Matky mezi námi

Jsou to skoro dva měsíce, co chodím do práce. Pracuju jako zdravotní sestra v odborné dětské ambulanci. Přesto, že můj původní úmysl byl zbavit se dětí alespoň v práci 🙂

Ale co naplat. Osud tomu chtěl, či co..

Celkově byl návrat do práce jak propuštění mukla na svobodu. Najednou jsem mohla jet ráno MHD, aniž bych okřikovala děti, že se kopou, hlásila dopředu, kdy vystoupíme, vláčela je za ruku a dávala pozor, aby nespadly. Mezi kolegyněmi jsem se ze začátku cítila jako totální exot, protože jsem neřešila špeky určité doktorky nebo Pomejeho v Blesku. A překvapilo mě, že z mého místa několik kolegyň odešlo, protože mně to všechno připadalo a stále připadá, jako naprosto úžasná práce. I když je to někdy fakt hukot a občas narážím na svou neznalost a jsem jak slon v porcelánu.

Musím říct, že pro mě bylo ze začátku náročné i setkávání s jinými matkami. Matkami naprosto zdravých a třeba i mnohem víc nedonošených dvojčat. Dokonce i trojčat. Nikdy nezapomenu na tón jedné z dvojčecích matek, kterým reagovala na mý přiznání, že mám taky dvojčata, narozená ve stejném týdnu, ale mají nějaké zdravotní problémy.

-To MY! My jsme zdraví!

Asi jsem si to vzala příliš osobně, možná jsem danou mámu jen vyděsila při představě, že by nějaké problémy mohli mít. Nevím. Zpočátku jsem těžce nesla i dvojčata, kdy jeden z kluků měl těžší formu ADHD. Máma na ně zůstala sama… Byla mi hodně podobná.

-Prosim vás, já nemam čas se hroutit. Já mam dvě děti a tady malej mi na takovýhle kraviny nedává vůbec prostor.

Neustále ho tahala z druhý strany místnosti, neustále mu musela být za patami, přestože mu už bylo 10. A mě tak napadalo, jestli tohle mě taky čeká…

Teď už beru děti i rodiče tak, jak přichází. Někdy je to horší, někdy lepší. Snažím si z toho brát to nejlepší. Že vždycky může být líp, ale vždycky taky hůř. Stále jsem se neodhodlala své děti do práce přivést k vyšetření a radši je objednala jinam…Někdy jen tiše sedím ráno u kávy s kolegyněmi a poslouchám, jak o víkendu hrály s dětmi Dostihy a sázky. A jsem překvapená, protože si nedokážu představit, že bych někdy takovou rodinnou pohodu zažila. Jejich naprosto běžný okamžiky jsou pro mě nepředstavitelně krásný. Jít s mužem do kina, udělat si s dětmi pyžamový den. Vždycky se snažím netvářit moc překvapeně, když vypráví co budou dělat o víkendu, kam pojedou, jak byli na obědě v restauraci a zašli si celá rodina do divadla na pohádku..Ale pak jdu z práce domů, ženu se, protože je potřeba převzít děti, přemýšlím nad tím, co zase bude. Co mě čeká doma, kdy se asi dostanu na nějakou akci nebo na kafe. A i když si řikám, že za pár let třeba.. Někdy mi to útěchu moc nepřináší. Vím, že ty mámy, které vídám v práci, řeší podobné věci. Nejsem jediná. Je jich mraky. I takových, které řeší mnohem zásadnější problémy. Možná je míjíte s pohoršením, protože jejich dítě leží na zemi a řve. Dost možná míjíte jejich děti s pohoršením, protože běhají po sídlišti se sluchátky v uších, dělají, že cvičí a nahlas řvou texty Marpa.

Zkuste se ale jen trochu pozastavit a pomyslet na to, co za tím je. Co asi prožívá ta unavená máma, který radíte, ať tomu malýmu řvounovi naseká na prdel až si tejden nesedne, nebo co všechno museli absolvovat rodiče toho kluka, co je asi nějakej jeblej.

Věřte mi. Nedokážete si ani představit, jak dokáže ani ne tak vážná diagnóza narušit veškeré fungování rodičům, sourozencům, dokonce i jiným lidem, kteří se do jejich života přichomýtnou. A třeba i kvůli tomuhle všemu v něm nemohou nebo nedokážou zůstat…

Já se pro změnu pokusím nepředstavovat si, jak by asi vypadal můj partnerský život, kdyby to bylo jinak. Jak by vypadal můj společenský život, kdyby to bylo jinak. A jak by vypadal sám #K, kdyby na mě chvíli dokázal zafixovat pohled a oslovit mě ,,Mami“.

Emoční výblitek

Pořád se tak nějak snažim vidět věci z těch lepších stránek. Věci i lidi. Nacházet omluvy pro jejich chování, jiný úhly pohledu. Nacházet drobný radosti ve všem, co se nedaří.

Vždycky když si řikam, jakej je to opruz, myslim na ty, kteří zdaleka nemaj takový štěstí jako já. Když mám depku do který se nahrne sto malejch průserů a trápení, přečtu si článek o ženě, která potřebuje nutně nákladnou operaci obličeje. Zatímco já fňukam kvůli kruhům pod očima a vráskám….

Ale někdy, třeba teď, nechci a nemůžu. Chci fňukat. Nechte mě PROSÍM fňukat a vyventilovat frustraci, která mi máčí hlavu v záchodový míse a zlomyslně se mi směje, že tohle pořád nemůžu, nebudu moct a tohle taky ne!

Zahltila jsem se knížkama. Nevim proč. Jelikož přečtu pár stran a musim jí zavřít. A mam chuť mlátit bezmocí hlavou do zdi. Co vlastně čekam? Že přečtu nějakou chytrou knížku a bude to jako mávnutí proutku? Najednou se vyklidnim a budu přesně taková matka, která #K povede vstříc slunci a jasu? Že bude najednou normální? Že najdu návod a když ho budu dodržovat, bude všechno jiný a lepší?Že to bude vysmátej klidnej chlapeček? Možná. Ale jak to zjistim, když nejsem schopná to číst? Když to nechci číst! Snažím se s tím popasovat. A to se pak vyblejsknu s kupou chytrejch knížek a nadšením,že by mi i Xena záviděla, s jakou energií se pouštím do boje. Jenže ono to není tak slavný, víme?A svuj ubulenej ksicht už na instáč jaksi nedám, že jo. Každej den, každej podělanej den je stres. Každej den je křik, mlácení dveřma kvůli naprostým banalitám. Každej podělanej den řeším, jakej to má dopad na všechno kolem mě. Na život nás všech. Každej podělanej den řeším, jak nás asi vidí ostatní. Sousedi, který si myslí, že dítě řežu do bezvědomí, zatímco mu jen nechci dát před večeří sušenku. A zatimco čtu chytrý knihy, topim se v bezmoci, protože se bojim. Že tohle není ta správná cesta. ŽE se mi na nějaký znakování vykašle stejně jako na piktogramy.  A ani nedokážu odpovědět na zprávu někomu, kdo řešil to samý co já. A ani nevim proč. Prostě temno. Chci informace a zároveň je nedokážu přijmout. A  když se to vezme kolem a kolem, na něj  se vlastně ani nemůžu zlobit. Jenže já se zlobim. Ne, já jsem nasraná. Jsem nasraná na celej svět, protože nechci bejt nějaká Xena, která neustále čeká na nějaký výzvy, se kterýma se děsně statečně porve a ještě sama, že jo. Nebaví mě už bejt ani nějakej podělanej vzor pro mý kámošky, co si na mě vzpomenou a řeknou si, že mohlo bejt taky hůř, že jo. Nestojim o obdiv, nestojim o lítost. Chci mít klid. Chci mít chvíli pro sebe, chci bejt zdravá a nebo si alespoň po skoro dvou tejdnech taky zajít k doktoru, když mě bolí ucho.Chci mít čas, kterej neustále nahánim. Jen chvíli. Neřešit neustálý plácání kam dát děti když jsou nemocný, jak je kruci dostat do školky, když musím do práce….

Tohle je článek, za kterej mě nikdo nepochválí. Ani nikdo nebude obdivovat. Nemá dost možná hlavu ani patu, protože ho píšu po půlhodinovym srdceryvnym a kurevsky úlevnym pláči, dvou Ibalginech na bolest ucha a obou čelistí, a pořádný sklenici vína. Ale já prostě teď nechci řešit, že vypadam jak ubulená šlapka a támhle Mařka na instáči vypadá naprosto luxusně i se třema dětma. Protože upřímně. Já tomu #K někdy strašně závidim. Sama bych někdy flákla těma dveřma až by se vysypalo sklo. A lehla si na zem a hystericky brečela. Protože i když naprosto racionálně vim, že kdyby byl muj život jinej, neznamenalo by to, že by byl lepší,někdy ho prostě nesnášim. Někdy už mě fakt unavuje bejt rozumná a stavět potřeby dětí nad všechny moje.  Protože to prostě teď nějak nejde. Možná až mi bude 40, třeba to bude jiný, že jo.

Strašně ráda bych tehle nesluníčkářský a negativný průjem ukončila nějak hezky a pozitivně. Ale on ten život prostě neni jen slunce a duha. A nechápu, proč pořád všechno ukazovat jen z tý vyfiltrovaný a namake-upovaný strany, ze který budou mít akorát všichni deprese.