Cesta

V poslední době se pořád něco děje. Kazí se vztahy, přichází zvraty. Děti jsou na zabití, pořád řešíme bacily a jiný libůstky. Začíná mi z toho regulérně hrabat. Jsem sama sobě příjemná jak osina v zadku. Unavená fyzicky i psychicky.

A tak jsem zazdila brigádu a přemýšlela co s nečekaně volným časem. Nalákaly mě IG fotky eL. Jenže kam já vyjedu, že jo. Kolem dokola to mám prochozený s dětmi, na nějakou dálku není čas, protože jsem posunula hlídání na tradiční čas. A pak mi eL dala pár tipů a já už ani pořádně nečetla kudy jít. Prostě jsem vzala batoh, do něj tyčinku a zázvorovej čaj a vyšlápla od zastávky autobusu.

Šla jsem, nevěděla přesně kam, jen jsem věděla, že chci jít, někde si kecnout a čumět do dálky. Ztratila jsem se 🙂 Jak jinak s mým orientačním smyslem 🙂 Mapy v mobilu nešly načíst. A mně to bylo úplně jedno. Došla jsem na vyhlídku, kde se povalovala nějaká rodinka, chvíli pobyla, ale už mě štvalo, jak čučí na mý podholený vlasy a koženou bundu.

Sešla jsem k řece a našla kouzelný místečko. Sezení se stolkem. Přímo u jezu. Po druhé straně jsme jednou šli 20km podél Berounky s Alojsem. To mě dost nalákalo. Je to tam moc pěkný. I když si z toho pamatuju hlavně to, jak se jeho pes vyválel v mrtvý rybě a spadnul do řeky, ze který jsem ho lovila. Smrděli jsme oba ještě dalších 10km 🙂

Bohužel mě jedna důchodkyně informovala, že tam se slečinka nikudy nedostane když neni voda nízko. Tak jsem tak bloumala po tý vesničce, občas se dostala do slepý uličky a zase se vracela zpátky. Do kopce ..(taková metafora mýho života:-))

Po chvíli jsem se vzdala hledání vodopádu, jelikož mě jiná důchodkyně pro změnu informovala, že tam teda žádnej neni (a je!!). Prostě jsem šla po nějaký cestě, která dle mě vedla směrem k domovu. Kolem občas projeli cyklisti nebo proběhli běžci a já si řekla, že ať jdu kamkoli, jsou tam lidi, tak co 🙂 Po časem jsem už věděla, že jsem blízko Chlumu. Vyškrábala se asi tou nejhorší cestou po listí a kořenech skoro až nahoru a došla k rozhledně. Koupila si za 25kč lístek, vylezla snad sto schodů, praštila s batohem a kochala se. Nádhera. Tyhle neplánovaný věci mi neskutečně chybí. Uvědomuju si, jak počítám každou minutu, využívám každý vteřiny. Všechno narvaný do téměř přesně trvajících časovejch úseků, abych všechno stíhala, zvládala, nepadla na hubu. Pořád se jenom ženu. A někdy mě to tak strašně sere..Vím,že je to nutnost. Jedinej způsob jak přežít. Ale chybí mi volnost pohybu. Chybí mi volnost jako taková. Chybí mi tolik věcí, že ani tři dny by na to nestačily. Natož tři hodiny. Ale za celý ty tři hodiny jsem neodpověděla na jedinou zprávu, neřešila děti, neřešila vůbec žádný lidi. Jen jsem vnímala slunce, vůni země, trávy, lesa a bylo mi dobře.

Vzala jsem to přes náš oblíbený park a byla taková pohoda nevláčet kola, děti, hadry, pořád se neotáčet. Jen jít vlastním tempem. A řekla jsem si, že pokud to půjde, půjdu vlastním tempem i v životě. Musím se ohlížet na děti. Ale už rozumím tomu, proč je tak snadný mít druhýho jen jako nepodstatnou a naprosto bezproblémů nahraditelnou položku. Protože ta lehká hlava asi stojí za to.

V poslední době se pokazila i některá přátelství. Ale potvrdilo mi to jen to, co jsem dávno věděla. Jen si to nechtěla připustit. A najednou se síly vyrovnaly. Žádnej happyend. Ale lehkou hlavu mám každopádně. Asi jsem se naučila pouštět věci, který není v mých silách udržet. Možná ne úplně snadno, ale určitě snáz než kdykoli předtím.

Dneska jsem si uvědomila, že dokážu jít sama. I když nemám po ruce mapu a vlastně nevím kam jdu. Že i když někdy až bolestivě toužím po společnosti a fyzickým kontaktu, dokážu být i v klidu bez něj. A možná se ztratim i v okolí Plzně, ale začínám trochu věřit tomu, že v tom životě se neztratim. A když jo, zase se najdu. I když to třeba bude dál, zato horší cesta 🙂

Reklamy

Pod vodou

Když jsem byla malá, vzala mě máma na koupaliště. Lehla si na deku a otevřela knížku. Já si šla vycachtat nohy ve velkým bazénu. Když jsem se vrátila, pořád si četla. A tak jsem si šla znovu sednout na okraj. Ale sklouzla jsem. Zajela jsem pod hladinu a ještě neuměla plavat. Snažila jsem se šlapat vodu, ale brzy jsem byla unavená. Pamatuju si, že jsem se snažila zachytit nohu jednoho pána, který taky seděl na okraji. Ale instinktivně mě odkopl. Vždycky jsem se dostala na malý okamžik na vzduch a zase klesala zpátky. Po chvíli si mě všimla černovlasá paní v modrých plavkách a vytáhla mě. Dostala jsem vynadáno a šlo se domů.

V poslední době sedím sice v suchu, ale občas mám podobný pocit. Jako tenkrát. Když jsem se snažila nadechnout a neměla jsem dost síly. Někdy tu vodu šlapu a beru to trochu jako posilovnu. Že si jako namakam ty nohy, abych zase ustála další věci 🙂 Občas si plavu, ani nevim jak. Když to jde, snažím se netopit, ale jen splívat.  Někdy úplně vím, že ten okamžik, který prožívám je nádech. Jen krátký nádech než zajedu znovu pod hladinu. A  snažím se, abych si i pod tou hladinou užívala vodu, kterou vlastně jinak miluju. Vodní znamení. Kdysi dávno dvakrát týdně x bazénů sem a tam. Pořád si pamatuju jakej to byl úžasnej relax. Jen modrá hladina a já ( a taky důchodci s inkontinencí :-)) Ale někdy. . Někdy se regulérně topím. Chytím se té blízké nohy a přijde kopanec..

Pořád mi ale zůstává muzika. Má živá voda a zároveň nádech. Koncerty byly jako ostrůvky v moři bláznovství. Pořád se nějak nedokážu srovnat s tím, že jsem o to přišla. A tak jsou mý bezdráty takovej šnorchl. Sedim tu, v uších mi zní Taylor Momsen a já zase dýchám. Miluju to. Jsem hrozně vděčná za to, že slyším. I když ne úplně stoprocentně. Jsem vděčná, že můžu alespoň takhle vypustit. Slyšet ty kytary. Její hlas. Ten rytmus. Strašně mi chybí blbnutí pod pódiem, naše ulítlý tanečky s H. A tak si tu jen tak tančím se skleničkou bílýho. A i za to jsem vděčná. Je mi jedno kolik mi je. Dokážu se uvolnit, jakoby nic kolem neexistovalo. Není fér, že lidi dokážou jeden druhýho připravit o to, co miloval. Vědomě a úmyslně. Ale třeba jednou ten svuj velkej zadek zase dostanu nad hladinu 🙂

Návštěva

Už je to dlouho, co se sem přistěhovali. Ona špatně mluvící cizinka, on Čech. Malá holčička, přibližně stejného věku jako naše děti.

Dlouho mě zvala na kafe, ale mně se nechtělo. Nedokázala jsem si představit, že tam jen tak zaklepu a vlezu někomu naprosto cizímu do osobního prostoru. Navíc jsem se trochu bála jazykový bariéry a rozdílnýho přístupu k výchově.

Naše děti spolu ale začaly chodit do školky. A já jí víc poznávala. Zlepšila se za tu dobu v jazyce a i když jsem občas nerozuměla a některá slova pořád komolila, trochu jsem si udělala obrázek o tom, jaká asi je. A upřímně. Nějak se mi zastesklo po vřelosti, která z ní sálá na metry daleko.

A tak jsem opustila svou ulitu, vypravila děti a šla na to kafe. Když se otevřely dveře bytu, spadla mi brada. Byt po kompletní a vkusný rekonstrukci, nikde se nic nepovalovalo, nikde žádný fleky po čemsi, co dítě vylilo. Nikde malůvky, všude čisto. D. byla navlečená v teplákovce s roztomilym Mickeym, její manžel zaběhl do obchodu, aby koupil nějaký mlsání pro děti. Prckové si nadšeně hráli v pokojíčku i ve vkusně zařízeným obýváku, a my pily kafe z pressovače. Povídaly jsme si o tom, jakej je život tady. O předsudcích, o její minulosti. Dojala mě. Po dost špatných zkušenostech našla svého muže. Občas se na ní naštve, občas se pohádají, ale vždycky se jí zastane, pomáhá jí řešit věci, kterým nerozumí. Oběhal všechny papíry aby si jí mohl vzít. Často chodí spolu na nákupy, dělají věci spolu. Pomáhá jí s dcerkou. Za celou tu dobu jsem skoro nemluvila. Což je u mě naprosto nevídanej jev 😀 Jenže ono se to dá s knedlíkem v krku docela blbě 🙂 Poslouchala jsem tu lámanou češinu, dívala se do těch velkých, silně namalovaných očí a byla jsem tak vděčná, že jsem to pozvání přijala. Její muž je možná studenej českej čumák, ale v každým jeho pohledu je vidět, že jí miluje. Takovou jaká je. Vřelá, upovídaná, silně nalíčená, přecitlivělá, naivní a trochu neznalá. Bylo tak příjemný sedět někde, kde se lidi mají rádi. A kde se nehrajou žádný hry. Kde to není útok a obrana. Dívala jsem se na jejího muže, jak rozčileně vypráví o tom, jak se lidi na jeho ženu dívají. Jak jí soudí. Na to, jak je na její straně. A najednou se ve mně něco sevřelo. Protože mi blesklo hlavou, že když jí může takhle milovat i přes její chyby, mohl by možná někdo milovat i mě. Takovou jaká jsem.

Když jsem odcházela, dost jsem se styděla. Za to jak to vypadá u nás doma i za to, že jsem vlastně taky dost často “ ta studená“. Za to, jak často si buduju hradby vůči ostatním lidem. A tak to se mnou zahýbalo, že jsem využila hlídání jen proto, abych tu drhla podlahu 🙂

A pak jsem uklízela nepořádek na lednici a vypadl na mě papírek. Vzkaz, který jsem mu psala den před odchodem do porodnice. Dost to se mnou otřáslo. Tenkrát #A přestala růst, druhý den jsem musela nastoupit na sledování a nějak jsem tušila, že tohle je naposledy. Děti se narodily čtyři dny poté. I přes to, jak to těhotenství vypadalo, jak vypadal už tenkrát náš vztah, vzpomínala jsem v tom vzkazu na dobrý věci na začátku. Na chvíli, kdy jsem se do něj zamilovala. Na to, jak mě držel za ruku u zubaře. A najednou to tak strašně zabolelo. S jeho ztrátou jako partnera jsem se smířila dávno. Možná při jeho čtvrtým nebo pátým odchodu. Ale se ztrátou iluzí se srovnávám pořád. Nikdy jsem nezažila takovej obrat. Kdy člověk spadne z nebe přímo do pekla. Vím, že tohle je to nejbolavější místo ve mně. Kvůli tomu nedokážu věřit. Protože vím, jak se lidi můžou změnit. Jak se všechno může otočit. Jak spousta věcí může být jen póza. Nedokážu věřit, že něco může trvat. Nevěřím už v to, o čem jsem snila.

Vždycky jsem si přála normální dlouhodobej vztah. Kde se dva milujou, štvou, občas se neshodnou, ale jede se dál. Velkou rodinu, pevný základy. Společný řešení problémů. I když asi nejsem úplně typ, kterej musí mít druhýho pořád za zadkem a je na něm totálně závislej. Ale nějaký společný zájmy, sejít se spolu u jednoho stolu. Někdy spolu usnout, někdy se vedle sebe probudit. Starat se jeden o druhýho. Věřim, že člověk může milovat i nedostatky toho druhýho. I když mu taky někdy lezou na nervy. Ale teď s tím mám fakt problém. Asi věřim, že je tohle někde u někoho možný. Ale u sebe tomu teď nejsem schopná věřit. Myslím, že se ztrátou iluzí a snů, je pro mě asi nejtěžší se vyrovnat.

Nicméně. Za návštěvu u D. a jejího muže jsem strašně vděčná. Stěžovala jsem si, jak už po tom všem nevím, co je normální. Ale tohle je docela dobrá ukázka 🙂

Život po životě

Život po životě. Tak nazýval můj ex-manžel období po našem rozchodu a rozvodu.

Před chvílí jsem tu seděla, kouřila svou večerní cigaretu. Na nádraží vjel vlak. Ozval se zvuk píšťalky a jel dál. Jako tenkrát, když jsem stála bezmocně v kuchyni a nevěděla, co dál. Pískla si a řekla si, že svět se nezastaví.

Jasně, vlaky jezdí dál, protože je někdo opraví. I když se rozbijou.

Vzpomněla jsem si na „svou“ písničku od Coldplay. Fix you. Na ten okamžik, kdy jsem stejně tak kouřila z okna v mým malým bytě, který byl po rozvodu mým královstvím. A došlo mi, že mě nikdo neopraví. Nikdo mi nebude zpívat Fix you. Nasadila si sluchátka a zpívala si to. Sama. A došlo mi, že to já se musím opravit. Slepit ty kousky sebe a svýho roztříštěnýho života.

Tenkrát jsem si myslela, že to nerozchodim. Že neunesu tu ztrátu iluzí, lásky, jeho rodiny. Ten pocit viny. Protože to já jsem podala žádost k rozvodu. To já jsem to trápení skončila. Protože jsem nedokázala obnovit důvěru. A na oplátku zklamala tu jeho. I když jsem ho milovala.

Ale taky jsem všechny ty kousíčky sebe poskládala. A slepila dohromady. Stálo mě to spoustu času, alkoholu, slz a dalších držkopádů. Ale dokázala jsem to.

I když jsem se strašně bála, dokázala jsem se znovu zamilovat. Znovu investovat nejen úspory, ale i city. Dokázala jsem věřit. Dokázala jsem věřit natolik, že jsou na světě dvě děti. Ano. Znova se sbírám. Znova hledám střípky sebe sama, nějaký víry v sebe i v ostatní lidi. Ale ušla jsem kus cesty.

Žiju další život po životě. A je sakra těžkej. Ale když jsem to zvládla tenkrát, zvládnu to i teď. A nemám spoustu času, alkoholu, ani slz. Ale mám dvě skvělý děti. Mám to, co je nedůležitější. Život kolem mě se může měnit. Ostatní můžou přijít a zase odejít. Ale oni jsou má konstanta. A to je úžasný.. I když je to strašně těžký.

Tak dlouho jsem bojovala o #A. A zvládli jsme to. A já jsem si jistá, naprosto jistá, že tohle je jen nepříjemnost. Ne boj o život. Takže to dáme levou zadní.

A náhoda a mý rozpoložení tomu chtěli, že mám další důkaz, že co v minulosti bolelo, po čase odezní. A může to přinést něco dobrýho. A nebo třeba jen přijít mezi dveře a obejmout. A i to je úžasnej pocit.. A děkuju za to, že i když je to někdy zlý, někdy je to zase dobrý. Někdy přijde nádech. Možná mě jen na chvíli vynese nad hladinu. A nezanese mě na pevný břeh. Ale i tak mi dá sílu a víru v dobrý věci. A i když už nikdy nepřijde a je to jen slabý nadechnutí. Díky za něj…

Sama

Babi s dědou mají děti chvíli na hřišti a já mám najednou pocit, že jestli ze sebe některý věci nedostanu, tak asi prasknu 🙂

V poslední době mě hrozně unavujou lidi. Jejich otázky, rádoby rady, kterýma si jen snaží dokázat svou důležitost a dát mi najevo, že jsem slepá, omezená, moc zabraná do starostí a oni ví všechno nejlíp.

Ano, vím. Jsem rozbitá. Ale nerozumím tomu, proč když dokážu vzít v potaz všechny úlety a blbý vlastnosti přátel a lidí kolem mě, nefunguje to tak i na druhý straně.

Seděla jsem nedávno na kafi s maminou, se kterou jsem se nedávno seznámila. Její holčička chodí s dětmi do třídy.

-Ty hele, Ty bys potřebovala chlapa jako sůl.

Málem jsem se udusila.

+Proč? Proboha??

-Ty děti Ti dávají zabrat. Potřebovala bys pomoct.

Co to je kruci za teorii?

+Jasně, mít za zadkem ještě někoho, kdo mi bude pořád řikat co všechno dělam blbě?Dík, to zvládnu sama

-Hele, nejsou všichni takoví. A nedělaj to všichni.

+ Jo jasně, ale já takovýho nehodlám hledat a nehodlám to zkoušet.

Neposlouchala mě.

-Ty hele, ten byl pěknej a koukal po Tobě!

+Cože?

Ani jsem si nevšimla, že někdo šel kolem. Chtěla jsem to téma uzavřít.

+Jasně. Tak hele, já na něj zavolam. A abysme si to zkrátili, rovnou mu řeknu, že mam dvě malý děti, co mam všechno za sebou a uvidíš. Poběží tak rychle, že se ani neohlídne

-Si blbá..

 

Dokázala bych to vůbec ještě? Po tom všem?

Všechny ty vzpomínky na normální věci jsou tak starý a zanesený prachem, bordelem a bolestí. Nepamatuju si to. A nechci si to pamatovat.

To už si spíš dokážu představit trojku s holkou, než normální život..

Tak dlouho se to všechno točí jen kolem dětí a základní snahy o přežití. Ani když ten vztah byl, vlastně už roky nebyl.

Ráno vstát v šest, dát jim snídani, vypít si kafe, jít umýt nádobí, vyprat, v mezičase začít vařit oběd. Nějakej úklid bordelu. Dát jim svačinu, vzít je ven, dopřipravit oběd, pomoct s jídlem, uspat. Vypít si kafe, umýt nádobí, pustit si muziku, připravit svačinu na hřiště, vzít je ven, vykoupat, večeře, vyčistit zuby, uspat a mít chvilku pro sebe..Když neusnu.

Do toho doktoři, moji, jejich, shánění oblečení pro ně, věci do školky, sem tam je vzít na nějakou akci. A v průběhu toho neustálý dohady. Věnovat se občas přátelům, charitě. A bejt vtipná. Protože takovou mě znají a chtějí. A poslouchat jejich výlevy o tom, že bych neměla zůstávat sama. Proč má každej pocit, že když je něco těžký a já o tom mluvím, nutně potřebuju držet za ručičku? Jasně, je to těžký. Jasně, někdy se hroutim a nejradši bych, aby přijel Johny Depp, odhrnul mi vlasy z čela, vzal mě do náruče a odvezl si mě na pustej ostrov. S tím, že dětem by samozřejmě zaplatil nějakou super cool Mary Poppins 😀

Ale nejsem malá. A Depp je navíc už pěkně vyžilej a starej :-))

Taky mi jedna kamarádka vyprávěla dojemnej příběh o jejím vlčákovi.

Beryho našla na ulici. Pes v hrozným stavu. Zřejmě drženej v otřesnejch podmínkách.

-Ten jen zalezl za gauč a nechtěl vylézt. A víš co jsem udělala? Nechala ho tam. Jen jsem ho občas přišla pohladit. Vždycky po mně vyjel. Ale nepřestala jsem to zkoušet. Měl tam granule, když chtěl, vyšel. Když nechtěl, byl zalezlej. Respektoval vodítko a pravidla, že se musí venčit. Ale jinak na nic nereagoval. Byla jsem pro něj nutný zlo. Ale já se nedala. Zkoušela jsem ho hladit a časem mi začal věřit. A nechal se. Jen chvilku. A utekl. Po čase si našel cestu i on ke mně. Prostě jsem se mu nevnucovala a dávala mu najevo, že je tu doma. Že ho mam ráda, že ho nepraštim, nebudu týrat hlady. Nepohladím ho jen jednou a neopustím. Budu ho hladit pokaždý, když přijde. A když nebude chtít, počkám. Možná, možná kdyby..

+Kdyby co? Kdyby se pro mě našel nějakej hodnej páníček, kterej se mnou bude mít trpělivost? A bude se na mě koukat s politováním, protože jsem něco jako zanedbaná fena, který někdo naštěkal do boudy? Boha jeho!

Vím, že asi vidím věci kolem sebe (a to i sebe samu) trochu pokřiveně. Ale takhle to teď cítím. A vím, že to není v pořádku. Pracuju na tom. Ale je to pro mě o důvod víc, teď mít věci takhle. Potřebuju se srovnat. S tím co mám za sebou, s tím co je, i s tím, co bude. Potřebuju se srovnat celkově. Myslím, že konkrétně dneska, jsem se minimálně srovnala s tím, že budu žít pro děti. Nebudu divoženka z koncertů, nebudu autorka reportů, nebudu běhat a dělat to, co mě baví. Budu máma.S nenormálním dítětem. A co si budem nalhávat. Strhaný matky nejsou zrovna objekty romantických lovestory a „ažnavěkyámenistvýmafakanama“.

A jo, jsou chvíle, kdy se mi nějak neurčitě zasteskne. Kdy si dokážu představit někoho, vedle koho budu ležet večer na gauči u filmu. Nebo se k němu přijdu přitulit, když mi bude blbě. Kdo nebude obracet oči v sloup, že si polonahá zpívám a tancuju u vaření na tu příšernou muziku, která mě dokáže dovést do stavu naprostý blaženosti. Komu dokážu dát všechno, co někde tam uvnitř je.

Ale myslím, že jsem se bez toho naučila žít. A je to jedna z věcí, díky který přežívám. A to teď potřebuju nejvíc.

Game over

I když jsme dávno dospělí, pořád hrajeme hry. Každý je trochu hráč. Někdy hraje s ostatními jejich hru, někdy svou vlastní. Někdy hrajeme role, který si šijeme na míru. Někdy i ty,  které nám vůbec nesedí.

A ty já hrát nechci.

Někde uvnitř je pořád ta malá holka. Která touží po objetí, pozornosti, po tom nebýt silná a dospělá. To hraní si, humor, vtip a trocha bláznovství mě dělaly a dělají tím, kým jsem. Ale pokud se se svou rolí nezžijete, nesrovnáte, vždycky budete jen to malý dítě, který stojí zpříma a odhodlaně křičí:

,,Tak dělej! Dělej! Do toho, vraž mi jí!“ Ale když ta rána dopadne, stejně se schoulí do klubíčka a pláče.

Jestli jsem se něco naučila, tak to, že člověk by neměl přistupovat na hru, se kterou není srovnanej. Neměl by dělat rozhodnutí, se kterýma není smířenej. Ublíží si tím. Protože vlastně doufá, že i když dá druhému zbraň, nepoužije jí. Protože on by to přece taky neudělal, že ne. Jenže život neni pohádka.

Hodněkrát řeknu nebo napíšu jen ,,OK.“ Nebo ,,Dobře“ ,,Chápu.“ ,, Rozumím.“

A i když to tak opravdu je a v hlavě to mám srovnané, třeba mě to mrzí. A přemýšlím nad tím. Rozum vs. emoce.

Jenže už nejsem malá. Už nechci hrát hry, který mi nejsou vlastní. Už nechci jen tak planě pokřikovat, ať přijde klidně další rána. Nejsem žádnej posranej hrdina. I když nejsem ani žádná chudinka. Je opravdu na čase se sebrat.

Tohle je muj život. Není podle mých představ. Je to rána za ranou. Ale nebudu se otáčet a plácat sebe sama po zádech, ani nad tím plakat a čekat, že mi někdo podá kapesník.

Mám se vzdát svýho vlastního života. Dobře. Ok. Rozumím. Další rána? Dobře. Do toho.

Pořád jsem se nemohla smířit s tím, že zapomenu sama na sebe. Že sama pro sebe nebudu mít nic. Ale myslím, že jsem se konečně dostala do fáze, kdy jsem se s tím srovnala. A tím jsem si pomohla nejlíp, jak jsem mohla.

Už nejsem malá bezbranná holka. A pokusím se, abych to měla pořád na paměti.

To, co se teď děje nezměním. Věci jsou tak jak jsou a já můžu udělat jediný. Prostě se s tim poprat. Ať už chci nebo nechci. Přijmout ten fakt, že tohle neni ten muj sen, ale jinak to nebude. Už dávno jsem přestala počítat bolístky a ukazovat na ně. A doufat, že je někdo pofouká. Už si je umím pofoukat sama.

A nebudu se prosit.

Nechce školka mý dítě? Ok. Dobře. Není pro něj ta pravá.

Je mý dítě nenormální? Ok. Dobře. Ale je moje. A já se postarám o to, aby bylo šťastný. Ať už je jaký chce.

Přehlídla jsem něco? Udělala jsem chybu? Řešila problémy kolem jednoho dítěte a druhý jsem odsunula do pozadí? Rozmazlila jsem ho? Ok. Dobře. Tak si to vyžeru.

Ale chci vědět, co s tím. Chci vědět, jak moc je nenormální, nezvladatelný a jiný. A udělat pro něj maximum.

Nedokázala jsem pochopit, jak jedna strhaná matka může zvládnout něco, co nezvládají čtyři učtitelky. Bylo mi strašně, protože jsem měla pocit, že na to nemam. Ale vím, že jo.

Protože jsem jeho máma. A protože mu věřím.

Může bejt zlej, může mě kousat, štípat, můžu brečet vyčerpáním a bezmocí nad tím, že nereaguje a že přece musí tohle a tamto. Nemusí. Je to dítě. A je to moje dítě. Nesplňuje normy? Ok. Dobře. Tak se postarám o to, aby našlo místo, kde si s tím poradí. Kde ho budou chtít, kde ho neodsoudí, nedají mu nálepku a nebudou na něj koukat jak na masovýho vraha. Bude to něco stát. Mou energii, čas, možná mou práci. Fajn. Rozumím.

Už dávno nemám potřebu dokazovat sama sobě nebo ostatním, že za něco stojím. Už se nemusím hecovat a přesvědčovat sebe samu, že nejsem žádná sračka. Vím to.

Dáme to.

Sami? OK. Dobře

Vždycky jsem pomáhala nezištně. A budu v tom pokračovat. Ale nejsem Matka Tereza. A nehodlám si na ní hrát.

Školka

Jdou do školky. Ty dvě malý fazolky z ultrazvuku. Sedim tu, do očí se mi tlačí slzy a hlavou mi jdou věci jako: To už?Kéž bych měla ještě pár dní. Pár týdnů. Jak to zvládnou? Jak to zvládnu?

Poslední dny jsou opravdu náročný. Malej vyvádí tak strašně, že mi dochází síly. Kéž by mu školka pomohla.. Ale já se spíš o to víc bojím. Svým způsobem jsem připravená na všechno. Na to, že mi je vrátí, na to, že to bude boj. Že budou nemocný. ALe strašně moc si přeju, aby to nebylo jako vždycky. Aby nebylo ještě hůř. Aby to nebylo ještě mnohem horší, než jsem si myslela.

Vůbec nevím, jak je to možný. Jak jsme to všechno přežili. Jako bych včera proklínala doktory na porodním sále. Jako bych držela včera malilinkatou ručičku #A v inkubátoru a brečela pokaždý, když zvracela a ubyla na váze. A chovala #K, který plakal jen když bylo nejhůř a díval se na svět těma nejvíc modrýma očima na světě.

Vidím se padající vyčerpáním. Jak neustále koukám na hodiny a střídavě chovám a nosím po bytě oba řvoucí uzlíčky. Nemocnice, hadičky, vřískot, nevyspání. Tak strašná únava, kdy mozek i tělo fungujou jen s vypjetím všech sil.

Hádky, prosby, dveře, který se za ním zavřou a pokaždý to vypadá, že naposledy.

Vidím ho na ARK. Cítím ten smrad z oblečení a auta.

Jak jsem si vždycky myslela,že teď je to zlý, ale bude to dobrý až.. A ono to bylo dobrý, ale pak přišlo zase něco jinýho.

Vidím se, jak tančím s #A v náručí a snažím se tak do ní dostat trochu jídla. Vidím se, jak brečím v koupelně a když mě najdou děti, udělám „baf“! a dělám, že se nic neděje.

Vidím se stát s malou #A, jak z ní trčí hadičky a já jsem od ní pozvracená od hlavy až k patě a čekám tak dvacet minut na sestru, než přijde a pomůže mi.

Ale taky jí vidím a slyším, jak se hystericky směje až hýká. A cpe do sebe mojí zmrzlinu.

Vidím #K jak mistrovsky přelézá prolejzačku pro mnohem starší děti. A naprosto bravurně kope do fotbalovýho míče. Slyším, jak poprvé volá: „Mááááámíííííí“

Vidím, jak se se smíchem honí před barákem a ta malá, malinkatá holčička, kterou jsem trápila cvičením Vojtovky, se smíchem UTÍKÁ před větším bráchou. A i když je neohrabaná, běží. Běží rychle. A vříská smíchem.

Dělala jsem maximum, čeho jsem byla schopná. A hrozně mě trápí všechny chyby, který jsem nasekala. Mrzí mě, že jsem neuměla víc. Ale doufám, že jednou pochopí, že i tak jsem je milovala a miluju.