Divnomatka

Mám dvě divný děti. Byla doba kdy mi to moc nedocházelo, doba kdy jsem se před tím uzavírala, doba, kdy jsem hystericky shromažďovala informace a topila se v tom, že nejsem schopná je číst. Byla doba pláče, vzteku, boje, rezignace. Prošla jsem asi všema fázema a někdy se různá období znovu vrací. Jaký to vlastně je?

#A

S #A jsme prošli peklem. Po porodu pro ni místo maminčiny náruče čekal inkubátor. Vážila 1480g, zhubla na 1300g. Vypadala jako takovej malej mimozemšťánek s velikánskou hlavou. Protože prodělala drobné krvácení do mozku. Měla zvětšené mozkové komory a cysty v nich. Neustále zvracela přesto, že byla krmená sondou. A pořád strašně plakala. Někdy byly dny, kdy jsem jí směla jen pohladit, ale nesměla jí pochovat. Dívala jsem se na ní přes sklo a snažila se nebrečet. Hrozně jsem k ní chtěla. Dělalo mi problém pochopit, že teď nepotřebuje mě, ale hadičky a klid. ALe snažila jsem se. Pamatuju si na tu bezmoc, jednou krok kupředu, vzápětí dva zpátky. Nikdy nezapomenu na ten její neustálej vysokej a neskutečně intenzivní pláč. Měla ještě nedovyvinutej hrtan, takže do toho pískala a chroptila.První měsíce byly čirý zoufalství. Po propuštění dostala průjmy a zvracela. Infekce. Hospitalizace. NIkdy nezapomenu na to, jak jsem se starala o malýho a jakmile jsem nakojila, letěla jsem za ní do nemocnice. Na tu návštěvu, kdy jsem bezmocně přešlapovala v jejím prázdným pokojíčku a zírala na její růžovou deku. Postávala na chodbě, abych se zeptala kde je a najednou to viděla. Sestra s doktorkou běží s miminkem v náručí,který má zvrácenou hlavu a otevřený oči. Pamatuju si ten šok z toho,že to dítě nebrečí. Popření,že to určitě nebyla ona, ale jiný miminko. Návrat na pokoj a přemýšlení. Nejsou tu prázdný ampule, nebyla resuscitace. Není tu lahev od mlíka, neaspirovala tedy zvratky. Bakteriální sepse. Poškození mozku. Selhávaly všechny funkce. Vybojovala to. Pořád ještě nedokážu pozdravit doktora, kterej se ke mně na JIPce zachoval jak největší dement a prostě mi oznámil,že příští minuty ukážou jestli to přežije. Co všechno přestává fungovat a že jsem jako zdravotník, tak vím jak to chodí. Pokaždý když ho vidím na obědě, sevře se mi žaludek a mám chuť mu dát pěstí. Za to,že mě neinformovali,že se její stav zhoršil,když tam ležela, že jí dělaly vyšetření přesto,že jsem pouhý den poté skončila s malým jen na druhým konci chodby.

Ale ona to dala. Nikdo mi nebyl schopný říct, co to bude znamenat. Točily jsme se v kruhu odmítání jídla,nepila, pořád jen plakala. Vyšetření, rehabilitace, neurologie, protože poškození mozku přineslo epilepsii. Léky..

Jsou to tři roky, co skončila na sondě. I tak zvracela. CHytila navíc další infekci. Překlad do MOtola, týdny na jednom malým pokoji na rozkládacím křesle. Vyběhnout na cigaretu na nádvoří, zase zpátky. Zoufalství nad tím uzlíčkem, který nechce pít.

I pak jsme bojovaly. Krmila jsem jí i v noci ve spánku. Vyndat z postýlky, dát lahev, pochovat, zase do postýlky. A znovu a znovu. Do půl roka jsem vařila dvakrát denně rýžový odvar a každý den konzultovala s primářkou neonatologie poměr odvar/speciální naštěpené mléko. Po půl roce průjmy ustaly. Krmení v noci ale pokračovalo. Do roka a půl. Ale byla bez sondy. A pak se to začalo zlepšovat. Začala jíst sama, začala se zajímat o nový chutě..Zůstalo pohybový omezení, je trochu nešikovná, hůř drží rovnováhu, hůř mluví a rozumí.Je ale bez léků na epilepsii, které jsme před rokem úspěšně vysadily. Je veselá. I když jak nahlas se umí smát, tak nahlas umí řvát 🙂 Někdy mě frustruje, že nerozumí, co chci a já nerozumím jí. Opakuje dokola slova, která nedokážu rozklíčovat a hádám co chce. Ona zase nechápe, co po ní chci já a opakuje to, co jí říkám. Někdy je to smyčka tří slov, který dokáže dlouhý minuty opakovat a já mám pocit, že mi hrábne.

Příklad:

Já: Zlato, jakou to má barvu?

#A: Jakou to má barvu?

Já: Ne, zlato, já se Tě ptám, jakou to má barvu! Modrou nebo zelenou?

#A: Modrou nebo zelenou?

Já: A tak to nech bejt

#A: Jo, nech bejt, nech bejt, nech bejt,bejt, bejt.

(opakuje s naprosto stejnou intonací, jakou jsem já použila)

#A: Nanaí-i

Já: Cože? Co prosím?

#A: Prosím!

Já: Ale ne! Co jsi říkala?

#A: Nanaí-i!Nanaí-i!

Já: Máš hlad? Chceš napít?

#A: Neneneee! Nanaí-i!!

Přemýšlím nad počtem slabik a intonací. Zkoumám kam se dívá.

Já: Závodníci! Ty chceš pustit Mickeyho závodníky?!

#A: JO!!!

 

Pláč a fňukání

Já:#A, děje se něco?

Pláč.

#A: Papííííí

Já: Napapat?

#A: Nee! Papaíííííí!

Řve a opakuje pořád dokola

Já: Máš hlad?

#A: Neneneeee

Já: Chceš napít?

#A: Jo!

Vylučovací metodou a odpověďmi Jo x Ne, se většinou dopídíme výsledku. Snažím si zapamatovat všechna slova, která komolí, abych příště věděla, co chce. Někdy se výsledku nedopátráme..

Nicméně, se #A vrhá s nadšením do nových věcí, ráda se učí, snaží se překonat svá omezení a i když to vede k držkopádům, žene se do toho znova a znova. Díky tomu vlastně chodí, běhá, chodí po schodech. Mluví.Někdy mě to svou hysterií přivádí k šílenství, ale zároveň jí bezmezně obdivuju a miluju. Za to, jak bojuje, za to, jakou dokáže mít ze života radost.

S #A jsme vedení v Očkovacím centru Motol, na gastroenterologii Motol, neurologii FN Plzeň, kožním, očním, logopedii, imunologii,v rané péči, rehabilitaci a čeká nás hipoterapie.

 

#K

#K byl hned od narození můj malý princ. Byl větší než sestřička a vypadal naprosto kouzelně od prvního okamžiku. Utíkala jsem k němu, když to s #A nevypadalo dobře.Mohla jsem ho brát každý den z inkubátoru, kojit, chovat. Byl se mnou dřív doma, byl kojený. A kdyby nechytil stejnou infekci jako #A, trpěl by jen refluxem. I tak vším prošel bez komplikací, jen přetrvávaly průjmy a tak byl na stejném naštěpeném mléce jako #A. Krásně prospíval, rostl, usmíval se..Do roka a půl spokojený usměvavý dítě. I přes všechno kolem něj. Pak jako by se v něm něco přeplo. Z občasných nočních děsů byly každodenní noční boje, vzteky, řvaní. Mlácení, kopání. Pamatuju si hodiny, kdy do mě kopal a ječel tak strašně, že jsem myslela,že se zblázním. To zoufalství bylo nepopsatelný. Od počátku vybírání v jídle, nesnášel jakýkoli kousky, přidaly se vzteky i ve dne, kdy byl schopný vletět pod auto nebo se nehezky praštit o cokoli v dosahu. Já neustále okopaná, samá modřina, on taky. Celý sídliště na nás koukalo, protože tyhle stavy byly několikrát denně a trvalý desítky minut. Nástup do školky byl zlom, kdy mi hned první den učitelky jen tak z plezíru oznámily, že je autista a takovýhle dítě nikdy neviděla ani 50let učící učitelka. A začalo peklo. Každodenní stížnosti, nátlak na vyšetření, na přemístění jinam. Jak šel čas, #K se ale zlepšoval. Šel dál s podezřením na PAS s poruchou pozornosti či ADHD s aut. rysy. Tlak stran školky ale nepovolil. Naopak. Přesto,že dělal v mých očích obrovské pokroky, trochu se rozmluvil (cca kolem 3roku), vzteky se zmírnily a byly méně časté, stejně byl pro učitelky přítěž. Bojovala jsem dlouho a poměrně urputně. Nicméně, nakonec jsem se asi smířila, že kde není vůle, nestojí to za to. Od září jdou jinam. A školka je dál, takže jsem si obnovila řidičák a budu se snažit znovu řídit. Resp. naučit se řídit 🙂 Nicméně, přesto, že se situace nedá srovnat a je z něj někdo úplně jiný než na začátku školního roku, stejně je to boj. Jeho agrese ve mně vyvolává dávno skrytý vzorce chování. Peru se s povahou svýho otce i s tím, že se někdy neumím agresi postavit v klidu. Drtí mě neustálá snaha o domluvu, která je často bez úspěchu, protože nedokážu rozluštit slova, která říká. Přesto,že se jich několik naučil dobře vyslovit a používat, v poslední době mluví víc a bohužel mu není rozumět skoro nic. Vzniká pak situace, kdy stojím a vypadá to třeba takhle:

#K: Píše,píše,píše!

Já: Písek?Máš v botě písek?

#K: Ne! Píše!

Já: Klíče?Nebo..? Já nevím. Ukážeš mi to?

#K: Ne, neneneeeeeee!!!!

Když si ještě neuměl říct, že chce čůrat, sundaval si kalhoty. Kdykoli, kdekoli. Taky ve stresu svlíkal ponožky. Nejdřív sundal ponožky, pak letěly slipy, pak kalhoty. Ve školce, doma, na návštěvě… Učitelky mi tenkrát pravily, že ohrožuje mravní výchovu ostatních dětí tím, že chodí ve třídě do půl těla nahý..

S oblibou zmiňuju pár teď už vtipnejch historek, ale vím, že tenkrát jsem se nesmála.

Jdu s dětmi za ruku, dívám se na cestu před námi. Proti nám jde fešný chlapík v mém věku a usmívá se. Říkám si,že mi to asi sluší a dětem taky. Shlídnu dolů na #K a on má kalhoty dole. Jak dlouho? Netuším.

Čekám s dětmi na nádraží, aby mohly zamávat vláčku. Koukám do mobilu. Vlak prosviští, lidi mávají a smějou se. Otočím se a #K taky mává a směje se. S kalhotama včetně slipů u kolen..

Kolikrát mi takhle šel naproti přes celý natřískaný hřiště.. Když se naučil slovo čůáááát, spadl mi kámen ze srdce.

Normálně trvá pár měsíců, než dokážete s miminkem nějak komunikovat, většina dětí se dřív nebo později rozmluví. #K donedávna komunikoval řevem a ukazováním. Někdy jsme se k ukazování přes řev ani nedostali. Prakticky mám doma ohledně komunikace stále batolata, přesto, že jim budou na podzim 4roky.

Občas chci #K okřiknout, když monotónně chodí podél plotu nebo divně natáčí hlavu do světla. Ale myslím, že to zoufalství mě už pustilo. Už nestuduju hrozně chytrý knížky, protože vidím, že automatický návod neexistuje. Už se nestarám, jak divně vypadá když se dívá tím svým zvláštním pohledem. A i když mě někdy napadne, že nikdy nedokáže dát dohromady větu: ,,Mami, mám Tě rád,“  vím, že je to blbost. Máme štěstí. Obrovský. Není vyloženě autista, není na první pohled divnej, neubližuje si.. Jen je trochu jinej než ostatní děti, má svý zvláštnosti a já mám před sebou obrovskej úkol. Přestat se snažit prorazit hlavou zeď a naučit se v klidu zvládat jeho řvaní a vyvádění. Je to těžký, protože otec ve mně vůči vzteku, řvaní a všemu podobnýmu vytvořil neskutečnej odpor. Když jsem jako malá zjistila, že ústup ani kajícnost nic neřeší, začala jsem odpovídat stejně. Křikem a provokací. Vracet jedovatý poznámky. Naučila jsem se, že nejlepší obrana je útok, protože zahání strach a vyvolává dojem síly a ne křehkosti a zranitelnosti. A já si nemohla dovolit být křehká a zranitelná..A tak se musím snažit, protože upřímně. Když vidím, jak proti mě stojí, řve, mlátí a háže s věcma, kope kolem sebe, mám chuť ho přetrhnout vejpůl. Je to pro mě velká lekce. O to větší, že není opory..Ale musím říct, že #K pořád zůstává mým malým princem. Zvykla jsem si na jeho noční běsnění, které je díky Bohu mnohem slabší. Spí se mnou v posteli a já se někdy vyloženě těším, až si k němu lehnu a přitulím se. Vezmu ho za ruku.. Někdy se napůl probudí, obejme mě nebo mi vlepí pusu. A v tu chvíli jsem ta nejšťastnější máma na světě. A vím, že mě má rád.

S #K jsme vedení na rehabilitaci, imunologii, kožním (hemangiom na ruce),psycholog klinický, psycholog v SPC, logopedie, neurologie.

Je to těžký, protože pro mě slova byla vždycky docela důležita. Moci mluvit, vyjádřit svý myšlenky, nějaký vnitřní stavy.. I proto píšu. Ale je to výzva. A já vím, že není špatný učit se nejen poslouchat, ale i vidět a vnímat to, co je na první pohled skryté..

A jaký je to finančně? Slušně se to říct nedá. Pracuju na poloviční úvazek, protože #K nezvládá být pět dní v týdnu ve školce 10h v kuse. A jejich táta dělá i odpolední, takže nemůže vyzvednout. Dost často jsou nemocní, je to první rok školky a i když se to o něco zlepšilo, pokud nemají rýmu nebo kašel, stejně ve dnech kdy mám volno chodíme po specialistech.. Když nejsou extrémní výdaje jako tenhle měsíc, celkem se to dá. Bohužel mi v srpnu doběhne rodičovský příspěvek, který teď relativně dorovnává můj plat. Řešením by bylo prodloužit si ho do listopadu, kdy dětem budou čtyři. Bohužel, při pobírání RP nemá otec dětí nárok na OČR a mně se OČR vypočítává z platu za poslední rok. Pracuju ale jen 7měsíců. Stejně by ale vzali plat za dobu co pracuju a vydělili 12ti měsíci..Řeším to tedy náhradním volnem a napracováním chybějících hodin. Což je někdy ale dost náročné.Většinou totiž onemocní obě děti a já to chytím od nich a chodím do práce vyřízená. Táta dětí přispívá a pomáhá. Jen je to někdy komplikované a jeho insolvence taky není med.

Nicméně. Všichni máme nějaký problém. Všichni bojujem. A ani my to teda nevzdáváme. A můžu říct, že málokdo dokáže ocenit běžné věci tolik, jako někdo, komu se jich nedostává. A málokdo dokáže mít tak velkou radost i z naprosto malých pokroků, jako mámy dětí, které nejsou úplně zdravé.

Reklamy

Rammstein

Sedim tu. Trochu se mi třesou ruce a chce se mi brečet. Tak poslouchám nový album Rammstein, který mi už několikátý den zní v uších. I při běhu.

Spousta lidí si stěžuje, že Rammstein nejsou co bývali. Hodně kapel s postupným zráním polevuje z brutality. Rammstein jsou dle mě jedna z nich. Ale obrousili hrany tak skvěle, že mi to vůbec nevadí.

Když vyšel klip na Deutschland, vzbudilo to hodně emocí. Spousta nekonkrétních indicií dávala prostor všemožným spekulacím. Možná to byl účel. Za mě je to ale geniální song. Důkaz, že můžeš svou zemi milovat i přes spoustu  brutálních omylů.

Radio. Svižná, melodická a pěkně Rammsteinovsky odsejpávající věc. Kdyby mi bylo patnáct, pařila bych na to v hospodě U Komína, že bych druhej den nemohla hnout hlavou 🙂 I když v tý době by to bylo braný jako pěkný sci-fi 🙂  Takoví Kraftwerk v bledě modrým 🙂

Zeig dich je taky pěkná nakopávačka, v níž se kapela opírá pro změnu do náboženství. Při běhu mě vždycky nutí přidat 🙂

Auslander je pro mě záležitost trochu mimo mísu. Chytlavá melodie, ale spíš taková popová srandička.

Skladba Sex začíná hezky nevinně, ale pak se rozjždí. Přesně tak jak to já ráda 🙂 Rytmický, hutný kytary. Když někdo zmínil podobnost s  Mansonem, došlo mi proč jí tak miluju 🙂

A pak přichází Puppe. To je tak emotivní záležitost, že těžko hledám slova. Téma songu je prostituce, psych. onemocnění, vražda a to vše z pohledu dítěte. Pěkně silný kafe. A když se přidá Tillovo zoufalej řev až k pláči, je to nepopsatelný.  To temný dam-dam! A ten dramatickej a  ledově čistej klavír na konec. Jestli běhá mráz po zádech z textu, ten refrén je pro mě jako by za mě vykřikoval všechnu bolest, co cítím uvnitř. To zoufalství, který cítím někdy tak strašně bolestivě..V tý vteřině než poprvé spustí refrén, vždycky zavřu oči. Pro mě je to vrchol alba.

Celkově bych první polovinu alba hodnotila tak o 50% výš než druhou. Možná je to jen tím, že po Puppe mi už všechno přijde jako slabej odvar. I když to pro mě celkem zachraňuje Diamant.

Ale před ní je ještě Was Ich Liebe, což je pro mě zajímavá záležitost hlavně propracováním. Jakoby měla tři části. Začátek je lehce těžkotonážní, ale pokračování s přidáním klavíru je celkem nečekaný a končí zas v jiném duchu.

A poetický Diamant. Pro mě trochu obdoba Fruhling in Paris, kterou mám moc ráda.  A asi i o něco víc 🙂 Ale text je taková romantika a čelo tak krásně celej song podkresluje 🙂

Weit weg mi po tomhle zní až nepříjemně rušivě. Na mě moc elektroniky.

Tattoo je zase typická, velmi příjemná Rammsteinovská pecka. Svižný tvrdý kytary. Čtyři tóny, který mi v první chvíli připomněly Kde domov můj :-)) Takový příjemně vyčnívající drnknutím před refrénem.

Hallomann. Pro mě jedna ze slabších záležitostí, i když si s ní vyhráli a má chytlavou melodii.

Celkově je pro mě album 4/5. Jasně, není to brutální nátěr jako dřív. Ale je to melodický, syrový, originální a některý songy jsou opravdu perly, který nezapadnou. Mě tedy nezklamali. Asi se vyvíjím podobným směrem. Možná jsem taky trochu dospěla, posunula se. Minimálně co se týče nějaký nezávazný divokosti mládí 🙂 Ale vášeň zůstává. Stejně jako u Rammstein.

Běžet a pokaždý si na pátým kilometru schvácená s úsměvem popěvovat ,,slavnost ožívá, můra smrt prožívá ve džbáně od piva“, už bylo i pro mě trochu ohraný 🙂

A tak jsem se s Rammstein propsala k únavě, která mi snad umožní konečně usnout..Jen mám pocit, že sundám sluchátka a ta dokořán rozevřená tlama úzkosti a zoufalství nad nekonečnýma propadam, mě zase spolkne…

Jsme strůjci svého štěstí. I neštěstí. A někdy to tak splývá, že to člověk nedokáže rozlišit..

Obrfest aneb předpeklí

Obrfest se blížil a já do sebe cpala Modafeny jak na běžícím pásu. Kolegyně v práci i děti na mě chrilily bacily a já se držila zuby nehty. Do poslední chvíle jsem čekala nějakou podpásovku, ale byl tu den D a přes mírně napjatou atmosféru, kterou jsem koneckonců čekala, jsme se přehoupli až k třetí hodině odpolední.

Všechno nachystané, děti sbalené.

Jedna jediná věta a jediný pohled na ten obličej. A všechno se zlomilo. Dobrá nálada v tahu a těšení vystřídal strach.

Přesto jsme vyjely. Za občasného smíchu cesta ubíhala a už jsme parkovaly v Klatovech. Měly jsme ještě hodinovou rezervu.

A mně začalo být špatně. Klepaly se mi ruce a zachvátila mě panika. Co bude, co bude až se vrátím. . Snažila jsem se napsat eR, ale nevnímal. Rychlý telefonát a proti mně šly dvě postavičky. Až jsem se musela zasmát. Setkání po dlouhý době bylo i přes nervozitu příjemný. Chvíli jsme plkali před kulturákem a já už měla šílenou žízeň a chtěla si sednout. Proklínala jsem černý silonky, který jsem na sebe nasoukala i přes pěkný počasí, protože jsem zjistila,že sukně je jaksi průhledná.

Usadily jsme se v sále, já do sebe rychle vyklopila jedno pivo, abych se srovnala a začala hrát předkapely BTNJ. Musím říct, že mě dost bavily. Vtipný texty, příjemná muzika, s J. jsme si povídaly o všem možným a já se začala trochu uvolňovat. A přiletěla zpráva..

Když začali hrát Cocotte minute, přesunula jsem se dopředu. Stála jsem přímo proti eR a těšila se. Toho bolavýho pocitu jsem se ale zbavit nemohla. Pocitu prázdnoty a tak strašný vnitřní bolesti. Stála jsem tam a přemýšlela, jestli mi tohle za to stojí. Jestli vůbec něco za něco stojí. Jak jsem se dostala do týhle fáze? Jak se všechno mohlo tak podělat. Když začali hrát, snažila jsem se uvolnit. Vnímat muziku ze všech sil. Ale obvyklá euforie úplně nepřišla. Nesu si ale pár hřejivejch momentů.. Dívala jsem se nahoru a měla strašnou radost. Že tam je. Že se mu daří. Že je šťastnej a dělá to, co má rád. Když se kouknul dolu, kývnul a usmál se, zahřálo to. Jsme oba už daleko od toho co bylo. Ale mám velkou radost z toho, že jsme se neztratili. A přineslo mi to znovu ten pocit, že to nebyla chyba. Jen špatnej čas.

Bylo pár okamžiků, kdy jsem úlně cítila, jak jsem ztracená. V životě, v tom kotli mezi lidma. A bylo mi hrozně smutno.

Pár pokoncertních panáků a rozhovor na lavičce mě trochu srovnali, ale stejně jsem si strašně přála zachytit trochu hřejivosti.. Rozhovory byly příjemný, nic se nedělo a já stejně nemohla utišit tu vnitřní bolest a touhu po tom, cítit se chvíli živá. Postupně jsem se ztratila v náruči obou eR. Zahřály mě polibky na rozloučenou a já odjížděla relativně v pohodě.

Ale když jsem otevřela doma dveře a ozvalo se ,,Ahoj“ a slyšela jsem jak něco vztekle dopadlo na zem, věděla jsem, že to celý bylo jenom malý předpeklí..

Dávám dohromady kousky polámanýho vnitřního světa a jde to docela dobře. Přesvědčila jsem se, že dokážu v tomhle směru ustát fakt cokoli. I když to bolí. A bolí to pořád strašně moc. Ale i když mi někdy rozum vcucne černá díra, která mě stahuje až na dno a já najednou vůbec nevim co mam dělat, zase se to srovná.

Nevím co bude dál. Možná pokročíme mnohem víc a líp než jindy. Možná za pár měsíců budu zase tam kde jsem byla. Ale zase teď chvíli dýchám a mám naději.. Díky za to. Díky za všechno dobrý. Je toho málo, ale o to víc si toho vážím.

A vůbec. Moudro o slonovi mi prosvětluje dny. Řežu ho na malý kusy a postupně ujídám 🙂

Na hraně

Od chvíle, kdy intenzivně řeším jinakost svého syna, už uplynula spousta času. Přišly změny k lepšímu, spousta nervů, některé věci ale zůstávají stejné. Stále na hraně.

Přijdu si, jakobych šla po laně. Ne jako ta ladná slečinka s drdůlkem a sukýnkou, v balerínkách. Jako počmáranej šašek v obřích botách. Jednou jdu zlehka a vrhám úsměvy na všechny strany, jindy zafouká vítr a já se jen snažím držet a nespadnout. Snažím se nedívat dolů, snažím se odolávat všemu pokřikování a tahání do propasti. Ale někdy přece jen cítím pád na tvrdou zem a rozdírám si ruce o šutry, jak se škrábu zase nahoru.

Nejsme na tom špatně. Držíme se. Zuby nehty. Většinou. Někdy ne. A někdy jsme zase kousek nad zemí. Nikdy ale ne na dlouho. Už před nějakým časem jsem na sobě začala cítit, že se blíží důležitá meta. Uvnitř mě se něco začalo lámat. Už jsem necítila chvění naděje, žádnej pozitivní náboj nebo těšení se na nějaký světlý bod. A přišly další rány. Ten zlom jsem necítila, ale uvědomuju si, že uvnitř mě je prázdno. Že se sice nějak moc nehroutím z dalších jobovek, ještě pořád si všímám drobných radostí, ale uvnitř už mě nedokážou rozehřát jako dřív. Vnímám, že dokážu zařídit všechno co je potřeba. Vyřešit všechny nové problémy, které se pořád znovu a znovu objevují. Občas sedim a brečim, občas se vztekám, občas cítím až fyzickou bolest u srdce. Ale nebrání mi to ve fungování a řešení toho,co je třeba. Pořád jedem. Pomalu ale jedem. Zároveň mě to ale neskutečně unavuje. Snažím se nevnímat tak osobně záležitosti týkající se mého syna. Odezněla i to iracionální odmítání daný skutečnosti, že je prostě jinej. Pořád ještě nedokážu přečíst všechny ty knížky, pořád to bolí, ale už jsem schopná zároveň přemýšlet a hledat cesty. Ještě pořád se mi klepe brada, když ho vidím jak stereotypně přechází podél plotu nebo různých linií. Mám tendenci mu odvést pozornost, když se začne projevovat jinak. Ještě to trochu zabolí, ale spíš mám strach. Bojím se reakcí ostatních lidí. Vím,že zareaguju naštvaně kolikrát jen proto, že se nějak chová mezi lidma a doma by mi to bylo úplně jedno. Dokážu už ale s chladnou hlavou pochopit,že ostatním dětem připadá hloupej. I když situaci řeším a přeju si, aby jim to bylo vysvětleno.

Vím, že nemůžu napsat věci, které řeším se školkou, protože jednají v mezích zákona. A pokud se rozhodnu,že tam syn zůstane, jsou povinni mé rozhodnutí přijmout. Zdánlivě jednoduché a bezpečné. Realita je bohužel o dost smutnější.

Je strašně moc věcí, které musí rodiče podobných dětí řešit. Od reakcí blízkého i vzdáleného okolí po všechny možná odborná vyšetření, jak dítě rozvíjet. Do toho se vyrovnávat s tou bolestí uvnitř. Se ztrátou snů a iluzí..

Mě hodněkrát drželo nad vodou to,že jsem si představovala lepší budoucnost. To, že teď je to krušný, malej řve, vzteká se, jsou s ním starosti, ale jednou. Jednou to ocení. Jednou mi třeba řekne, že mě má rád. Teď vím, že se to stát nemusí. Možná to nikdy nebude schopnej pochopit. .A mý představy, že mu dám jednou přečíst třeba tenhle blog nebo svůj mizernej deník z minulosti, se rozplývají.

Ve školce mi říkají, že musím říct synovi tohle a tamto. Mají představu, že mu řeknu ať je normální a on bude. Někdy se na něj dívám a sním o tom, že mám kouzelný sluchátko jako Mach a Šebestová. Který mě zmenší a já mu vlezu do hlavy a přehodím tu špatně nastavenou výhybku..Jenže to nejde.

Často se na něj dívám a ptám se sama sebe, jestli to jakej je je má vina. Je to tím náročným těhotenstvím? Je to tím stresem? Je to tím, že jsem měla co dělat, abych ty náročný začátky zvládla a věnovala jsem větší pozornost hodně nemocné #A? Co když jsem mu tu výhybku v hlavě přehodila já nějakým svým slovem, činem? Nějakým svým špatným rozhodnutím? Třeba souhlasem s ukončením cvičení Vojtovky, souhlasem s očkováním? Strašně často rozhoduju za děti. To, jak se o ně starám má přímý vliv na jejich vývoj a zdraví. Když něco neudělám, může to být průser. Všechno mám v hlavě a občas se dostanu do situace, kdy mi z ní něco vypadne a už není kdo by to napravil, protože jsem třeba v práci.

Je toho strašně moc. Stačí běžné kontroly u specialistů. Všechny data a povinnosti mám v kalendáři a v hlavě. Všechno musím domluvit, objednat, zorganizovat, zařídit. Někdy jsem úplně vyčerpaná jen z běžných věcí. Z toho, že mám děti na krku a ve čtyři odpoledne přijde zpráva ze školky,že mají mít na druhý den batůžky na výlet a syn ho nemá. A jakej batoh půjčit/koupit, aby si ho vzal? Do toho je musím vzít ven, přijdu domu, vařím večeři, vykoupat, donutit vyčistit zuby, přečíst pohádku, uspat. Ještě vyžehlit věci do školky, včetně povlečení, protože #A má stále nehody. Vím, že tohle jsou naprosto normální věci. V mým zápřahu a psychickým stavu ale někdy představuje i tahle rutina něco, co mě neskutečně ubíjí. Ten permanentní zápřah. Vědomí,že musím. Vědomí, že co neudělám nebude.

Taky mě trápí, že někdy dokážu pomáhat lidem kolem sebe, ale někdy nemám kapacitu ani odpovědět na zprávu, natož vyvinout nějakej krok k podpoře někoho, kdo má problém. Omlouvám se..

Taky oceňuju občasné vyjádření obdivu. Zároveň je to ale věc, která je pro mě popravdě podružná. To, co potřebuju je odpočinek, světlý body v budoucnu. Občas si vyventilovat frustraci. Pohladit. A i když ne vždycky všechno zvládám s klidem, úsměvem a jsem trochu kráva, i tak by pro mě bylo nejvíc, kdyby to bylo bráno trpělivě a s nadhledem.

Nepotřebuju plácat po ramenou jak všechno zvládám, protože já sama nejlíp vím, že mám hodně velký rezervy a nejsem Matka Tereza. Vím, že věci, který bych si přála nejsou splnitelné. Že nikdo jinej za mě nic nerozhodne, nezorganizuje, nezjistí, nevyhledá, neudělá. A i já sama mám ještě někde zbytky hrdosti a snažím se, abych se nemusela stydět za to, že to nezvládám. Nejvíc mi pomůže možnost mluvit. Možnost se vztekat, brečet, nadávat. Ne víc než je zdrávo, ale alespoň občas si sundat tu masku a vypustit to, co je uvnitř. Strašně mi chybí malé radosti, i když si je každý večer snažím před spaním najít a poděkovat. I proto jsem znovu začala běhat, i když je to komplikace a ženu se, abych už zase převzala děti a povinnosti. A i když je to vlastně iracionální činnost bez efektu a přínosu pro děti. Já už nedokážu a nechci brát ohledy jen na ostatní. A i když bych za děti dýchala, potřebuju i kousek, kousíček něčeho mimo ně. Jinak se zblázním.

Každý den za ten život na hraně děkuju. I když ho každej den i proklínám. Pořád si uvědomuju, že jsme na tom dobře. Děkuju za střechu nad hlavou, za to, že jsou relativně zdraví, že vidím pokroky. Děkuju za to, že zatím máme na základní věci a dokážeme ustát nějakou tu facku. Ale fakt je ten, že někdy se mi tyhle věci ztrácí. Když to moc bolí, když jsem hodně unavená nebo když přibyde další průser. Snažím se vždycky najít světlo na konci tunelu. Neupínat se na lidi kolem mě, nespoléhat se na nějaký vyšší síly, ale hlavně na sebe. Ale když už mi to ujede, když se zachovám jako malej harant a ne jako zodpovědná dospělá matka dvou dětí, kéž je mi to prominuto a nemusím si ještě sypat popel na hlavu. Přes všechny ty srajdy tam už není moc místa… Shrnuto podtrženo, kéž je brán zřetel na to, že jsem občas pizda, ale mam pro to svý důvody 🙂

Balet a bota

Kdysi dávno jsem ještě jako školačka viděla v Národním divadle balet Romeo a Julie. Když zazněl Prokofievův Tanec rytířů, seděla jsem jako zařezaná a ke konci jsem uronila slzu. To musím vidět znova!

V průběhu let byly úplně jiné starosti. Občas jsem daný balet zaregistrovala, ale vždycky byl důvod, proč počkat na příště. Nemám co na sebe, nemám čas, jsem v práci, nemám hlídání. Loni už jsem se rozhoupala a svěřila se se svým přáním #jejichtáta. Dávali to přímo v den mých narozenin.

Já bych to moc chtěla vidět..

+Tak si to stáhni na ulozto.

A bylo. Lístky mizely a já už se neodvážila zeptat znovu.

Letos jsem využila příznivého klimatu a zeptala se. Vyšlo to! Jen tak jsem napsala kamarádce, která je na poměrně vysoké kulturní úrovni a balet by pro ni tedy nemusel být utrpením. Souhlasila i přes vyšší cenu lístku. Dokonce mi pomohla vybrat místa a ve finále lístky i vytiskla.

Bohužel byl balet v týdnu, kdy bylo všeho až nad hlavu. Děti musí na kontrolu na oční, objednat rehabilitaci, neurologii, ranou péči, zavolat na očkovací centrum, co s námi bude, když máme zákaz a měli jsme dostat čtvrtou vakcínu…A co si kruci vezmu na sebe? Mám dvoje šaty. A díky lékům a žravosti 7kg nahoře. První si nevezmu ani omylem. Druhý? Ale jo, v nouzi by to snad šlo. Zrak mi padne na šaty, které jsem nosila před lety. Už pěkně dlouho leží ve skříni. Ty ani nebudu zkoušet. Ale tak pro srandu.. A ony sedí! Nechápu, nepátrám, půjdu v nich! Náušnice. Mám náušnice? U těch posledních jsem jednu ztratila v nemocnici. Od té doby v uších nemám nic. Lovím v krabičce s cetkami. Ty, které jsem k šatům kdysi nosila,jsou zrezlý. Normálně zrezlý! Přehrabuju se v krabičce, kde je pár zašlých přívěsků a dvoje naušnice od dávného ex. Ty si vzít nemůžu, nejdou k tomu. Ještě tady byly takový černý. Nejsou. Ach jo. Není čas řešit blbosti. Nechám to na jindy.

Když přijde den D, děti mají rýmu, ale naštěstí zvladatelnou. V noci jsem několikrát vzhůru, protože #K divočí a #A už je v 6h ráno na nohou. Řeším bazarové oblečení, předání, převzetí, volám po všech čertech a jdu s dětmi do parku kopat si s míčem. Vracíme se akorát na oběd. Uspávám je a tahám ze skříně kabát. Chybí mu knoflík a o tom, že jsem ho měla na sobě tak před sto lety svědčí fakt, že jsou na něm chlupy kamarádčina staforda, který už je nějakou dobu za duhovým mostem. A zdá se, že i náš kocour Joey nechal památku. Nemáme ho už tři roky.. #K se budí a tím mi znemožňuje jakoukoli možnost řešit situaci. Navíc nemám kozačky. Cestou domu zmrznu. Tahám ze skříně lodičky, které už mám pěkných pár let. Ale sedí. Jen malinko odřené podpatky.To půjde.

Naštěstí se #jejichtáta nabízí, že si děti vezme i přes odpoledne. Bohužel se zdržel. Mám hodinu na to dojet do OC a zpět. Vyrážím pro nadkolenky,  protože kozačky jsou mimo mojí ligu. A přebovala bych nějakej svetr ve slevě. Alespoň tenkej, ať nemám jen šaty a slabej kabát. A třeba ty naušnice? V autobuse mi cvakne, že jsem si vždycky do divadla půjčovala kabelku od kamarádky. Nevadí, nacpu to do kapes a kamarádka se kterou jdu, mi nabízí k zapůjčení svou náhradní. Ideál. Dokonce má i jedny naušnice, vezme je sebou. Vbíhám do OC a štráduju to do HM. Čapnu nadkolenky a letim ještě do F&F. Ty jo, svetřík! 149,- Beru ho a letim ke kase. Ještě knoflík na kabát! Mám hodně podobný, raduju se a běžím. Čas tak akorát. Autobusák mi nechává milosrdně otevřené dveře a já si kecnu na sedačku přesně v 17:00. Mám hodinu na to dojet domu, zkulturnit se, najíst, oblíct, přišít knoflík, odchlupit kabát….

Domů dojíždím v 17:20. Okamžitě se svlíkám, ještě oholit nohy! Vylézám z vany, vrhám se na šití. Kde je černá niť! Není. Modrá nebo hnědá? Hnědá! Knoflík mám za minutu přišitý. Sedí, dobrý. Soukám do sebe rohlík se šunkou. Odchlupuju kabát. Nalíčit. Kde mám rtěnku? Kde je? Nemůžu jí najít. Při hledání mi padnou do oka ztracené naušnice. Boží. Ale rtěnka nikde. Vzpomenu si na to, jak mi #A  zabavila barevný jelení lůj. Slintala po něm s rýmou a já jí ho nechala. Je v kapse její zimní bundy. Naštěstí je teplo,takže tu bunda zůstala. Zkoumám stav barevný tyčinky. Nedá se nic dělat. Potlačím vzpomínku na slintající a soplující #A, jak si nešetrně maluje rty a natřu si je taky. Zamotat nějak vlasy, natáhnout silonky, abych si na nich neudělala oko. Nacpat do kapes kabátu i nabíječku, vybíjí se mi mobil. Klíče, kartu, lítačku, nadkolenky, kapesníky, peníze, telefon. Nikde mi nic nekouká, jdu.

V autobuse mi dojde, že tu podprsenku bez ramínek nenosím proto, že je mi volná a občas tím pádem nezbývá než sáhnout do výstřihu a trochu jí urovnat na místo. Vtipný..

Trochu zaváhám na podpatcích, na který nejsem zvyklá. To jsem měla vyjít tak o půl hodiny dřív. Klapu k Divadlu. Už se schází módně oblečení návštěvníci a já vyhlížím kamarádku. Píšu jí zprávu a ona odpovídá, že už je taky na místě. Nikde jí nevidim. Jak tak přešlapuju, najednou zavrávorám. Co je?! S hrůzou se koukám na pravou botu, kde se mi rozjel neskutečnej žralok. Jak je to možný? Když jsem si je brala, nikde nic nebylo! Kupovala jsem je na maturitní ples, kde hrála kapela mého exmanžela. Taky jsem v nich byla párkrát v kině, párkrát v divadle.. Už se ani nedopočítám, kolik je mám let. Tipuju tak deset. Ze slevy v CCC. Aha..

Když si udělám fotku Velkého divadla a vkulhám dovnitř, najednou mi hlavou proletí:

Ty vole! Vždyť jsem blbě! Je to v Novým divadle!

Hlavou mi bleskne čas, který zbývá do začátku představení a to, že s tou botou nemám šanci. Volám kamarádce, ta mě uklidňuje, že na mě počká. Vybíhám. Když šoupu podrážku za sebou, jde to. Snad si nerozbiju hubu. Přebíhám rušnou silnici u Synagogy, naštěstí je zelená i na Palackýho. Přebíhám velké parkoviště, kde mi konsternovaně zastavuje řidič audiny. Přebíhám další silnici a i když bych nikdy neběžela přes tramvajovej pás v podpatcích, prostě není čas. Rozhlídnu se a běžim. Další silnice. Jsem tam. 6minut svižnýho běhu. Podrážka visí už jen na podpatku, vláčím jí za sebou. Cestou se mi rozepnul kabát. Má bláznivá belhající postavička upoutá dav před divadlem. Zjišťuju, že mám nejen rozepnutý kabát, ale šaty se mi vyhrnuly skoro do pasu. Stahuju je, vlasy za ucho a dovnitř se belhám relativně jako dáma. Kamarádka mě vítá a vzápětí dostává záchvat smíchu, kterej se prej nedá ovládnout. Ukazuju botu, která je prakticky nepoužitelná a ona mezi hýkáním pronáší, že sál je ve druhém patře a wc v prvním.

No tak co. Vezmeš botu do ruky a jdeš.

A taky jo. Ladně sundavám lodičku a ťapu do schodů jen s jednou botou. Na baru si chvilku nechám nabít mobil, přehazuju si věci do zapůjčené kabelky a dávám si víno! To je tak dobrý 🙂

Zazní třetí gong a já se šoupu do sálu. Od místa k sezení mě dělí hezkých pár schodů dolů. Opět ladně beru rozbitou lodičku do ruky a ťapu si sednout. Konečně. Světla zhasínají a balet začíná. Chvilku mi trvá než si zvyknu, že nikdo nemluví, ale po chvíli mě úplně pohltí hudba a tanec. Když zazní Tanec rytířů, chce se mi brečet. Konečně. Tolik let jsem si to přála. Slzim. Dívám se na nádheru kostýmů, ladnost pohybů a vnímám neskutečnou sílu té skladby. A příběh pokračuje. Najednou je pauza a já vůbec nechápu, že první dějství tak uteklo. Čeká mě výprava na wc, objednané víno a šoupání s tou zatrolenou botou. Naštěstí mou groteskní chůzi nikdo nekomentuje, nikdo nezírá, jen občas se někdo překvapeně ohlédne. Pijeme víno, smějeme se a vracíme se na místa.

Druhé dějství je ještě intenzivnější. Opět mě uchvacuje nádhera kostýmů, které jsou dokonale nasvícené. Neuvěřitelná lehkost a křehkost představitelky Julie. Přeju si, aby to trvalo ještě déle. Nemůžu uvěřit, že se představení chýlí ke konci. Julie umírá v náruči svého mrtvého milého, páter vbíhá na scénu, zničeně se hroutí a opona se spouští.

Je konec. A bylo to úžasný. Kamarádka mě milosrdně kryje zezadu, když vyťapávám schody opět jen s jednou obutou nohou. Když tu se mi rozpojuje řemínek u zapůjčené kabelky a ta padá na zem.

– Ty vole, co děláš?! To neni možný!

+Hele, ještě, že dneska nebudu sahat na děti.. Za chvíli mi upadne nos jak Jacksonovi.  Nebo to dost možná odpíská ruka. Můžem se vsadit..

Kamarádka dostává záchvat smíchu, kterej se vrací s každým šoupnutím podrážky, která se mi táhne za botou. Jdu takhle na tramvaj, přebíhám přechod na autobus. Ztichlou ulicí, která vede k našemu domu, rezonuje klap-šoup, klap-šoup, klap-šoup!

V chodbě paneláku to vzdávám. Beru střevíc znovu do ruky a doma boty hážu do rohu.

Tož. Pěkné to bylo 🙂

Matky mezi námi

Jsou to skoro dva měsíce, co chodím do práce. Pracuju jako zdravotní sestra v odborné dětské ambulanci. Přesto, že můj původní úmysl byl zbavit se dětí alespoň v práci 🙂

Ale co naplat. Osud tomu chtěl, či co..

Celkově byl návrat do práce jak propuštění mukla na svobodu. Najednou jsem mohla jet ráno MHD, aniž bych okřikovala děti, že se kopou, hlásila dopředu, kdy vystoupíme, vláčela je za ruku a dávala pozor, aby nespadly. Mezi kolegyněmi jsem se ze začátku cítila jako totální exot, protože jsem neřešila špeky určité doktorky nebo Pomejeho v Blesku. A překvapilo mě, že z mého místa několik kolegyň odešlo, protože mně to všechno připadalo a stále připadá, jako naprosto úžasná práce. I když je to někdy fakt hukot a občas narážím na svou neznalost a jsem jak slon v porcelánu.

Musím říct, že pro mě bylo ze začátku náročné i setkávání s jinými matkami. Matkami naprosto zdravých a třeba i mnohem víc nedonošených dvojčat. Dokonce i trojčat. Nikdy nezapomenu na tón jedné z dvojčecích matek, kterým reagovala na mý přiznání, že mám taky dvojčata, narozená ve stejném týdnu, ale mají nějaké zdravotní problémy.

-To MY! My jsme zdraví!

Asi jsem si to vzala příliš osobně, možná jsem danou mámu jen vyděsila při představě, že by nějaké problémy mohli mít. Nevím. Zpočátku jsem těžce nesla i dvojčata, kdy jeden z kluků měl těžší formu ADHD. Máma na ně zůstala sama… Byla mi hodně podobná.

-Prosim vás, já nemam čas se hroutit. Já mam dvě děti a tady malej mi na takovýhle kraviny nedává vůbec prostor.

Neustále ho tahala z druhý strany místnosti, neustále mu musela být za patami, přestože mu už bylo 10. A mě tak napadalo, jestli tohle mě taky čeká…

Teď už beru děti i rodiče tak, jak přichází. Někdy je to horší, někdy lepší. Snažím si z toho brát to nejlepší. Že vždycky může být líp, ale vždycky taky hůř. Stále jsem se neodhodlala své děti do práce přivést k vyšetření a radši je objednala jinam…Někdy jen tiše sedím ráno u kávy s kolegyněmi a poslouchám, jak o víkendu hrály s dětmi Dostihy a sázky. A jsem překvapená, protože si nedokážu představit, že bych někdy takovou rodinnou pohodu zažila. Jejich naprosto běžný okamžiky jsou pro mě nepředstavitelně krásný. Jít s mužem do kina, udělat si s dětmi pyžamový den. Vždycky se snažím netvářit moc překvapeně, když vypráví co budou dělat o víkendu, kam pojedou, jak byli na obědě v restauraci a zašli si celá rodina do divadla na pohádku..Ale pak jdu z práce domů, ženu se, protože je potřeba převzít děti, přemýšlím nad tím, co zase bude. Co mě čeká doma, kdy se asi dostanu na nějakou akci nebo na kafe. A i když si řikám, že za pár let třeba.. Někdy mi to útěchu moc nepřináší. Vím, že ty mámy, které vídám v práci, řeší podobné věci. Nejsem jediná. Je jich mraky. I takových, které řeší mnohem zásadnější problémy. Možná je míjíte s pohoršením, protože jejich dítě leží na zemi a řve. Dost možná míjíte jejich děti s pohoršením, protože běhají po sídlišti se sluchátky v uších, dělají, že cvičí a nahlas řvou texty Marpa.

Zkuste se ale jen trochu pozastavit a pomyslet na to, co za tím je. Co asi prožívá ta unavená máma, který radíte, ať tomu malýmu řvounovi naseká na prdel až si tejden nesedne, nebo co všechno museli absolvovat rodiče toho kluka, co je asi nějakej jeblej.

Věřte mi. Nedokážete si ani představit, jak dokáže ani ne tak vážná diagnóza narušit veškeré fungování rodičům, sourozencům, dokonce i jiným lidem, kteří se do jejich života přichomýtnou. A třeba i kvůli tomuhle všemu v něm nemohou nebo nedokážou zůstat…

Já se pro změnu pokusím nepředstavovat si, jak by asi vypadal můj partnerský život, kdyby to bylo jinak. Jak by vypadal můj společenský život, kdyby to bylo jinak. A jak by vypadal sám #K, kdyby na mě chvíli dokázal zafixovat pohled a oslovit mě ,,Mami“

Emoční výblitek

Pořád se tak nějak snažim vidět věci z těch lepších stránek. Věci i lidi. Nacházet omluvy pro jejich chování, jiný úhly pohledu. Nacházet drobný radosti ve všem, co se nedaří.

Vždycky když si řikam, jakej je to opruz, myslim na ty, kteří zdaleka nemaj takový štěstí jako já. Když mám depku do který se nahrne sto malejch průserů a trápení, přečtu si článek o ženě, která potřebuje nutně nákladnou operaci obličeje. Zatímco já fňukam kvůli kruhům pod očima a vráskám….

Ale někdy, třeba teď, nechci a nemůžu. Chci fňukat. Nechte mě PROSÍM fňukat a vyventilovat frustraci, která mi máčí hlavu v záchodový míse a zlomyslně se mi směje, že tohle pořád nemůžu, nebudu moct a tohle taky ne!

Zahltila jsem se knížkama. Nevim proč. Jelikož přečtu pár stran a musim jí zavřít. A mam chuť mlátit bezmocí hlavou do zdi. Co vlastně čekam? Že přečtu nějakou chytrou knížku a bude to jako mávnutí proutku? Najednou se vyklidnim a budu přesně taková matka, která #K povede vstříc slunci a jasu? Že bude najednou normální? Že najdu návod a když ho budu dodržovat, bude všechno jiný a lepší?Že to bude vysmátej klidnej chlapeček? Možná. Ale jak to zjistim, když nejsem schopná to číst? Když to nechci číst! Snažím se s tím popasovat. A to se pak vyblejsknu s kupou chytrejch knížek a nadšením,že by mi i Xena záviděla, s jakou energií se pouštím do boje. Jenže ono to není tak slavný, víme?A svuj ubulenej ksicht už na instáč jaksi nedám, že jo. Každej den, každej podělanej den je stres. Každej den je křik, mlácení dveřma kvůli naprostým banalitám. Každej podělanej den řeším, jakej to má dopad na všechno kolem mě. Na život nás všech. Každej podělanej den řeším, jak nás asi vidí ostatní. Sousedi, který si myslí, že dítě řežu do bezvědomí, zatímco mu jen nechci dát před večeří sušenku. A zatimco čtu chytrý knihy, topim se v bezmoci, protože se bojim. Že tohle není ta správná cesta. ŽE se mi na nějaký znakování vykašle stejně jako na piktogramy.  A ani nedokážu odpovědět na zprávu někomu, kdo řešil to samý co já. A ani nevim proč. Prostě temno. Chci informace a zároveň je nedokážu přijmout. A  když se to vezme kolem a kolem, na něj  se vlastně ani nemůžu zlobit. Jenže já se zlobim. Ne, já jsem nasraná. Jsem nasraná na celej svět, protože nechci bejt nějaká Xena, která neustále čeká na nějaký výzvy, se kterýma se děsně statečně porve a ještě sama, že jo. Nebaví mě už bejt ani nějakej podělanej vzor pro mý kámošky, co si na mě vzpomenou a řeknou si, že mohlo bejt taky hůř, že jo. Nestojim o obdiv, nestojim o lítost. Chci mít klid. Chci mít chvíli pro sebe, chci bejt zdravá a nebo si alespoň po skoro dvou tejdnech taky zajít k doktoru, když mě bolí ucho.Chci mít čas, kterej neustále nahánim. Jen chvíli. Neřešit neustálý plácání kam dát děti když jsou nemocný, jak je kruci dostat do školky, když musím do práce….

Tohle je článek, za kterej mě nikdo nepochválí. Ani nikdo nebude obdivovat. Nemá dost možná hlavu ani patu, protože ho píšu po půlhodinovym srdceryvnym a kurevsky úlevnym pláči, dvou Ibalginech na bolest ucha a obou čelistí, a pořádný sklenici vína. Ale já prostě teď nechci řešit, že vypadam jak ubulená šlapka a támhle Mařka na instáči vypadá naprosto luxusně i se třema dětma. Protože upřímně. Já tomu #K někdy strašně závidim. Sama bych někdy flákla těma dveřma až by se vysypalo sklo. A lehla si na zem a hystericky brečela. Protože i když naprosto racionálně vim, že kdyby byl muj život jinej, neznamenalo by to, že by byl lepší,někdy ho prostě nesnášim. Někdy už mě fakt unavuje bejt rozumná a stavět potřeby dětí nad všechny moje.  Protože to prostě teď nějak nejde. Možná až mi bude 40, třeba to bude jiný, že jo.

Strašně ráda bych tehle nesluníčkářský a negativný průjem ukončila nějak hezky a pozitivně. Ale on ten život prostě neni jen slunce a duha. A nechápu, proč pořád všechno ukazovat jen z tý vyfiltrovaný a namake-upovaný strany, ze který budou mít akorát všichni deprese.