Balet a bota

Kdysi dávno jsem ještě jako školačka viděla v Národním divadle balet Romeo a Julie. Když zazněl Prokofievův Tanec rytířů, seděla jsem jako zařezaná a ke konci jsem uronila slzu. To musím vidět znova!

V průběhu let byly úplně jiné starosti. Občas jsem daný balet zaregistrovala, ale vždycky byl důvod, proč počkat na příště. Nemám co na sebe, nemám čas, jsem v práci, nemám hlídání. Loni už jsem se rozhoupala a svěřila se se svým přáním #jejichtáta. Dávali to přímo v den mých narozenin.

Já bych to moc chtěla vidět..

+Tak si to stáhni na ulozto.

A bylo. Lístky mizely a já už se neodvážila zeptat znovu.

Letos jsem využila příznivého klimatu a zeptala se. Vyšlo to! Jen tak jsem napsala kamarádce, která je na poměrně vysoké kulturní úrovni a balet by pro ni tedy nemusel být utrpením. Souhlasila i přes vyšší cenu lístku. Dokonce mi pomohla vybrat místa a ve finále lístky i vytiskla.

Bohužel byl balet v týdnu, kdy bylo všeho až nad hlavu. Děti musí na kontrolu na oční, objednat rehabilitaci, neurologii, ranou péči, zavolat na očkovací centrum, co s námi bude, když máme zákaz a měli jsme dostat čtvrtou vakcínu…A co si kruci vezmu na sebe? Mám dvoje šaty. A díky lékům a žravosti 7kg nahoře. První si nevezmu ani omylem. Druhý? Ale jo, v nouzi by to snad šlo. Zrak mi padne na šaty, které jsem nosila před lety. Už pěkně dlouho leží ve skříni. Ty ani nebudu zkoušet. Ale tak pro srandu.. A ony sedí! Nechápu, nepátrám, půjdu v nich! Náušnice. Mám náušnice? U těch posledních jsem jednu ztratila v nemocnici. Od té doby v uších nemám nic. Lovím v krabičce s cetkami. Ty, které jsem k šatům kdysi nosila,jsou zrezlý. Normálně zrezlý! Přehrabuju se v krabičce, kde je pár zašlých přívěsků a dvoje naušnice od dávného ex. Ty si vzít nemůžu, nejdou k tomu. Ještě tady byly takový černý. Nejsou. Ach jo. Není čas řešit blbosti. Nechám to na jindy.

Když přijde den D, děti mají rýmu, ale naštěstí zvladatelnou. V noci jsem několikrát vzhůru, protože #K divočí a #A už je v 6h ráno na nohou. Řeším bazarové oblečení, předání, převzetí, volám po všech čertech a jdu s dětmi do parku kopat si s míčem. Vracíme se akorát na oběd. Uspávám je a tahám ze skříně kabát. Chybí mu knoflík a o tom, že jsem ho měla na sobě tak před sto lety svědčí fakt, že jsou na něm chlupy kamarádčina staforda, který už je nějakou dobu za duhovým mostem. A zdá se, že i náš kocour Joey nechal památku. Nemáme ho už tři roky.. #K se budí a tím mi znemožňuje jakoukoli možnost řešit situaci. Navíc nemám kozačky. Cestou domu zmrznu. Tahám ze skříně lodičky, které už mám pěkných pár let. Ale sedí. Jen malinko odřené podpatky.To půjde.

Naštěstí se #jejichtáta nabízí, že si děti vezme i přes odpoledne. Bohužel se zdržel. Mám hodinu na to dojet do OC a zpět. Vyrážím pro nadkolenky,  protože kozačky jsou mimo mojí ligu. A přebovala bych nějakej svetr ve slevě. Alespoň tenkej, ať nemám jen šaty a slabej kabát. A třeba ty naušnice? V autobuse mi cvakne, že jsem si vždycky do divadla půjčovala kabelku od kamarádky. Nevadí, nacpu to do kapes a kamarádka se kterou jdu, mi nabízí k zapůjčení svou náhradní. Ideál. Dokonce má i jedny naušnice, vezme je sebou. Vbíhám do OC a štráduju to do HM. Čapnu nadkolenky a letim ještě do F&F. Ty jo, svetřík! 149,- Beru ho a letim ke kase. Ještě knoflík na kabát! Mám hodně podobný, raduju se a běžím. Čas tak akorát. Autobusák mi nechává milosrdně otevřené dveře a já si kecnu na sedačku přesně v 17:00. Mám hodinu na to dojet domu, zkulturnit se, najíst, oblíct, přišít knoflík, odchlupit kabát….

Domů dojíždím v 17:20. Okamžitě se svlíkám, ještě oholit nohy! Vylézám z vany, vrhám se na šití. Kde je černá niť! Není. Modrá nebo hnědá? Hnědá! Knoflík mám za minutu přišitý. Sedí, dobrý. Soukám do sebe rohlík se šunkou. Odchlupuju kabát. Nalíčit. Kde mám rtěnku? Kde je? Nemůžu jí najít. Při hledání mi padnou do oka ztracené naušnice. Boží. Ale rtěnka nikde. Vzpomenu si na to, jak mi #A  zabavila barevný jelení lůj. Slintala po něm s rýmou a já jí ho nechala. Je v kapse její zimní bundy. Naštěstí je teplo,takže tu bunda zůstala. Zkoumám stav barevný tyčinky. Nedá se nic dělat. Potlačím vzpomínku na slintající a soplující #A, jak si nešetrně maluje rty a natřu si je taky. Zamotat nějak vlasy, natáhnout silonky, abych si na nich neudělala oko. Nacpat do kapes kabátu i nabíječku, vybíjí se mi mobil. Klíče, kartu, lítačku, nadkolenky, kapesníky, peníze, telefon. Nikde mi nic nekouká, jdu.

V autobuse mi dojde, že tu podprsenku bez ramínek nenosím proto, že je mi volná a občas tím pádem nezbývá než sáhnout do výstřihu a trochu jí urovnat na místo. Vtipný..

Trochu zaváhám na podpatcích, na který nejsem zvyklá. To jsem měla vyjít tak o půl hodiny dřív. Klapu k Divadlu. Už se schází módně oblečení návštěvníci a já vyhlížím kamarádku. Píšu jí zprávu a ona odpovídá, že už je taky na místě. Nikde jí nevidim. Jak tak přešlapuju, najednou zavrávorám. Co je?! S hrůzou se koukám na pravou botu, kde se mi rozjel neskutečnej žralok. Jak je to možný? Když jsem si je brala, nikde nic nebylo! Kupovala jsem je na maturitní ples, kde hrála kapela mého exmanžela. Taky jsem v nich byla párkrát v kině, párkrát v divadle.. Už se ani nedopočítám, kolik je mám let. Tipuju tak deset. Ze slevy v CCC. Aha..

Když si udělám fotku Velkého divadla a vkulhám dovnitř, najednou mi hlavou proletí:

Ty vole! Vždyť jsem blbě! Je to v Novým divadle!

Hlavou mi bleskne čas, který zbývá do začátku představení a to, že s tou botou nemám šanci. Volám kamarádce, ta mě uklidňuje, že na mě počká. Vybíhám. Když šoupu podrážku za sebou, jde to. Snad si nerozbiju hubu. Přebíhám rušnou silnici u Synagogy, naštěstí je zelená i na Palackýho. Přebíhám velké parkoviště, kde mi konsternovaně zastavuje řidič audiny. Přebíhám další silnici a i když bych nikdy neběžela přes tramvajovej pás v podpatcích, prostě není čas. Rozhlídnu se a běžim. Další silnice. Jsem tam. 6minut svižnýho běhu. Podrážka visí už jen na podpatku, vláčím jí za sebou. Cestou se mi rozepnul kabát. Má bláznivá belhající postavička upoutá dav před divadlem. Zjišťuju, že mám nejen rozepnutý kabát, ale šaty se mi vyhrnuly skoro do pasu. Stahuju je, vlasy za ucho a dovnitř se belhám relativně jako dáma. Kamarádka mě vítá a vzápětí dostává záchvat smíchu, kterej se prej nedá ovládnout. Ukazuju botu, která je prakticky nepoužitelná a ona mezi hýkáním pronáší, že sál je ve druhém patře a wc v prvním.

No tak co. Vezmeš botu do ruky a jdeš.

A taky jo. Ladně sundavám lodičku a ťapu do schodů jen s jednou botou. Na baru si chvilku nechám nabít mobil, přehazuju si věci do zapůjčené kabelky a dávám si víno! To je tak dobrý 🙂

Zazní třetí gong a já se šoupu do sálu. Od místa k sezení mě dělí hezkých pár schodů dolů. Opět ladně beru rozbitou lodičku do ruky a ťapu si sednout. Konečně. Světla zhasínají a balet začíná. Chvilku mi trvá než si zvyknu, že nikdo nemluví, ale po chvíli mě úplně pohltí hudba a tanec. Když zazní Tanec rytířů, chce se mi brečet. Konečně. Tolik let jsem si to přála. Slzim. Dívám se na nádheru kostýmů, ladnost pohybů a vnímám neskutečnou sílu té skladby. A příběh pokračuje. Najednou je pauza a já vůbec nechápu, že první dějství tak uteklo. Čeká mě výprava na wc, objednané víno a šoupání s tou zatrolenou botou. Naštěstí mou groteskní chůzi nikdo nekomentuje, nikdo nezírá, jen občas se někdo překvapeně ohlédne. Pijeme víno, smějeme se a vracíme se na místa.

Druhé dějství je ještě intenzivnější. Opět mě uchvacuje nádhera kostýmů, které jsou dokonale nasvícené. Neuvěřitelná lehkost a křehkost představitelky Julie. Přeju si, aby to trvalo ještě déle. Nemůžu uvěřit, že se představení chýlí ke konci. Julie umírá v náruči svého mrtvého milého, páter vbíhá na scénu, zničeně se hroutí a opona se spouští.

Je konec. A bylo to úžasný. Kamarádka mě milosrdně kryje zezadu, když vyťapávám schody opět jen s jednou obutou nohou. Když tu se mi rozpojuje řemínek u zapůjčené kabelky a ta padá na zem.

– Ty vole, co děláš?! To neni možný!

+Hele, ještě, že dneska nebudu sahat na děti.. Za chvíli mi upadne nos jak Jacksonovi.  Nebo to dost možná odpíská ruka. Můžem se vsadit..

Kamarádka dostává záchvat smíchu, kterej se vrací s každým šoupnutím podrážky, která se mi táhne za botou. Jdu takhle na tramvaj, přebíhám přechod na autobus. Ztichlou ulicí, která vede k našemu domu, rezonuje klap-šoup, klap-šoup, klap-šoup!

V chodbě paneláku to vzdávám. Beru střevíc znovu do ruky a doma boty hážu do rohu.

Tož. Pěkné to bylo 🙂

Reklamy

Matky mezi námi

Jsou to skoro dva měsíce, co chodím do práce. Pracuju jako zdravotní sestra v odborné dětské ambulanci. Přesto, že můj původní úmysl byl zbavit se dětí alespoň v práci 🙂

Ale co naplat. Osud tomu chtěl, či co..

Celkově byl návrat do práce jak propuštění mukla na svobodu. Najednou jsem mohla jet ráno MHD, aniž bych okřikovala děti, že se kopou, hlásila dopředu, kdy vystoupíme, vláčela je za ruku a dávala pozor, aby nespadly. Mezi kolegyněmi jsem se ze začátku cítila jako totální exot, protože jsem neřešila špeky určité doktorky nebo Pomejeho v Blesku. A překvapilo mě, že z mého místa několik kolegyň odešlo, protože mně to všechno připadalo a stále připadá, jako naprosto úžasná práce. I když je to někdy fakt hukot a občas narážím na svou neznalost a jsem jak slon v porcelánu.

Musím říct, že pro mě bylo ze začátku náročné i setkávání s jinými matkami. Matkami naprosto zdravých a třeba i mnohem víc nedonošených dvojčat. Dokonce i trojčat. Nikdy nezapomenu na tón jedné z dvojčecích matek, kterým reagovala na mý přiznání, že mám taky dvojčata, narozená ve stejném týdnu, ale mají nějaké zdravotní problémy.

-To MY! My jsme zdraví!

Asi jsem si to vzala příliš osobně, možná jsem danou mámu jen vyděsila při představě, že by nějaké problémy mohli mít. Nevím. Zpočátku jsem těžce nesla i dvojčata, kdy jeden z kluků měl těžší formu ADHD. Máma na ně zůstala sama… Byla mi hodně podobná.

-Prosim vás, já nemam čas se hroutit. Já mam dvě děti a tady malej mi na takovýhle kraviny nedává vůbec prostor.

Neustále ho tahala z druhý strany místnosti, neustále mu musela být za patami, přestože mu už bylo 10. A mě tak napadalo, jestli tohle mě taky čeká…

Teď už beru děti i rodiče tak, jak přichází. Někdy je to horší, někdy lepší. Snažím si z toho brát to nejlepší. Že vždycky může být líp, ale vždycky taky hůř. Stále jsem se neodhodlala své děti do práce přivést k vyšetření a radši je objednala jinam…Někdy jen tiše sedím ráno u kávy s kolegyněmi a poslouchám, jak o víkendu hrály s dětmi Dostihy a sázky. A jsem překvapená, protože si nedokážu představit, že bych někdy takovou rodinnou pohodu zažila. Jejich naprosto běžný okamžiky jsou pro mě nepředstavitelně krásný. Jít s mužem do kina, udělat si s dětmi pyžamový den. Vždycky se snažím netvářit moc překvapeně, když vypráví co budou dělat o víkendu, kam pojedou, jak byli na obědě v restauraci a zašli si celá rodina do divadla na pohádku..Ale pak jdu z práce domů, ženu se, protože je potřeba převzít děti, přemýšlím nad tím, co zase bude. Co mě čeká doma, kdy se asi dostanu na nějakou akci nebo na kafe. A i když si řikám, že za pár let třeba.. Někdy mi to útěchu moc nepřináší. Vím, že ty mámy, které vídám v práci, řeší podobné věci. Nejsem jediná. Je jich mraky. I takových, které řeší mnohem zásadnější problémy. Možná je míjíte s pohoršením, protože jejich dítě leží na zemi a řve. Dost možná míjíte jejich děti s pohoršením, protože běhají po sídlišti se sluchátky v uších, dělají, že cvičí a nahlas řvou texty Marpa.

Zkuste se ale jen trochu pozastavit a pomyslet na to, co za tím je. Co asi prožívá ta unavená máma, který radíte, ať tomu malýmu řvounovi naseká na prdel až si tejden nesedne, nebo co všechno museli absolvovat rodiče toho kluka, co je asi nějakej jeblej.

Věřte mi. Nedokážete si ani představit, jak dokáže ani ne tak vážná diagnóza narušit veškeré fungování rodičům, sourozencům, dokonce i jiným lidem, kteří se do jejich života přichomýtnou. A třeba i kvůli tomuhle všemu v něm nemohou nebo nedokážou zůstat…

Já se pro změnu pokusím nepředstavovat si, jak by asi vypadal můj partnerský život, kdyby to bylo jinak. Jak by vypadal můj společenský život, kdyby to bylo jinak. A jak by vypadal sám #K, kdyby na mě chvíli dokázal zafixovat pohled a oslovit mě ,,Mami“

Emoční výblitek

Pořád se tak nějak snažim vidět věci z těch lepších stránek. Věci i lidi. Nacházet omluvy pro jejich chování, jiný úhly pohledu. Nacházet drobný radosti ve všem, co se nedaří.

Vždycky když si řikam, jakej je to opruz, myslim na ty, kteří zdaleka nemaj takový štěstí jako já. Když mám depku do který se nahrne sto malejch průserů a trápení, přečtu si článek o ženě, která potřebuje nutně nákladnou operaci obličeje. Zatímco já fňukam kvůli kruhům pod očima a vráskám….

Ale někdy, třeba teď, nechci a nemůžu. Chci fňukat. Nechte mě PROSÍM fňukat a vyventilovat frustraci, která mi máčí hlavu v záchodový míse a zlomyslně se mi směje, že tohle pořád nemůžu, nebudu moct a tohle taky ne!

Zahltila jsem se knížkama. Nevim proč. Jelikož přečtu pár stran a musim jí zavřít. A mam chuť mlátit bezmocí hlavou do zdi. Co vlastně čekam? Že přečtu nějakou chytrou knížku a bude to jako mávnutí proutku? Najednou se vyklidnim a budu přesně taková matka, která #K povede vstříc slunci a jasu? Že bude najednou normální? Že najdu návod a když ho budu dodržovat, bude všechno jiný a lepší?Že to bude vysmátej klidnej chlapeček? Možná. Ale jak to zjistim, když nejsem schopná to číst? Když to nechci číst! Snažím se s tím popasovat. A to se pak vyblejsknu s kupou chytrejch knížek a nadšením,že by mi i Xena záviděla, s jakou energií se pouštím do boje. Jenže ono to není tak slavný, víme?A svuj ubulenej ksicht už na instáč jaksi nedám, že jo. Každej den, každej podělanej den je stres. Každej den je křik, mlácení dveřma kvůli naprostým banalitám. Každej podělanej den řeším, jakej to má dopad na všechno kolem mě. Na život nás všech. Každej podělanej den řeším, jak nás asi vidí ostatní. Sousedi, který si myslí, že dítě řežu do bezvědomí, zatímco mu jen nechci dát před večeří sušenku. A zatimco čtu chytrý knihy, topim se v bezmoci, protože se bojim. Že tohle není ta správná cesta. ŽE se mi na nějaký znakování vykašle stejně jako na piktogramy.  A ani nedokážu odpovědět na zprávu někomu, kdo řešil to samý co já. A ani nevim proč. Prostě temno. Chci informace a zároveň je nedokážu přijmout. A  když se to vezme kolem a kolem, na něj  se vlastně ani nemůžu zlobit. Jenže já se zlobim. Ne, já jsem nasraná. Jsem nasraná na celej svět, protože nechci bejt nějaká Xena, která neustále čeká na nějaký výzvy, se kterýma se děsně statečně porve a ještě sama, že jo. Nebaví mě už bejt ani nějakej podělanej vzor pro mý kámošky, co si na mě vzpomenou a řeknou si, že mohlo bejt taky hůř, že jo. Nestojim o obdiv, nestojim o lítost. Chci mít klid. Chci mít chvíli pro sebe, chci bejt zdravá a nebo si alespoň po skoro dvou tejdnech taky zajít k doktoru, když mě bolí ucho.Chci mít čas, kterej neustále nahánim. Jen chvíli. Neřešit neustálý plácání kam dát děti když jsou nemocný, jak je kruci dostat do školky, když musím do práce….

Tohle je článek, za kterej mě nikdo nepochválí. Ani nikdo nebude obdivovat. Nemá dost možná hlavu ani patu, protože ho píšu po půlhodinovym srdceryvnym a kurevsky úlevnym pláči, dvou Ibalginech na bolest ucha a obou čelistí, a pořádný sklenici vína. Ale já prostě teď nechci řešit, že vypadam jak ubulená šlapka a támhle Mařka na instáči vypadá naprosto luxusně i se třema dětma. Protože upřímně. Já tomu #K někdy strašně závidim. Sama bych někdy flákla těma dveřma až by se vysypalo sklo. A lehla si na zem a hystericky brečela. Protože i když naprosto racionálně vim, že kdyby byl muj život jinej, neznamenalo by to, že by byl lepší,někdy ho prostě nesnášim. Někdy už mě fakt unavuje bejt rozumná a stavět potřeby dětí nad všechny moje.  Protože to prostě teď nějak nejde. Možná až mi bude 40, třeba to bude jiný, že jo.

Strašně ráda bych tehle nesluníčkářský a negativný průjem ukončila nějak hezky a pozitivně. Ale on ten život prostě neni jen slunce a duha. A nechápu, proč pořád všechno ukazovat jen z tý vyfiltrovaný a namake-upovaný strany, ze který budou mít akorát všichni deprese.

O řekách a mostech

V poslední době se věci trochu uklidnily a mně se hned trochu líp dýchá.

Hrajou mi tu The Pretty Reckless – Already dead a já při psaní tančím a tiše si popěvuju s Taylor (,,Pro každýho takovýho magora se najde nějakej podobnej“ :-))

Možná je to tím, že se věci přestaly kazit, možná je to tím, že jsem se přestala trápit tím jaká jsem nebo nejsem. Cítím se dobře sama se sebou. Možná je to povolením řetězu, alespoň minimálním pocitem volnosti. Možná tím, že čtu, možná tím, že vidím na věcech to dobrý. Možná to zase rychle přejde 🙂

Každopádně je asi pravda, že všechno co se děje, má svůj smysl. Možná tomu chceme dát jiný, ale některý věci prostě změnit nejde a vlastně si člověk zpětně uvědomí, že ani nechce. Možná chceme z některých lidí mít most, který se při prvním záchvěvu emoce nezhroutí. Ale když se tak stane a my po chvilce nelibosti zjistíme, že už zase plaveme v tý divoký řece, zjistíme i to, že dokážeme naprosto v pohodě doplavat na břeh i bez takhle chatrný lávky. A tak se jen ohlídnem, usmějem se a jsme rádi, že nás alespoň chvíli nesla a ušetřila pár temp . A co víc, přinesla právě to uvědomění, že i když o kus dál nebude žádnej most, klidně si můžete skočit šipku a za chvíli jste tam, kde potřebujete být i tak. A až se objeví další parodie na Golden gate, rovnou jí ukážete prostředníček 🙂

V poslední době jsem si srovnala i nějaký svý traumata z minulosti. A ne díky druhému člověku. Ale hlavně díky sama sobě. Díky touze jít za svý dosud vytyčený hranice. A zjistit, že už je to v pořádku. Je to dobrej pocit. Někdy zapomínám, čím vším jsem prošla a co jsem všechno ustála. Někdy mám tendence se byť chvilkově potopit do pocitu vlastní malosti. Ale lepším se 🙂 Možná nikdy nebudu úplně bezcitná potvora. Možná občas zakopnu a rozbiju si hubu a ještě to přiznam. Ale už si nemyslím, že jsem proto méněcenná. A doufám, že jsem se nadobro zbavila pocitu, že mou hodnotu určují ostatní.

A taky mám radost z toho, že když druhý něco pokazí, může třeba ze začátku strčit hlavu do písku, ale pokud pro něj něco znamenáte, nenechá to tak.  A tak se pokažená přátelství zase posunou a jsou možná ještě silnější. To je asi kouzlo komunikace 🙂 Může se smazat pocit hořkosti a třeba zjistíte, že ta vaše hypotéza nebyla úplně mimo, ale taky ne úplně správná. A tenhle most sice vede jinam, ale v případě potřeby na něm můžete postát a nabrat sil.

Dnešní den končím s vědomím, že jsem zase jednou srovnaná sama se sebou. A i když někdy ujedu a udělam ze sebe pitomce, i když nejsem dost dobrá pro někoho, pro sebe jsem. A na tom mi záleží nejvíc.

Highly suspect

Sedim tu a naposlouchávám novou muziku. Highly Suspect. Občas mi přistanou do zpráv doporučení, prosby o nějakej názor. Tohle je boží. Zbožňuju ty kytary. Ten zvuk..

Snažím se rozptýlit myšlenky. Lu se už tři dny neozvala. Zprávy doručený, ale nepřečtený. Jsem z toho nervózní. Pořád si řikam, že jsou doručený. Kdyby byl mobil vypnutej, tak by nebyly. A přece by vypnuli mobil, kdyby… se něco..

Do uší mi akorát zní klavír  a já zaklánim hlavu a zavírám oči ♥

Tohle mě nečekaně docela chytlo. Není to úplně muj šálek kávy, ale má to to NĚCO.

Ještě ráno jsem se tu nakopávala songem Minimum slov od PPP 🙂 Protože už mě všechny ty kecy unavujou.  Pořád nějaký zprávy, řeči, hry. Kruci proč? V dnešní době. Občas mě to až rozesměje a jsem až trochu zlá 🙂  Občas mě to jen štve.  Dost možná skončim jako jeden z těch divnejch týpků, co jenom sedí doma, sluchátka na uších a se zavřenýma očima si pokyvuje do rytmu a opěvuje ten zvuk bubnů, kytar a tu krásnou melodiku basy 🙂 O zpěvu nemluvě. Kruci, ten to dává tak čistě a má takovej pěknej rozsah 🙂

Jsem hrozně unavená, ale pořád trvá, že nedokážu jít včas spát. Vymývam si mozek muzikou, truchlim nad zmeškanýma akcema a hledam nový dveře. Asi i metaforicky.

Ty jo,ale ty kytary jsou tady ale fakt strašně dobrý. Připomíná mi to zvukově trochu Wolfmother.

A takhle já si tu žiju. Kvůli bolestem nepiju a nějak se to snažim přežít. Ale můžu říct, že to není tak zlý. Ještě pořád mám radost z maličkostí 🙂

Cesta

V poslední době se pořád něco děje. Kazí se vztahy, přichází zvraty. Děti jsou na zabití, pořád řešíme bacily a jiný libůstky. Začíná mi z toho regulérně hrabat. Jsem sama sobě příjemná jak osina v zadku. Unavená fyzicky i psychicky.

A tak jsem zazdila brigádu a přemýšlela co s nečekaně volným časem. Nalákaly mě IG fotky eL. Jenže kam já vyjedu, že jo. Kolem dokola to mám prochozený s dětmi, na nějakou dálku není čas, protože jsem posunula hlídání na tradiční čas. A pak mi eL dala pár tipů a já už ani pořádně nečetla kudy jít. Prostě jsem vzala batoh, do něj tyčinku a zázvorovej čaj a vyšlápla od zastávky autobusu.

Šla jsem, nevěděla přesně kam, jen jsem věděla, že chci jít, někde si kecnout a čumět do dálky. Ztratila jsem se 🙂 Jak jinak s mým orientačním smyslem 🙂 Mapy v mobilu nešly načíst. A mně to bylo úplně jedno. Došla jsem na vyhlídku, kde se povalovala nějaká rodinka, chvíli pobyla, ale už mě štvalo, jak čučí na mý podholený vlasy a koženou bundu.

Sešla jsem k řece a našla kouzelný místečko. Sezení se stolkem. Přímo u jezu. Po druhé straně jsme jednou šli 20km podél Berounky s Alojsem. To mě dost nalákalo. Je to tam moc pěkný. I když si z toho pamatuju hlavně to, jak se jeho pes vyválel v mrtvý rybě a spadnul do řeky, ze který jsem ho lovila. Smrděli jsme oba ještě dalších 10km 🙂

Bohužel mě jedna důchodkyně informovala, že tam se slečinka nikudy nedostane když neni voda nízko. Tak jsem tak bloumala po tý vesničce, občas se dostala do slepý uličky a zase se vracela zpátky. Do kopce ..(taková metafora mýho života:-))

Po chvíli jsem se vzdala hledání vodopádu, jelikož mě jiná důchodkyně pro změnu informovala, že tam teda žádnej neni (a je!!). Prostě jsem šla po nějaký cestě, která dle mě vedla směrem k domovu. Kolem občas projeli cyklisti nebo proběhli běžci a já si řekla, že ať jdu kamkoli, jsou tam lidi, tak co 🙂 Po časem jsem už věděla, že jsem blízko Chlumu. Vyškrábala se asi tou nejhorší cestou po listí a kořenech skoro až nahoru a došla k rozhledně. Koupila si za 25kč lístek, vylezla snad sto schodů, praštila s batohem a kochala se. Nádhera. Tyhle neplánovaný věci mi neskutečně chybí. Uvědomuju si, jak počítám každou minutu, využívám každý vteřiny. Všechno narvaný do téměř přesně trvajících časovejch úseků, abych všechno stíhala, zvládala, nepadla na hubu. Pořád se jenom ženu. A někdy mě to tak strašně sere..Vím,že je to nutnost. Jedinej způsob jak přežít. Ale chybí mi volnost pohybu. Chybí mi volnost jako taková. Chybí mi tolik věcí, že ani tři dny by na to nestačily. Natož tři hodiny. Ale za celý ty tři hodiny jsem neodpověděla na jedinou zprávu, neřešila děti, neřešila vůbec žádný lidi. Jen jsem vnímala slunce, vůni země, trávy, lesa a bylo mi dobře.

Vzala jsem to přes náš oblíbený park a byla taková pohoda nevláčet kola, děti, hadry, pořád se neotáčet. Jen jít vlastním tempem. A řekla jsem si, že pokud to půjde, půjdu vlastním tempem i v životě. Musím se ohlížet na děti. Ale už rozumím tomu, proč je tak snadný mít druhýho jen jako nepodstatnou a naprosto bezproblémů nahraditelnou položku. Protože ta lehká hlava asi stojí za to.

V poslední době se pokazila i některá přátelství. Ale potvrdilo mi to jen to, co jsem dávno věděla. Jen si to nechtěla připustit. A najednou se síly vyrovnaly. Žádnej happyend. Ale lehkou hlavu mám každopádně. Asi jsem se naučila pouštět věci, který není v mých silách udržet. Možná ne úplně snadno, ale určitě snáz než kdykoli předtím.

Dneska jsem si uvědomila, že dokážu jít sama. I když nemám po ruce mapu a vlastně nevím kam jdu. Že i když někdy až bolestivě toužím po společnosti a fyzickým kontaktu, dokážu být i v klidu bez něj. A možná se ztratim i v okolí Plzně, ale začínám trochu věřit tomu, že v tom životě se neztratim. A když jo, zase se najdu. I když to třeba bude dál, zato horší cesta 🙂

Pod vodou

Když jsem byla malá, vzala mě máma na koupaliště. Lehla si na deku a otevřela knížku. Já si šla vycachtat nohy ve velkým bazénu. Když jsem se vrátila, pořád si četla. A tak jsem si šla znovu sednout na okraj. Ale sklouzla jsem. Zajela jsem pod hladinu a ještě neuměla plavat. Snažila jsem se šlapat vodu, ale brzy jsem byla unavená. Pamatuju si, že jsem se snažila zachytit nohu jednoho pána, který taky seděl na okraji. Ale instinktivně mě odkopl. Vždycky jsem se dostala na malý okamžik na vzduch a zase klesala zpátky. Po chvíli si mě všimla černovlasá paní v modrých plavkách a vytáhla mě. Dostala jsem vynadáno a šlo se domů.

V poslední době sedím sice v suchu, ale občas mám podobný pocit. Jako tenkrát. Když jsem se snažila nadechnout a neměla jsem dost síly. Někdy tu vodu šlapu a beru to trochu jako posilovnu. Že si jako namakam ty nohy, abych zase ustála další věci 🙂 Občas si plavu, ani nevim jak. Když to jde, snažím se netopit, ale jen splívat.  Někdy úplně vím, že ten okamžik, který prožívám je nádech. Jen krátký nádech než zajedu znovu pod hladinu. A  snažím se, abych si i pod tou hladinou užívala vodu, kterou vlastně jinak miluju. Vodní znamení. Kdysi dávno dvakrát týdně x bazénů sem a tam. Pořád si pamatuju jakej to byl úžasnej relax. Jen modrá hladina a já ( a taky důchodci s inkontinencí :-)) Ale někdy. . Někdy se regulérně topím. Chytím se té blízké nohy a přijde kopanec..

Pořád mi ale zůstává muzika. Má živá voda a zároveň nádech. Koncerty byly jako ostrůvky v moři bláznovství. Pořád se nějak nedokážu srovnat s tím, že jsem o to přišla. A tak jsou mý bezdráty takovej šnorchl. Sedim tu, v uších mi zní Taylor Momsen a já zase dýchám. Miluju to. Jsem hrozně vděčná za to, že slyším. I když ne úplně stoprocentně. Jsem vděčná, že můžu alespoň takhle vypustit. Slyšet ty kytary. Její hlas. Ten rytmus. Strašně mi chybí blbnutí pod pódiem, naše ulítlý tanečky s H. A tak si tu jen tak tančím se skleničkou bílýho. A i za to jsem vděčná. Je mi jedno kolik mi je. Dokážu se uvolnit, jakoby nic kolem neexistovalo. Není fér, že lidi dokážou jeden druhýho připravit o to, co miloval. Vědomě a úmyslně. Ale třeba jednou ten svuj velkej zadek zase dostanu nad hladinu 🙂