří potřebujou podpořit (eL, eŠ, eR, eM,eS). A to i přesto, že se k Tobě někdy v minulosti nezachovali nejlíp.
  11. Snažíš se a nevzdáváš to.
  12. Ukočírovala jsi svoje hnusný černý myšlenky a nepodlehla jim
  13. Dokázala jsi se smířit se svou diagnózou a nevzdala jsi léčbu, i když byly začátky hrozný a pořád se Ti chce brečet nad padáním vlasů.
  14. Miluješ svoje děti a děláš pro ně maximum, i když mají svá období vzdoru.

 

Seznam č. 2

Co bys měla, když to chceš vzdát

1.Přečti si tenhle seznam. Pusť si záznamník.

2.Mysli na to dobrý, co se Ti v životě stalo

3.Mysli na to, že to co máš, není samozřejmost a pořád jsou lidé, kteří jsou na tom hůř a kterým bys měla pomáhat

4. Nemysli na to, co nemáš a nikdy mít nebudeš. Zkus se s tím srovnat

5. Přestaň narážet hlavou do zdi. Hlavou zeď neprorazíš

6. Nebude to nikdy tak, jak sis přála dřív, ani tak , jak si přeješ teď. Smiř se s tim

7.Snaž se nedávat náboje do tak už nabitý zbraně

8. Nesnaž se změnit to, co dobře víš, že nezměníš

9. Přestaň doufat v to, že život bude fér nebo se k Tobě budou lidi chovat stejně dobře, jako Ty k nim

10. Nepřestávej se k nim ani tak chovat dobře, zůstaň „dobrá“. Protože taková jsi a těch, co jsou na druhý straně, je už i tak dost

11. Buď vděčná, za to co máš, protože i když Ti to někdy přijde málo, pořád je to strašně moc

12. Jsi máma. A můžeš být „jen“ máma. Ale není to samozřejmost. Je to dar

13. Přestaň ztrácet čas, který můžeš věnovat tomu, jak být lepší pro svý děti

14. Zkus utišit to volání po lásce a volnosti. Není to možný. Teď. Možná za pár let bude

15. Srovnej se se vším, cos teď napsala. Buď šťastná za všechno, čeho se Ti dostalo. Protože to není samozřejmost. A musela sis to hodně vybojovat.

16. Zkus se někdy pochválit

Reklamy

O jedné knize a jedné kapitole

Když čtu, pohltí mě příběh. Nevnímám svoje emoce, starosti, má mysl vykreslí všechny postavy, i místa kde žijí. Pohltí mě jejich radosti i strasti. Vítaný únik od reality.

Nedávno jsem dočetla knížku Hana. Když děti na chalupě mých rodičů usnuly, uvařila jsem si kafe, odešla na pergolu a četla. Přečetla jsem jí za pouhé dva dny. A pořád na ní myslím.

Její atmosféra mě nerozveselila. Naopak mě trochu rozsemutnila. Byť jsem si dokázala představit jen pozitivní vývoj dalšího osudu hlavních hrdinů.

Ale nepřišla úleva na duši. Vracela jsem se k různým pasážím, v mysli mi naskakovaly obrazy z Terezína nebo domů ve Valmezu. Viděla jsem před sebou Hanu s kůrkou chleba v kapse. A mezitím myslela na to, co všechno musím zařídit a jak mi vlastně život dětí protéká mezi prsty v tom věčným shonu, stresu a starostech. Jak pořád říkám, že něco musím a tohle je potřeba. A co když.. Vnímala jsem, jak jsem ve svým životě došla daleko, ale kolikrát jsem blbě zahnula a zakopla.

A pak jsme jeli s dětmi do dřevěné Zoo. Za okénkem auta se míhala známá místa. Malý nádraží, kde vždycky stál. Frajersky. S jednou nohou na zemi a druhou v autě, s oteřenými dveřmi Citroena BX, kterýmu věčně praskaly hadičky. Vždycky tam čekal a mával, když jsem odjížděla vlakem. Někdy mě i vezl až domů a jel hned zpátky. Kavalír. Míjeli jsme úzký viadukt. A mě hlavou prolítla vzpomínka. Jedu na místě spolujezdce a ručička na tachometru ukazuje 140km/h. Křičí na mě. Chce mě vyděsit, ukázat jakej je king a míří rovnou k viaduktu. Vždycky se trefil. Někdy tu hru obohatil o výhružku, že jestli ještě ceknu, stočí volant. Nebo mi rovnou otevře dveře. Jestli ho nechám, bude konec. Sjede s tim autem do rybníka.

Vzpomněla jsem si na jeho ruce na mým krku, na lidi v hospodě, který tupě zírali do půlitrů, jakoby mi jen dával vlasy za ucho. Na opilecký výlevy ve čtyři ráno. A v pět, ať mu uvařim, kurva, kafe.

Mohla jsem tam žít. Ve vedlejší vesnici. Kydat hnůj jako každý víkend a léto. Sušit seno, kopat brambory. Milovala jsem to. Vůni země na podzim a vůni čerstvě pokosený trávy v létě. To dýchnutí tepla a směs pachů, když se v zimě otevřel chlívek 🙂 Ten pocit důležitosti, když jsem mu do obrovskýho kombajnu nesla pití. Na louku kdesi mezi lesy. Jak jsem vždycky říkala, že si tam jednou na valníku odvezeme celou postel, aby mě to netlačilo do zad 🙂 Ale taky si pamatuju, jak jsem se bála. Rány, křiku, výčitek, fantasmagorií a žárlivých výpadů. Na to, jak jsem se rozhodla. Protože jsem nechtěla, aby moje děti měly takovýho otce.

Od svých dvaceti jsem došla daleko. Ale opravdu jsem svým dětem dala to nejlepší? Toho nejlepšího tátu? Kde asi budu za dalších 14let?

A pak jsme jeli kolem ošuntělýho domu. Oprýskaná omítka, zalepená okna. A na jednom z oken jsem si všimla veselých dětských samolepek. Medvídci, míč, pejsek. A mezi těmi samolepkami se ven dívaly velké tmavé oči. Patřila k nim rozcuchaná kudrnatá hlava. Asi čtyřletej chlapeček. Před domem stál otřískanej kočárek a všimla jsem si poházených hraček na dvoře. Vzpomněla si na malou Miru, Haninu neteř. A na chvíli se mi ulevilo, protože vím, že dětem dokážu dát víc. Ale zároveň mě pořád pálí otázka:

Proč, když není válka, pořád na mě padaj bomby?

A ještě víc mě pálí odpověď:

Protože já sama ze sebe dělám cíl.