Obrfest aneb předpeklí

Obrfest se blížil a já do sebe cpala Modafeny jak na běžícím pásu. Kolegyně v práci i děti na mě chrilily bacily a já se držila zuby nehty. Do poslední chvíle jsem čekala nějakou podpásovku, ale byl tu den D a přes mírně napjatou atmosféru, kterou jsem koneckonců čekala, jsme se přehoupli až k třetí hodině odpolední.

Všechno nachystané, děti sbalené.

Jedna jediná věta a jediný pohled na ten obličej. A všechno se zlomilo. Dobrá nálada v tahu a těšení vystřídal strach.

Přesto jsme vyjely. Za občasného smíchu cesta ubíhala a už jsme parkovaly v Klatovech. Měly jsme ještě hodinovou rezervu.

A mně začalo být špatně. Klepaly se mi ruce a zachvátila mě panika. Co bude, co bude až se vrátím. . Snažila jsem se napsat eR, ale nevnímal. Rychlý telefonát a proti mně šly dvě postavičky. Až jsem se musela zasmát. Setkání po dlouhý době bylo i přes nervozitu příjemný. Chvíli jsme plkali před kulturákem a já už měla šílenou žízeň a chtěla si sednout. Proklínala jsem černý silonky, který jsem na sebe nasoukala i přes pěkný počasí, protože jsem zjistila,že sukně je jaksi průhledná.

Usadily jsme se v sále, já do sebe rychle vyklopila jedno pivo, abych se srovnala a začala hrát předkapely BTNJ. Musím říct, že mě dost bavily. Vtipný texty, příjemná muzika, s J. jsme si povídaly o všem možným a já se začala trochu uvolňovat. A přiletěla zpráva..

Když začali hrát Cocotte minute, přesunula jsem se dopředu. Stála jsem přímo proti eR a těšila se. Toho bolavýho pocitu jsem se ale zbavit nemohla. Pocitu prázdnoty a tak strašný vnitřní bolesti. Stála jsem tam a přemýšlela, jestli mi tohle za to stojí. Jestli vůbec něco za něco stojí. Jak jsem se dostala do týhle fáze? Jak se všechno mohlo tak podělat. Když začali hrát, snažila jsem se uvolnit. Vnímat muziku ze všech sil. Ale obvyklá euforie úplně nepřišla. Nesu si ale pár hřejivejch momentů.. Dívala jsem se nahoru a měla strašnou radost. Že tam je. Že se mu daří. Že je šťastnej a dělá to, co má rád. Když se kouknul dolu, kývnul a usmál se, zahřálo to. Jsme oba už daleko od toho co bylo. Ale mám velkou radost z toho, že jsme se neztratili. A přineslo mi to znovu ten pocit, že to nebyla chyba. Jen špatnej čas.

Bylo pár okamžiků, kdy jsem úlně cítila, jak jsem ztracená. V životě, v tom kotli mezi lidma. A bylo mi hrozně smutno.

Pár pokoncertních panáků a rozhovor na lavičce mě trochu srovnali, ale stejně jsem si strašně přála zachytit trochu hřejivosti.. Rozhovory byly příjemný, nic se nedělo a já stejně nemohla utišit tu vnitřní bolest a touhu po tom, cítit se chvíli živá. Postupně jsem se ztratila v náruči obou eR. Zahřály mě polibky na rozloučenou a já odjížděla relativně v pohodě.

Ale když jsem otevřela doma dveře a ozvalo se ,,Ahoj“ a slyšela jsem jak něco vztekle dopadlo na zem, věděla jsem, že to celý bylo jenom malý předpeklí..

Dávám dohromady kousky polámanýho vnitřního světa a jde to docela dobře. Přesvědčila jsem se, že dokážu v tomhle směru ustát fakt cokoli. I když to bolí. A bolí to pořád strašně moc. Ale i když mi někdy rozum vcucne černá díra, která mě stahuje až na dno a já najednou vůbec nevim co mam dělat, zase se to srovná.

Nevím co bude dál. Možná pokročíme mnohem víc a líp než jindy. Možná za pár měsíců budu zase tam kde jsem byla. Ale zase teď chvíli dýchám a mám naději.. Díky za to. Díky za všechno dobrý. Je toho málo, ale o to víc si toho vážím.

A vůbec. Moudro o slonovi mi prosvětluje dny. Řežu ho na malý kusy a postupně ujídám 🙂

Na hraně

Od chvíle, kdy intenzivně řeším jinakost svého syna, už uplynula spousta času. Přišly změny k lepšímu, spousta nervů, některé věci ale zůstávají stejné. Stále na hraně.

Přijdu si, jakobych šla po laně. Ne jako ta ladná slečinka s drdůlkem a sukýnkou, v balerínkách. Jako počmáranej šašek v obřích botách. Jednou jdu zlehka a vrhám úsměvy na všechny strany, jindy zafouká vítr a já se jen snažím držet a nespadnout. Snažím se nedívat dolů, snažím se odolávat všemu pokřikování a tahání do propasti. Ale někdy přece jen cítím pád na tvrdou zem a rozdírám si ruce o šutry, jak se škrábu zase nahoru.

Nejsme na tom špatně. Držíme se. Zuby nehty. Většinou. Někdy ne. A někdy jsme zase kousek nad zemí. Nikdy ale ne na dlouho. Už před nějakým časem jsem na sobě začala cítit, že se blíží důležitá meta. Uvnitř mě se něco začalo lámat. Už jsem necítila chvění naděje, žádnej pozitivní náboj nebo těšení se na nějaký světlý bod. A přišly další rány. Ten zlom jsem necítila, ale uvědomuju si, že uvnitř mě je prázdno. Že se sice nějak moc nehroutím z dalších jobovek, ještě pořád si všímám drobných radostí, ale uvnitř už mě nedokážou rozehřát jako dřív. Vnímám, že dokážu zařídit všechno co je potřeba. Vyřešit všechny nové problémy, které se pořád znovu a znovu objevují. Občas sedim a brečim, občas se vztekám, občas cítím až fyzickou bolest u srdce. Ale nebrání mi to ve fungování a řešení toho,co je třeba. Pořád jedem. Pomalu ale jedem. Zároveň mě to ale neskutečně unavuje. Snažím se nevnímat tak osobně záležitosti týkající se mého syna. Odezněla i to iracionální odmítání daný skutečnosti, že je prostě jinej. Pořád ještě nedokážu přečíst všechny ty knížky, pořád to bolí, ale už jsem schopná zároveň přemýšlet a hledat cesty. Ještě pořád se mi klepe brada, když ho vidím jak stereotypně přechází podél plotu nebo různých linií. Mám tendenci mu odvést pozornost, když se začne projevovat jinak. Ještě to trochu zabolí, ale spíš mám strach. Bojím se reakcí ostatních lidí. Vím,že zareaguju naštvaně kolikrát jen proto, že se nějak chová mezi lidma a doma by mi to bylo úplně jedno. Dokážu už ale s chladnou hlavou pochopit,že ostatním dětem připadá hloupej. I když situaci řeším a přeju si, aby jim to bylo vysvětleno.

Vím, že nemůžu napsat věci, které řeším se školkou, protože jednají v mezích zákona. A pokud se rozhodnu,že tam syn zůstane, jsou povinni mé rozhodnutí přijmout. Zdánlivě jednoduché a bezpečné. Realita je bohužel o dost smutnější.

Je strašně moc věcí, které musí rodiče podobných dětí řešit. Od reakcí blízkého i vzdáleného okolí po všechny možná odborná vyšetření, jak dítě rozvíjet. Do toho se vyrovnávat s tou bolestí uvnitř. Se ztrátou snů a iluzí..

Mě hodněkrát drželo nad vodou to,že jsem si představovala lepší budoucnost. To, že teď je to krušný, malej řve, vzteká se, jsou s ním starosti, ale jednou. Jednou to ocení. Jednou mi třeba řekne, že mě má rád. Teď vím, že se to stát nemusí. Možná to nikdy nebude schopnej pochopit. .A mý představy, že mu dám jednou přečíst třeba tenhle blog nebo svůj mizernej deník z minulosti, se rozplývají.

Ve školce mi říkají, že musím říct synovi tohle a tamto. Mají představu, že mu řeknu ať je normální a on bude. Někdy se na něj dívám a sním o tom, že mám kouzelný sluchátko jako Mach a Šebestová. Který mě zmenší a já mu vlezu do hlavy a přehodím tu špatně nastavenou výhybku..Jenže to nejde.

Často se na něj dívám a ptám se sama sebe, jestli to jakej je je má vina. Je to tím náročným těhotenstvím? Je to tím stresem? Je to tím, že jsem měla co dělat, abych ty náročný začátky zvládla a věnovala jsem větší pozornost hodně nemocné #A? Co když jsem mu tu výhybku v hlavě přehodila já nějakým svým slovem, činem? Nějakým svým špatným rozhodnutím? Třeba souhlasem s ukončením cvičení Vojtovky, souhlasem s očkováním? Strašně často rozhoduju za děti. To, jak se o ně starám má přímý vliv na jejich vývoj a zdraví. Když něco neudělám, může to být průser. Všechno mám v hlavě a občas se dostanu do situace, kdy mi z ní něco vypadne a už není kdo by to napravil, protože jsem třeba v práci.

Je toho strašně moc. Stačí běžné kontroly u specialistů. Všechny data a povinnosti mám v kalendáři a v hlavě. Všechno musím domluvit, objednat, zorganizovat, zařídit. Někdy jsem úplně vyčerpaná jen z běžných věcí. Z toho, že mám děti na krku a ve čtyři odpoledne přijde zpráva ze školky,že mají mít na druhý den batůžky na výlet a syn ho nemá. A jakej batoh půjčit/koupit, aby si ho vzal? Do toho je musím vzít ven, přijdu domu, vařím večeři, vykoupat, donutit vyčistit zuby, přečíst pohádku, uspat. Ještě vyžehlit věci do školky, včetně povlečení, protože #A má stále nehody. Vím, že tohle jsou naprosto normální věci. V mým zápřahu a psychickým stavu ale někdy představuje i tahle rutina něco, co mě neskutečně ubíjí. Ten permanentní zápřah. Vědomí,že musím. Vědomí, že co neudělám nebude.

Taky mě trápí, že někdy dokážu pomáhat lidem kolem sebe, ale někdy nemám kapacitu ani odpovědět na zprávu, natož vyvinout nějakej krok k podpoře někoho, kdo má problém. Omlouvám se..

Taky oceňuju občasné vyjádření obdivu. Zároveň je to ale věc, která je pro mě popravdě podružná. To, co potřebuju je odpočinek, světlý body v budoucnu. Občas si vyventilovat frustraci. Pohladit. A i když ne vždycky všechno zvládám s klidem, úsměvem a jsem trochu kráva, i tak by pro mě bylo nejvíc, kdyby to bylo bráno trpělivě a s nadhledem.

Nepotřebuju plácat po ramenou jak všechno zvládám, protože já sama nejlíp vím, že mám hodně velký rezervy a nejsem Matka Tereza. Vím, že věci, který bych si přála nejsou splnitelné. Že nikdo jinej za mě nic nerozhodne, nezorganizuje, nezjistí, nevyhledá, neudělá. A i já sama mám ještě někde zbytky hrdosti a snažím se, abych se nemusela stydět za to, že to nezvládám. Nejvíc mi pomůže možnost mluvit. Možnost se vztekat, brečet, nadávat. Ne víc než je zdrávo, ale alespoň občas si sundat tu masku a vypustit to, co je uvnitř. Strašně mi chybí malé radosti, i když si je každý večer snažím před spaním najít a poděkovat. I proto jsem znovu začala běhat, i když je to komplikace a ženu se, abych už zase převzala děti a povinnosti. A i když je to vlastně iracionální činnost bez efektu a přínosu pro děti. Já už nedokážu a nechci brát ohledy jen na ostatní. A i když bych za děti dýchala, potřebuju i kousek, kousíček něčeho mimo ně. Jinak se zblázním.

Každý den za ten život na hraně děkuju. I když ho každej den i proklínám. Pořád si uvědomuju, že jsme na tom dobře. Děkuju za střechu nad hlavou, za to, že jsou relativně zdraví, že vidím pokroky. Děkuju za to, že zatím máme na základní věci a dokážeme ustát nějakou tu facku. Ale fakt je ten, že někdy se mi tyhle věci ztrácí. Když to moc bolí, když jsem hodně unavená nebo když přibyde další průser. Snažím se vždycky najít světlo na konci tunelu. Neupínat se na lidi kolem mě, nespoléhat se na nějaký vyšší síly, ale hlavně na sebe. Ale když už mi to ujede, když se zachovám jako malej harant a ne jako zodpovědná dospělá matka dvou dětí, kéž je mi to prominuto a nemusím si ještě sypat popel na hlavu. Přes všechny ty srajdy tam už není moc místa… Shrnuto podtrženo, kéž je brán zřetel na to, že jsem občas pizda, ale mam pro to svý důvody 🙂