Cocotte minute – natáčení klipu Czeko

Poslední týdny jsou extrémně stresový. Kolikrát jsem se dostala na dno a zase se odrazila, abych na něj padla znovu, ani nespočítám. V práci trvaly dovolené, byla jsem tam přesčas a neměla vůbec myšlenky na cestu do Prahy. Řešila jsem všechno na poslední chvíli a ještě s možností toho, že těsně před odjezdem zřejmě celá akce padne.

Měla jsem ale velký štěstí, protože mi kamarádka slíbila garde na cestu do Prahy, zařídila si po dobu natáčení vlastní program a nebyl pro ní problém mě zase vyzvednout a dopravit na vlak zpět do Plzně. Neskutečně mi všechno usnadnila. Zamluvila jízdenky na autobus i vlak a i když až na místě zjišťovala spoje metra a kam si sedneme, všechno proběhlo v naprostém poklidu.

Z Plzně jsme odjížděly už před 11h, Flixbus praskal ve švech a než jsme najeli na dálnici, byla jsem vařená. Naštěstí se pak vzduch trochu ochladil a my si mohly užívat jízdy. Líčila mi bezstarostná randíčka a já si užívala pohody. Když jsme přijížděli na Florenc a jeli přes Vltavu a já se dívala na hladinu řeky a lodě na ní, spadla ze mě všechna tíha a já cítila, že se po strašně dlouhý době můžu nadechnout. Cítila jsem se trochu jako vesničan ve velkoměstě a když mě zavedla do hipsterský kavárny plný cizinců, kam jsem oblečená do merche CM moc nezapadala, trochu jsem zírala 🙂

P. měla domluvenou koupi tabletu, tak jsme zase vběhly do metra a jely na Letňany. Pak na Anděl, abych to měla blízko k Radlické sportovně, kde se natáčení konalo. Zašly jsme do Odpočívadla na naprosto božskej oběd a já jen seděla na příjemný zahrádce, hltala luxusní burger a bylo mi blaženě. Obě jsme byly docela unavené z dvouhodinové cesty autobusem, tak jsme zaběhly ještě na rychlé kafe do Cafe perón a pomalu se vydaly směrem k místu natáčení. V merchi jsem si tedy ve 30C připadala trochu zvláštně a přišlo mi, že se mi ta sukně snad každou chvíli vykasá až ke krku 🙂 Ale cestou jsme narazily i na lidi mířící stejným směrem, takže jsme sportovnu našly hned. Před ní už postávaly hloučky a kamarádka se rozloučila. Vedro bylo příšerný, mezi cizíma lidma jsem si přišla trochu opuštěná a hlavou mi táhlo, jestli jsem se tak trochu neposrala. Ale věděla jsem, že mě muzika uvolní a i kdyby bylo natáčení provar, už ta cesta, oběd a kafe za to stály. Než se první fanouškové začali přesouvat ke vchodu, regulérně ze mě teklo. Před vstupem už čekal s Roman s Davidem, pozdravili jsme se, prohodili pár slov a začalo se pouštět dovnitř.

Vnitřní prostor byl naplněný kouřem, teplota byla jen o malinko snesitelnější než venku a tak jsem okamžitě zamířila k baru. Nervozitu jsem zaháněla četbou e-booku a atmosféra byla trochu napjatá, ale na dámách jsem se dala do řeči s fanynkou, která přijela taky sama a neznala cestu na hlavní nádraží odkud jsem s kamarádkou jela zpět do Plzně, tak jsem jí nabídla naší společnost a tak nějak přirozeně jsme pak zbytek času strávily spolu. Štěstí, že jsem nikdy neměla problém kamarádit s výrazně hezčíma a mladšíma holkama 😀

Po chvíli nás vpustili do místnosti natáčení, kde bylo pódium obehnané sítí a dostali jsme první pokyny. Vesměs se natáčely různé úseky Czeka a my prostě pařili. Za zmínku rozhodně stojí okamžik, kdy Martin oznámil, že viděl videoklip jakési japonské metalové kapely a v něm se fanoušci s rukama nahoře do rytmu ohýbali do pravýho úhlu 🙂 Byli jsme jak sardinky, takže jsme si to neuměli moc představit, ale musím říct, že když jsme se rozestoupili a zkusili to, bylo to mocný 🙂 Můj obrovskej obdiv mají chlapi, který byli fakt vysoký a velký a přesto nikoho nešlápli, nezranili, nebouchli. Dávali pozor kolem sebe a nevzniknul jedinej konflikt. Žádný neřízený pogo pod pódiem, naprostej soulad všech se všema. Atmosféra naprosto jedinečná i přes to, že po pár minutách ze všech regulérně lilo. V jedný chvíli jsem cítila jak mi kapka potu stejká z krku až mezi půlky 🙂 Vůbec už jsem nemyslela na to, jaký mam vlasy ani cokoli jinýho. Když se potkala má vztyčená ruka s jakoukoli jinou rukou v blízkosti, regulérně po sobě sklouzly 😀 Naštěstí měl Kuba rozum a když viděl jak na tom jsme, vyhlásil pauzu o něco dřív. Všichni se vrhli na záchod, na bar a snažili se nadechnout a trochu ochladit. Velý dík patří i obsluze, která byla taky skvělá. Ochotně nakládala do kelímků led a rychle točila studený pivo.

D. chvílemi odcházela na vzduch, chvíli jsme si povídaly s Romanem a přišla druhá fáze natáčení, která byla naštěstí už podstatně méně náročná a blesková. Celkově jsme skončili o dvacet minut dřív než bylo v plánu a pomalu jsme se vycházeli smažit pro změnu na slunce.

Pár fanoušků se zastavilo podél zdi před vchodem a stěžovali si, že Czeko neslyšeli v kuse. Tak jeden z nich vytáhl mobil, pustili to a začali zpívat. Já i D. jsme se přidaly a je mi hrozně líto, že to nikdo nenatáčel, protože to bylo tak spontánní a pěkný, že by to za to stálo 🙂

P. už na mě mávala, tak jsme se rychle rozloučily a vyběhly za ní do metra. Cesta na hlavák byla blesková a bezproblémová, vlastně vůbec nevím, čím vším jsme jely a najednou jsme stály před tabulí a koukaly odkud nám jede vlak. D. jsme odkázaly na ten její a usadily se v prázdném vagonu. Konečně jsem seděla. Opřela jsem se do sedadla a úlevně jsem vydechla. Únava už byla znatelná a ještě nás čekala přes hodinu dlouhá cesta. Začaly se ozývat záda a bylo naprosto jasný,že z toho skákání mě budou druhý den pěkně bolet nohy.

Doma jsem nemohla usnout, takže jsem vstávala po dvou hodinách spánku pěkně rozbitá a bez Voltarenu bych do práce asi nedolezla. Nicméně to byl ten nejmenší problém. Myslím, že vzpomínka na to, že jsem si užila den, mi ve dnech příštích dost pomohla. Je škoda, že po hlubokém nádechu přišly zase dny, kdy se dýchat vůbec nedá.